Být Libanoncem znamená mít zlomené srdce, ale je zde třeba točit filmy, říká vítěz z Ji.hlavy Taymour Boulos

Se svým krátkým filmem Sounds of Weariness (2021) získal Taymour Boulos cenu za nejlepší debut na letošním festivalu DocLisboa a cenu Silver Eye za nejlepší krátký dokumentární film na 25. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Film zobrazuje libanonského mladíka žijícího v Bruselu, který při jednom ze svých úzkostných záchvatů nalézá klid v bruselské prádelně.

Taymour Boulos je libanonský režisér žijící v Bejrútu. Vystudoval filmovou režii na Libanonské akademii výtvarných umění a nedávno absolvoval magisterský program DocNomads, v rámci kterého natáčel dokumentární filmy v Portugalsku, Maďarsku a Belgii. Mezi jeho krátké filmy patří It’s Just Another Dragon (2021), Anything Can Happen Now (2020), A package and a crane (2020) a jeho prvním středometrážním filmem je Encounters on An Uncertain Spring (2021).

Film a jeho projekce

Jaký to byl pocit mít premiéru svého filmu na festivalu Doclisboa a promítat ho na letošní 25. Ji.hlavě?
Je to neuvěřitelné, film vznikl už před nějakou dobou a nečekal jsem, že se mu bude tolik dařit. Jelikož se obě tyto projekce odehrály za jediný víkend, měl jsem z toho opravdu radost a bylo to velmi povzbuzující.

Nebál jste se, že by se muselo promítat online? Jaký máte pocit z online projekcí vašich filmů?
Je to velmi zvláštní pocit vzhledem k tomu, že jsem velmi mladý režisér, a ještě jsem nezažil ani jedno živé promítání některého ze svých filmů. To by se mělo změnit teď v listopadu, kdy se bude Sounds of Weariness promítat v Itálii na Festival dei Popoli. Ale online projekce mají určitě jinou atmosféru než živé projekce.

Kdyby tyto konkrétní projekce na Ji.hlavě a na Doclisboa byly online, asi by mi to nevadilo, ale myslím si, že to automaticky mění celý smysl premiéry. Když filmy tvoříme (a teď to bude znít trochu hloupě, ale je to tak), tak se připravujeme na jejich fyzické projekce. Nic není tak naplňující, jako být v sále plném lidí, kteří to s vámi sledují naživo. Online je o něco méně vzrušující, ale má to i své výhody. Pokud filmy nejsou geo-blokované, je možné je společně sledovat i bez toho, aniž bychom byli všichni fyzicky na místě.

Jak vznikl nápad natočit Sounds of Weariness?
Film vznikl v rámci univerzitního cvičení během programu DocNomads, což je výjezdní program a jednou ze zastávek byl Brusel. Film vznikl v Bruselu, který byl v tvrdém lockdownu. Když jsem tam přijel, měli jsme asi měsíc normálního života, a pak hned nastal lockdown. Byli jsme požádaní, abychom režírovali film, který by byl založený na zvuku, který je pro nás zajímavý a který nás nějakým způsobem oslovuje. Začal jsem různě chodit s mikrofonem a pak jsem přišel na jednoho místo, do prádelny, zrovna mi byla trochu zima a chtěl jsem si tam odpočinout. Bylo to v momentu, kdy jsem cítil mnoho emocí a hlavně stres.

Nějak jsem skončil u toho, že jsem si v té prádelně povídal s různými lidmi. A tak to vzniklo – prostřednictvím těchto rozhovorů. Při těchto setkáních jsem cítil velkou útěchu, jelikož kvůli lockdownu jsem se tolik s lidmi nesetkával. Film tedy vznikl díky této malé náhodě, kdy film původně natočený v rámci univerzitního cvičení vznikl v prádelně, na kterou jsem náhodou narazil s mikrofonem v ruce.

Film je observací bez klasických „mluvících hlav“. Slyšíme lidi, kteří vyprávějí o svých úzkostech, ale nevidíme je. Proč jste se rozhodl neukazovat jejich tváře? A byli ti lidé jen náhodní návštěvníci, nebo jste je předtím nějak vyhledal?
Jsou za tím různé důvody. Jedním z nich je, že film vznikal specifickým způsobem – nejprve jsem vytvořil zvukový scénář a obraz přišel na řadu až velmi pozdě, když už byl celý zvukový scénář, a i zvukový design hotový. Ve spojování zvuků a obrazů jsem našel svobodu.

