Hájíčkovo Selský baroko zpátky na prknech Jihočeského divadla

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích na svých prknech představilo už druhý příběh z pera spisovatele Jiřího Hájíčka. Po úspěšné adaptaci Rybí krev, která měla premiéru před dvěma lety, divadlo sáhlo po knize Selský baroko. Ačkoliv představení diváci mohli poprvé spatřit online minulý prosinec z pohodlí domova, živá premiéra na herce čekala až na konci letošního září. Příběh pod režií Mariána Amslera převedla na divadelní scénu dramaturgyně Marie Špalová.

Selským barokem provází postava genealoga ve středním věku v podání Tomáše Drápely. Hlavní protagonista Pavel se ve svém životě potácí mezi tvorbou rodokmenů a hospodou na vesnici. Jeho rutinu mu naruší nová zakázka, která se genealogovi zpočátku protiví. Oslovil ho totiž lokální politik, jenž chce očernit svého protivníka prohřešky jeho rodiny. Konkrétně jeho matky, Rozálie Zandlové, která měla za socialismu udávat sedláky z její obce jménem Tomašice. Ačkoliv se Pavel nechce zaplést do politické hry, minulost ho láká natolik, že se příběhem Rozálie Zandlové začne zabývat a postupně odkrývá historii tomašických sedláků. Kdo stranil režimu, kdo se s kolektivizací nikdy nesmířil, koho vyhnali, kdo donášel… Pavlovo putování klade zásadní otázku: jak se vyrovnat s minulostí? Jak se s ní mají vyrovnat ti, co ji zažili, ale i jejich potomci?

Minimalistická scéna se v průběhu dvouapůlhodinového představení téměř nemění a herci pracují s minimem rekvizit. Dramatizace se opírá především o dialogy a Pavlovy monology, které děj příběhu posouvají dále.

Podle mého názoru nejsilnějším aspektem představení zůstává tíha minulosti, jež zamotává i vztahy v přítomnosti. Tyto pletence dokresluje i samotná scéna, kterou proplétají pokroucené linie. Za zmínku jistě stojí i herecký výkon Tomáše Drápely, na němž příběh stojí a kterému divák snadno uvěří Pavlovu nezakotvenost a váhavost. S Pavlem se v průběhu setkávají místní starousedlíci například v podání Jaroslavy Červenkové nebo Daniely Bambasové, jejichž výstupy jsou podle očekávání velmi silné a přesvědčivé. Začátek představení Selský baroko je ale táhlé, divák je zavalen kupou jmen, v nichž se ztrácí, jelikož příběhy tomašických sedláků jsou představeny skrz vypravování postav v přítomnosti – scéna se do minulosti nevrací. Tím sice zůstává adaptace věrná románu, ale ponechává diváka zmateného. Zjednodušení příběhu by scéně proto prospělo.

Text vznikl na semináři Literární a knižní kritika PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Foto: Rudolf Kovář, Jihoceske-divadlo.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.