Divadelní zážitek v době zavřených divadel
Divadla jsou už více než rok zavřená a člověk by si tedy řekl, že zhlédnout divadelní představení je tak v dnešní době prakticky nemožné. Může však nastat i paradoxní situace, kdy se naopak díky tomuto přetrvávajícímu stavu člověk dostane ke zhlédnutí představení, k němuž by se jinak možná vůbec nedostal. Sice online a přes obrazovku počítače, ale i to je lepší než nic. Na podzim totiž vznikla v Česku služba, která za poplatek umožňuje zhlédnout ze záznamu vybraná představení z několika divadel, a já jsem se takto dostala k divadelnímu pojetí románu 1984, jak ho ztvárnili v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.
Živému představení se žádný záznam asi nikdy nevyrovná, divadlo má být zkrátka tady a teď, přesto musím říct, ževelká část z působivosti inscenace 1984 v režii Jana Mikuláška se k divákovi přenese i ze záznamu. O úspěšnosti a povedeném provedení tohoto představení svědčí i fakt, že mělo na prknech divadla a s diváky v hledišti premiéru už v roce 2009, derniéry se však stále nedočkalo a hraje se i dodnes, když zrovna nejsou zavřená divadla.
Románová předloha od George Orwella je sama o sobě silným dílem – dystopií, kde vládne totalita a společnost v Oceánii, kde se děj odehrává, je udržována strachem a představou vůdce a údajného zakladatele Strany Velkého bratra. Zajímavým aspektem je například snaha o zjednodušení jazyka, které má vést k ovlivnění myšlení – když pro něco nebude pojmenování, lidé o tom nebudou moci přemýšlet nebo takovou myšlenku nebudou moci vyjádřit. Tento zjednodušený a pro vládnoucí stranu nezávadný jazyk (newspeak) se vytváří na Ministerstvu pravdy, kde pracuje i hlavní hrdina Winston, který se tomuto systému pokusí postavit. Román vzbuzuje mnoho pocitů, vybízí k zamyšlenípodle mého názorui v této divadelní adaptaci.
Přestože se inscenace 1984 drží příběhem své předlohy poměrně přesně, něco málo se tam z románu přeci jen nevešlo, zároveň tam ale naopak byly dramatizační přesahy, které umožnují právě jen hrané zpracování. Mám na mysli třeba hudbu, která navodí určitou atmosféru, nebo vizuální prvky, které obsáhnou něco, co bylo v knize vyjádřeno také, ale jiným způsobem – slovy, případně jaksi „mezi řádky“. Jedním z příkladů, kterého si divák všimne hned ze začátku hry, jepodobné, celkem neutrální oblečení herců a mají hlavně obličeje nabarvené na bílo. To lze chápat jako odkaz na uniformitu, potlačení individuality, až odlidštění, které jistě definují představovanou společnost z Orwellova románu. Další význam tento symbol získá, když si hlavní hrdina Winston (ztvárněný Janem Vlasem) s jeho milou Julií (Sylvie Krupanská) začnou v jedné scéně nabílené obličeje navzájem omývat vodou. Stanou se tak najednou, alespoň pro sebe, individuálními bytostmi. Za zamyšlení dále stojí také to, že O´Brien, který se ukáže být hlavním manipulátorem a nakonec je součástí Winstonova mučení ke konci příběhu, je ztvárněn ženou (Kateřina Krejčí). Jeho představitelce se tak podařilo vytvořit jakousi bezpohlavní, nelidskou bytost bez emocí.
Co je v této inscenaci oproti románu skutečně navíc, jsou přímé odkazy na realitu. Do hry je totiž zařazeno například promítnutí sekvence s tvářemi historických i současných diktátorů a autoritářských hlav států, nebo promítnutí ankety, v níž čeští občané zodpovídají otázku, jestli bylo lépe před rokem 1989, nebo dnes. A tak si diváci odnesou důležité a jasné sdělení, že dramatizace románu George Orwella před nimi na jevišti, nebo v mém případě na obrazovce počítače, je nadsazeným literárním ztvárněním toho, co částečně byla a v některých zemích dnesje stále realita.
Oproti knize jsem z této divadelní adaptace měla asi ještě o něco silnější zážitek, a to i přesto, že jsem ji měla možnost zhlédnout jen ze záznamu. Divadlo se totiž neděje na řádcích nebo v naší hlavě, ale přímo před našima očima. Zbývá tedy jen doufat, že se již brzy budeme moci vrátit do divadel i fyzicky a do té doby nacházet útěchu v tom, že nám dnešní technologie umožnuje zůstat v kontaktu s kulturou alespoň online. Může se tak stát i to, že si víceméně náhodou dopřejeme obrazovkou našeho počítače zprostředkovaný zážitek z divadla, kam by nás vhledem k vzdálenosti za normálních okolností možná vůbec nenapadlo se vydat.
Zpráva vznikla na semináři Jiné žánry. Kulturní a literární seminář PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.
Foto: Divadlo Petra Bezruče v Ostravě