Dává vám to velkou svobodu, lidem je totiž příjemnější, když je požádáte, aby nahráli svůj hlas, než když jim namíříte kameru na obličej. Více se tak otevřou. Z etického hlediska mi to také bylo příjemnější, protože občas byli při rozhovorech přítomni v pozadí i další lidé. Jsem rád, že jsem tváře lidí nezobrazil, připadá mi to u filmu natáčeného ve veřejném prostoru uctivější.

Bylo těžké získat jejich důvěru, když mluvili o něčem tak osobním?
Ano, to bylo, ale nesnažil jsem se na ně nutně tlačit a myslím, že je to ve filmu vidět v tom smyslu, že jsem lidem položil otázku a viděl jsem, že někteří se třeba u něčeho pozastavili. Neřekl bych povrchního, ale spíše řekli nějakou věc, která mohla být zajímavá do filmu, a tak jsem potom nutně netlačil, aby řekli více. U jiných jsem naopak vycítil, že chtěli více konverzovat, navázal jsem na to a snažil jsem se to posunout trochu dál, ale vše to bylo přirozené. Nemusel jsem na nikoho tlačit, aby něco řekl, a řekl bych, že to vyšlo velmi chvályhodně.

Sledoval jste i jiné filmy týkající se duševního zdraví nebo přímo úzkosti? Je něco, co vás inspirovalo?
Pro tento film jsem se spíše neinspiroval jinými filmy souvisejícími s tímto tématem, spíše mě zajímal určitý typ filmů z formálního hlediska. Například filmy Bena Riverse, protože má tendenci často oddělovat zvuk a obraz. Měl jsem možnost s ním vést rozhovor, a právě on mi ukázal sérii fotografií, které pořídil Steven Pippin. Ten fotografoval zevnitř praček. Tyto snímky jsou poměrné staré a šlo o experimentální projekt. V tu dobu jsem se ale dostal do momomentu,kdy jsem byl docela ztracený, protože jsem měl celý zvukový design a nevěděl jsem, kam postavit kameru a co natočit. A pak přišel tento nápad umístit ji do pračky.

Steven Pippin, Walking Naked, 1997, archiv SFMOMA

Pracoval jste alespoň s hrubým scénářem, nebo jste se zkrátka vydal na cestu s mikrofonem a kamerou v ruce?
Proces probíhal tak, že jsem šel něco nahrát a když jsem se vrátil domů, poslouchal jsem nahrané zvuky a snažil jsem se zapsat si věty, které mi přišly zajímavé. Podle těch věcí, které mi lidé říkali, jsem reagoval a zapisoval si další nové otázky na jindy. Byl to takový ping-pong mezi tím, co mi lidé říkali, a tím, jaké nové otázky jsem z toho vytvářel já, abych vytvořil jádro filmu.

Ocenění

Váš film získal cenu za nejlepší debut na Doclisboa a cenu Silver Eye za nejlepší krátký dokumentární film. Jaký máte z těchto ocenění pocit?
Je to velmi povzbuzující. Předtím jsem žádné ocenění ještě nedostal, byly to moje první ceny a vlastně jsem je dostal ve stejný den. Byl to velmi vzrušující víkend a samozřejmě, že ceny jsou povzbuzující v tom smyslu, že vás povzbudí k další tvorbě. A nesmíme zapomenout ani na peněžní odměnu, která má velký význam. I malé množství peněz může zajistit svobodu. V současné době žiji v Libanonu, kde se měna za poslední rok devalvovala o více než 90 % a eura jsou velmi drahá. Taková výhra, když jsem zpátky tady, vám může poskytnout podporu a povzbudit vás, abyste měli čas na tvorbu nových filmů. Je to tedy velmi důležité a velmi povzbudivé!

Cena Silver Eye, zdroj: Institut dokumentárního filmu

Ano, například s cenou Silver Eye je spojena finanční odměna a celoroční festivalový servis East Silver Caravan. Jak si myslíte, že vám to pomůže?
Mohlo by to filmu umožnit, aby procestoval více festivalů a třeba ho budete moci vidět i na dalších místech světa. Pro mě je to naprosto šílené, protože je to můj první film, který má možnost trochu více cestovat.

