Netoužím být v Česku senzací, své místo vidím v zahraničí, říká budoucí rabínka

Mohla by být první českou rabínkou, míří ale spíše do zahraničí. Lena Arava-Novotná vyučuje na Karlově univerzitě dějiny židů a základy judaismu, překládá francouzskou literaturu a střídavě žije v Izraeli, Francii a Česku. V současnosti zásadně změnila svoje životní směřování a vydala se na rabínská studia v rámci židovského hnutí Masorti Olami, které bývá popisováno jako střední cesta mezi liberálním a ortodoxním judaismem. Jaké okolnosti tomu předcházely? Co rabínská studia obnáší a jak vypadá judaismus v Česku i v zahraničí?

Jako dlouholetá pedagožka jste se rozhodla být opět studentkou. Nyní studujete na Zacharias Frankel College v Berlíně a současně učíte a cestujete po světě. Jaké to pro vás je?
Jak nás učí rabínská moudrost, nikdy nejsme pouze učitelé a nikdy nejsme jen studenti. Myslím si, že člověk musí studovat neustále a do konce svého života. Pokud se někdo domnívá, že nabyl nějaké moudrosti a může už jen učit, je, myslím, v hlubokém omylu. Svět nám totiž poskytuje neustále nové výzvy a my ty výzvy musíme umět zpracovávat. Považuji za velmi cenné, že si mohu znovu vyzkoušet být studentkou. Díky tomuto štěstí se přede mnou otevírají nové obzory. Nejen z hlediska práce, ale i z hlediska nových setkání s lidmi z celého světa. A to ne na úrovni pedagog a student, ale jako kolega a kolega.

Co se týká cestování, přejíždím teď zejména mezi Německem a Českem právě kvůli Zacharias Frankel College, která se nachází na univerzitě v Postupimi, jejíž je součástí. Sídlíme v krásném historickém komplexu postupimského paláce. Máme všechna privilegia právoplatných studentů a jsme první kolejí, která má i vlastní univerzitní synagogu. Cestování mi nevadí a vlastně asi nikdy nevadilo.

Cílem vašeho studia je stát se rabínkou.
Ano, ale ne jen to. Cílem mého rabínského studia je poznat současné metody interpretace židovských textů, napojit se na myšlenkový proud konzervativního hnutí Masorti, poznat spoustu nových lidí, a rozšířit tak svoje kruhy.

Mohla byste popsat, kdo rabín je? Pro Čechy je to přeci jen trochu vzdálené.
Rabín může být člověk, který má rabínský diplom a myslí si, že to k tomu stačí. Ale k opravdovému rabínství to samo o sobě nestačí. Většina mých kolegů, kteří se mnou studují, jsou lidé, kteří mají za sebou profesní a lidské zkušenosti. Nejsme úplně nejmladší a to je, myslím, slibný začátek. Rabín by měl být nejen obecně vzdělaný, ale měl by se orientovat v tradici, židovských textech i v právu. Měl by mít hlubokou lidskou zkušenost, aby mohl být užitečným rádcem a pomocníkem všem, kdo k němu přijdou pro radu s různými problémy, ať už společenskými, rodinnými nebo náboženskými.

Zmínila jste různé dimenze rabínského povolání. V křesťanství existuje funkce kaplanů, kteří jsou k dispozici například v nemocnicích nebo ve věznicích. Existuje takové povolání i v rámci judaismu?
Ano, samozřejmě i v judaismu je funkce jakéhosi kaplana nebo duchovního správce. Hebrejsky se mu říká melave ruchani. Ale záleží na struktuře a vlivnosti židovské komunity v dané zemi. Melave ruchani musí pobírat plat a jeho funkci si mohou dovolit jen významné komunity. V Německu, Francii nebo v USA jednotlivé nemocnice většinou někoho takového mívají, ale jinak je to spíše luxus.

Když rozhodují nebesa

Jak ve vás vyvstala myšlenka stát se rabínkou?
Ještě před několika lety by mě to asi ani ve snu nenapadlo, ačkoliv jsem se cítila v Česku frustrovaná a potřebovala jsem nějakou novou dimenzi, abych mohla fungovat. Nyní ale čím dál více vnímám, že hluboko ve mně ta tendence byla vždy. Na světlo ji vynesli dva moji přátelé. Nejprve můj bývalý student na HTF UK David Maxa, současný nový pražský rabín. Zpočátku to bylo spíše v žertu. Později mě ale seriózním a dlouhodobým nátlakem zpracovával, abych se k té myšlence vyjádřila. Druhá pobídka přišla od mnichovského rabína českého původu Tomáše Kučery, který mě oslovil už velmi najisto a doporučil mi studium na Zacharias Frankel College v Berlíně. Když výzva přišla ze dvou stran, musela jsem nad ní přemýšlet. O to víc, že jsem sama sobě kladla otázky, jak dál. Mnohdy jsme uzavřeni ve svém stereotypním obrazu, který si neseme ze své minulosti. Říkala jsem si, že nemám na to stát se rabínkou, že je to příliš složité. Nakonec jsem si ale řekla, že zkusím velmi složité přijímací řízení a děj se vůle Boží. Ze všech pohovorů, které jsem nakonec absolvovala, vyplynulo jednoznačné poselství: „Máš co nabídnout a musíš se o to rozdělit. Přijímáme tě.“

Kolik času vám zbývá do ordinace?
Formálně jeden rok. Ale to pravděpodobně nestihnu, protože stále působím na Karlově univerzitě a mám mám před sebou praxi. Počítám, že pokud ordinována budu, pak v roce 2023 nebo 2024.