Duševní zdraví

Porota Silver Eye zdůvodnila svou volbu i tím, že váš dokument připomíná důležitost existence veřejných prostranství, jež slouží jako místo setkávání a mezilidské komunikace, kde lze sdílet vlastní zkušenosti a nápady s ostatními. Uvažoval jste i o jiných veřejných prostranstvích, když jste tvořil film
Svým způsobem jsou pro mě zajímavá všechna veřejná prostranství, možná konkrétněji veřejná prostranství, která jsou jakýmisi křižovatkami, kde lidé přicházejí a odcházejí a kde mají možnost se setkat. Například nádraží, letiště, supermarkety nebo autobusové zastávky. V Libanonu je bohužel těchto prostor nedostatek, což je podle mě velmi špatné. Největší veřejná zahrada v Bejrútu byla po občanské válce na dlouhá léta uzavřena a jako důvod bylo uvedeno, že by se tam lidé mohli prát. Bránit lidem, kteří se dříve prali, aby se ocitli na stejném místě, mi nepřipadá jako dobrý nápad. Když jsem byl teenager, pracoval jsem pro podporu veřejných prostranství v Libanonu. Tato místa mě nikdy nenechala chladným.

Ve filmu říkáte, že lidé, kteří cítí úzkost, by se měli soustředit na přítomný okamžik – na to co slyší, vidí nebo cítí. Je to způsob, jakým se i vy vyrovnáváte s úzkostí?
Myslím, že tento způsob je dnes velmi běžný, lidé jsou velmi nakloněni k věcem jako je mindfulness a podobně. Myslím, že není vždy snadné soustředit se na slova, takže jak bylo řečeno ve filmu, snažím se soustředit na zvuk. Jedna věc, kterou dělám od počátku lockdownu, je určitý typ meditace, při níž se soustředíte pouze na zvuky. Celá myšlenka tkví v tom, že se soustředíte na jeden zvuk, a kdykoliv máte pocit, že se myšlenky derou na povrch, snažíte se je utlumit a více se soustředit na zvuk.

A jaký zvuk vás nejvíce uklidňuje?
Mám velmi rád zvuk deště dopadajícího na okna. Je to zvláštní, protože mi to řekl i jeden z lidí, které jsem během natáčení potkal. Pro něj konkrétně to byl „le son de la pluie“ (zvuk deště), kdy mluvil o dešti na ohnutých skleněných oknech. Pro mě je to zvuk deště na okně, na skle, když jste v autě nebo zkrátka v jakémkoliv jiném uzavřeném prostředí.

Taymour Boulos
Bejrút a vzdělání

Připojil jste se až z Bejrútu. Musím se zeptat, jaká je tam nyní situace? Více než rok po nejničivějším výbuchu 21. století se ve světových médiích v poslední době čím dál tím více objevují články o nedostatku elektřiny, potravin a dalších nezbytností. Vidíte nějaké náznaky toho, že by se situace zlepšovala?
Upřímně řečeno, ne. V Libanonu jsme se dostali do bodu, kdy nejsme překvapeni, když se situace ještě zhoršuje. Je těžké mít v této době nějakou perspektivu. Z Libanonu jsem odešel v době, kdy tam bylo před dvěma lety mnoho hnutí a kdy země začala vážně upadat. Když jsem se vrátil po dvou letech života v zahraničí, připadá mi to jako úplně jiná země. Z osobního hlediska – ze země odešlo mnoho mých přátel a když s nimi mluvím, ptají se mě: „Co tam děláš? Proč ses tam vůbec vracel?“ Jedním z důvodů (kromě toho, že mám libanonský pas a narodil jsem se tu) je ten, že je třeba tady točit filmy. Ne v tom smyslu, že bych chtěl využít přesně toho, co se děje, ale spíš toho, že tu jsou různá hnutí, což je platforma pro natáčení dokumentů. Jsou tu věci, které je potřeba říct a natočit.

Jak vnímáte současnou situaci v libanonském dokumentárním průmyslu a ve filmové tvorbě obecně?
Je velmi paradoxní, že navzdory krizi máme mnoho talentovaných filmařů a vznikající průmysl, který už vzniká několik let. Vznikají nesmírně krásné dokumentární filmy. Napadají mě například Danielle Davie a Mohamed Sabbah, dva moji učitelé, kteří dokončují velmi zásadní dokument s názvem Embodied Chorus. Tento film se dotýká tématu, které věřím, že ještě nebylo probádáno. Vznikají tu nádherné filmy i přes to všechno. 

Byl film Sounds of Weariness inspirován událostmi v Bejrútu? Máte pocit, že více lidí trpí úzkostmi vzhledem k tomu, co se ve vaši zemi děje?
Samotný film s tím nutně nesouvisí, ale v zemi rozhodně panuje úzkost. Lidé jsou hrozně nejistí, neexistuje žádné světlo na konci tunelu. Doslova nevíme, co přijde zítra, takže je tu rozhodně úzkost. Film o této úzkosti nemluví, ale mluví o něčem, co je pro Libanon velmi typické, a to je pocit žití na pomezí Západu a Východu. Když jsem žil v Bruselu, bydlel jsem v multietnické a multikulturní čtvrti, kde jsem měl možnost mluvit arabsky a francouzsky. Lidé také mluvili arabsky a francouzsky, takže i v rámci tohoto filmu jsem se setkal s lidmi, kteří se cítili být na pomezí Východu a Západu, nebo chcete-li mezi třetím světem a Západem.

Studoval jste na Libanonské akademii výtvarných umění a máte také magisterský titul z DocNomads, což je dvouletý program, v němž studenti z celého světa studují v Lisabonu, Bruselu a Budapešti. Proč jste se rozhodl právě pro tento program?
Je těžké odmítnout takový program, když jsem navíc dostal ještě stipendium. Jakmile člověk získá stipendium, je to jako obrovský dar a připadá mu to skoro až příliš dobré na to, aby to byla pravda. Cestovat dva roky a natáčet filmy s lidmi z celého světa, a to všechno zadarmo, nešlo odmítnout. Během těch let jsem potkal skvělé přátele, kteří mi změnili život. Také si myslím, že v rámci studia dokumentárního filmu má smysl cestovat a setkávat se s různými kulturami. Je to program, ve kterém se dá natočit mnoho filmů – a to je asi nejlepší způsob, jak se stát filmařem. Škola, který vám umožní natáčet filmy a dává vám tyto možnosti, je velmi dobrá škola. Také si myslím, že učit se dokumentárnímu řemeslu v místě, které není vaším domovem, je lepší. Samozřejmě může být dobré učit se to doma, ale cestování vám k natáčení dává mnoho podnětů.

Film Sounds of Weariness tedy vznikl v rámci DocNomads. Jak vám škola pomohla?
Dostal jsem mentorku Christinu Stuhlberger, a přestože mentoring probíhal převážně online, byl velmi důležitou součástí DocNomads. Také to, že jsem o svých námětech mohl diskutovat s dalšími lidmi z mé třídy nebo s učiteli, bylo velmi podnětné a naučil jsem se od nich spoustu cenných věcí. To je největší předností tohoto programu, je to velmi obohacující.

Co se týče distribuce, každý semestr jsou vybírány tři filmy, které dostanou malou finanční podporu, a můj film tuto podporu dostal. To byla také jedna z věcí, která mě povzbudila, abych film zkusil někam poslat, a mezi místy, kam jsem ho poslal, byla právě Ji.hlava a East Silver Market.

V prosinci 2019 jste natočil film Anything Can Happen Now kde Tania Saleh a její syn Tarek diskutují o tom, co znamená být Libanoncem. Co to znamená pro vás?
Znamená to, že musíme činit rozhodnutí. Musíme se rozhodnout, zda zůstat, nebo odejít, nebo žít mezi jinou zemí a Libanonem. Znamená to také mít zlomené srdce. Je smutné, když to takto řeknu, ale po každé volbě, kterou uděláte, přichází smutek. Když odejdete, víte, že jste v Libanonu někoho nechali. Je totiž velmi těžké zabalit celou vaši rodinu a přesunout ji do nějaké cizí země, jako je třeba Kanada. Takové možnosti nemá každý. Když jsem film natáčel, Tarek – který je také mým kamarádem – se právě chystal opustit zemi a když jsem film natáčel, představoval jsem si už svůj vlastní odchod. Je to jediný film natočený v rámci DocNomads, který jsem netočil v první osobě, ale mohl jsem se do něj promítnout prostřednictvím Tareka.

Plánujete také opustit zemi, nebo teď v Libanonu na něčem pracujete?
Teď se nechystám odejít, ještě tu nejsem tak dlouho, ale když jsem přijel, měl jsem možnost spolupracovat s mými dvěma přáteli, se kterými jsme vytvořili krátký taneční film s podporou organizace Maqamat a UNESCO. Doufám, že brzy natočím něco dalšího. Nějaké nápady už mám, ale zatím je to vše ve velmi raném stádiu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.