Už víte, kde budete vykonávat svou praxi?
To je zatím ve fázi jednání, ale rýsuje se to v konzervativním hnutí na francouzské Riviéře.

A proč ne v Česku? Jak moc je pro českou komunitu kontroverzní být ženou-rabínkou?
To je dobrá otázka. Hodně jsem o tom přemýšlela a dospěla jsem k tomu, že v Čechách být rabínkou nechci. Přestože jsem zde od roku 2008 a už přes 10 let působím aktivně na Karlově univerzitě, po svých zkušenostech z Francie nebo Izraele cítím, že jsem se tady ve svém rozvoji zastavila. Proto mi rabínská studia v Německu přišla vhod, ale právě proto také nevidím možnost zde svou novou formaci užitečně investovat. Hnutí Masorti Olami, v rámci kterého studuji, v Čechách funguje jen minimálně. Díky tomu, že jsem frankofonní a Francie má obrovské potřeby v této oblasti, myslím si, že s největší pravděpodobností budu vyslána tam.

Když říkáte, že budete vyslána, tím myslíte, že za vás rozhodnou představení ze Zacharias Frankel College?
Ano, když získáte rabínský titul, nejste pak zcela svobodným pánem svého dalšího osudu. Nás studentů je na koleji velmi málo a nerozhodujeme o svém dalším působení úplně sami. Za finálním rozhodnutím stojí představitelé hnutí Masorti Olami, kteří nás nesměrují tam, kde bude rabínských služeb největší potřeba.

To tedy znamená opustit Česko i své působení na Karlově univerzitě.
Víte, já už nepřemýšlím v takovém tom rozměru, že jsem tady, a ne tam. Už několik desítek let žiji vždy jednou nohou někde jinde. V Československu jsem se narodila, mám tady své kořeny i nejbližší rodinu. Oni ale ví, že ačkoliv jsem v zahraničí, úplně je neopouštím. A jestli jsem nějakým přínosem pro českou společnost, nějakým způsobem se to projeví.

V Evropě je rabínek dost, u nás zatím žádná

Měli jsme v české historii někdy ženu-rabínku?
V Česku nikoliv, ale rabínka českého původu působí v Anglii.

A jak je tomu v zahraničí? Kdo zahájil kariéru žen v rabínském světě?
První ordinovanou rabínkou byla ve 30. letech 20. století Regina Jonas v Německu. Byla však následovně zavražděna v koncentračním táboře během Šoa. Po druhé světové válce trvalo téměř 30 let, než byla tato otázka znovu vynesena na světlo a než se o ordinování rabínek opět začalo přemýšlet. Další ordinace žen přišly na řadu až v 70. letech. Nejprve v USA a později i v Evropě. Myslím, že v současnosti kromě České republiky a bývalých zemí Sovětského svazu jsou rabínky zastoupeny v každé evropské zemi. Do budoucna to jistě nebude nic zvláštního.

A neláká vás to právě proto? Být průkopnicí a první českou rabínkou.
Samozřejmě titul první české rabínky se může zdát lákavý, ale bohužel znám příliš dobře českou realitu a netoužím po něm. Naše společnost funguje na senzacích a na jakýchsi zvláštních úkazech. Já ale nechci být zvláštní úkaz ani velká ryba ani senzace. Toužím mít dobré podmínky a dobrou komunitu, abychom mohli vytvářet společně něco nového a zároveň se stát organickou součástí židovského společenství.

Jaký je soudobý český judaismus?
To je těžká otázka, na kterou nejsem schopna plně odpovědět. Český judaismus je to, co je – sebehledání po druhé světové válce. Snahy o jeho obnovu jsou samozřejmě silné. Působí zde rabín Ron Hoffberg, který český judaismus křísí a snaží se otevřít českou společnost hnutí Masorti. Potom je zde již zmiňovaný mladý rabín David Maxa, který se snaží vybudovat komunitu zcela nového typu a zároveň ji propojit s tradiční strukturou Pražské židovské obce. Pak tu je samotná Pražská židovská obec se svými různými iniciativami, jak pokračovat v tradicích judaismu. Já ale tady v těchto směrech své místo nevidím.

Když porovnáte český judaismus se zahraničím – jak moc aktivní je jejich společenský a náboženský život?
Čeští židé jsou velmi aktivní. Ale chybí mi zde židovský život, který jsem poznala zejména ve Francii, kde jsem studovala a žila zhruba 15 let, i v Izraeli, ke kterému mám hluboký vztah. Setkala jsem se v těchto zemích s takovým židovským prostředím, které ve mně vyvolalo touhu se s judaismem hlouběji seznámit a najít v něm svoji cestu. Ve Francii mám stále řadu přátel a známých stejně jako v Izraeli, kde se pohybuji zejména ve frankofonních kruzích. Domnívám se, že jejich život je modelován nejen židovskou, ale i francouzskou kulturou a ta je mi velice blízká.

Jste tam nejvíc doma?
Přesně tak. V židovsko-frankofonních kruzích se cítím nejlépe. Díky nim jsem totiž pochopila, co je náboženský i společenský život. Židovské reálie se vám začnou stavět do pozitivního světla. Nicméně i v Německu, kde jsme studenti z celého světa, se neustále navzájem obohacujeme. Je to kulturní model, který je otevřený, a to já k svému životu potřebuji.

Jaká je podle vás budoucnost českého judaismu?
Český judaismus funguje díky rabínům a lidem, kteří chtějí, aby nejen přežil, ale také se rozvíjel. Určitě si najde vlastní nové cesty a já mu to z celého srdce přeji. Ale jak už jsem zmiňovala, svoji cestu v něm nevidím.

Foto: Lena Arava-Novotná, zdroj: Český rozhlas