Cesta za chytřejším Českem

České školství je podfinancované. České školství je podfinancované. České školství je podfinancované. Upřímně, kolikrát jste tuto větu zaslechli nebo četli ať už v médiích, či kdekoliv jinde. Ano, české školství má své mouchy: je značně decentralizované, což efektivní financování může komplikovat; protože stále existují jednotné přijímací zkoušky, i přes decentralizaci nemůže dojít ke kýžené autonomii v tvorbě učebních plánů a žákům se tedy nedostává dostatečné finanční nebo mediální gramotnosti… A takto bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Stejně bych ale s každým dalším problémem dospěla v konečném důsledku k článku v řetězci, který bude vždy tím stěžejním – učitel(ka). Ať už bude systém tuzemského školství jakýkoliv, vždy to bude pedagog, kdo v konečném důsledku předává informace žákům a studentům.

Cíl nejen politiků, ale úplně celé společnosti by tedy měl směřovat k zajištění co možná nejkvalitnějších, nejlepších, nejefektivnějších, nejpokrokovějších učitelů, kteří budou dobří nejen v předávání znalostí a zkušeností, ale také v psychologii, sociologii, pedagogice či didaktice, a kteří budou schopni reagovat na stále zrychlující se pokrok světa. Zde se hodí připomenout myšlenku Jana Amose Komenského: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“

Zn.: Hledá se učitel

Jenže zde narážíme na zásadní otázku – kde takového učitele vzít? Samozřejmě je nasnadě odpověď: na pedagogických fakultách. A ano, tato úvaha je naprosto správná. V potaz nicméně musíme vzít jeden důležitý fakt: nejdřív musíme na pedagogické fakulty ty kvalitní kandidáty dostat. Často se totiž stává, že si uchazeči o vysokoškolské vzdělání volí takzvaný „peďák“ jen jako záchranu. Raději by byli například uznávanými vědci, jenže neuspějí u přijímacího řízení na vysněnou školu a jdou jimi oblíbený předmět studovat alespoň tímto způsobem. Jenže pak je může odradit od samotného vykonávání učitelského zaměstnání (nebo v horším případě k jeho vykonávání, ale nekvalitním způsobem) hned několik faktorů – od vyhoření třeba už v prvním roce praxe až po nepříliš perspektivní finanční ohodnocení.

Toto skvěle ilustruje výzkum uchazečů o vysokoškolské vzdělávání, který provedla společnost Scio v roce 2016. Vyplývá z něj, že mezi studenty, kteří se nehlásí na pedagogické fakulty, je téměř 20 procent těch, které by bavilo učit (řadí se mezi ně i autorka těchto řádků), ale odrazuje je: ze 44 procent nízké platové hodnocení, z 29 procent náročnost práce učitele, z 23 procent nemožnost seberealizace a z 13 procent nízká společenská prestiž učitelů. Co se prestiže týče, jde o důvod minimálně diskutabilní, studie o vnímání sociálního statusu učitelů totiž spíše ukazují na ambivalentní vztah Čechů k pedagogické profesi. Často se v diskurzu objevuje stereotyp, že mají učitelé spoustu volna a málo práce. Samotná analýza tohoto pohledu by jistě dala minimálně na samostatnou esej a samozřejmě se (ne)pravdivost výroku bude lišit učitel od učitele, podotknu k tomu jen jediné – zkuste se někdy některého z pedagogů zeptat, kolik volna má…

Kde tedy kvalitního učitele získat? „Hlavním a zásadním faktorem motivace je skutečná perspektiva učitelské profese. I když budou pedagogické fakulty sebelepší, každý si spočítá, že dělat učitele v České republice není zrovna výhra. Český učitel má hluboko do kapsy a k tomu velké množství povinností. Myslím si, že zásadní odpovědnost padá na stát. Když učitelům dáme dobré podmínky, podporu a vzdělání, tak s motivací nebude problém,“ řekl pro Aktuálně.cz předseda studentské iniciativy Otevřeno Tomáš Čaklos, který upozorňuje na nedostatky ve vzdělávání učitelů.

Mohla bych zřejmě rozebírat celkové investice České republiky do vzdělávání, které jsou také nízké a nedosahují ani 5 procent HDP (průměr států OECD je vyšší než 5 procent), nicméně v následujících řádcích budu ilustrovat, proč právě finanční ohodnocení pedagogů jsou aspektem, od něhož problémy českého školství koření. Platy učitelů jsou také faktorem, který lze poměrně jednoduše sledovat a velkou měrou nezávisí na pohledu společnosti, ale na politice České republiky – tudíž se jedná o faktor snáze ovlivnitelný.  

Laureát Nobelovy ceny a příslušník takzvané chicagské školy v přístupu k ekonomii Gary S. Becker zdůrazňuje, že právě lidský kapitál je nejdůležitější formou kapitálu v moderních ekonomikách. V eseji The Age of Human Capital píše, že zatímco technologie mohou řídit moderní ekonomiky, lidský kapitál je pohání. S ohledem na právě probíhající pandemii koronaviru a s ní související sociální distancování na moment odbočím – Becker totiž dokonce uvádí, že klasické metody získávání lidského kapitálu se od časů Sokrata změnily a zatímco se 2 500 let učitelé a studenti setkávali a diskutovali, internet nabízí učení na dálku, což šetří čas, flexibilitu a tisíce studentů po celém světě mohou studovat jeden kvalitní kurz online místo několika méně kvalitních v klasické učebně. To záměrně ponechávám bez komentáře, nechť si na to každý udělá (i na základě vlastních zkušeností) svůj názor.

Pohled za humna

V oblasti školství se tomuto tématu věnuje i studie CERGE-EI, která zjistila, že investice do vyšší kvality práce učitelů může v dlouhodobějším horizontu přinést České republice 5,5násobek dnešního HDP (zatímco pokud bychom neudělali nic, ekonomický výkon státu by se do roku 2100 jen zdvojnásobil).

Zdroj: KRAJČOVÁ, Jana, Daniel MÜNICH a Tomáš PROTIVÍNSKÝ. Kvalita práce učitelů, vzdělanost, ekonomický růst a prosperita České republiky. Studie 5. Praha: Národohospodářský ústav AV ČR, květen 2019.

Jak si takový dopad představit? V horizontu 80 let by byla naše ekonomika na úrovni Německa, měli bychom vyšší reálné platy, vyšší kvalitu veřejných služeb, a tedy i vyšší kvalitu života. Výraznější ekonomické dopady by se mohly začít projevovat po 30 letech, tedy poté, co by ze systému s kvalitními učiteli vstoupili první vzdělaní žáci na trh práce.

Ke kroku více investovat do vzdělání se rozhodli například ve Finsku před 40 lety a dnes z toho těží s pověstí jednoho z nejlepších systémů školství, což značí, že predikce CERGE-EI není nerealizovatelná. A ještě jeden důkaz, že investice do platů učitelů se opravdu vyplatí: V Rusku je školství značně decentralizované, financování škol se region od regionu liší a zatímco zvyšování regionálních rozpočtů pro školství nijak markantně výsledky žáků nezlepšuje, jakmile nějaká oblast přidala finance do vyšších platů pedagogů, na prospěchu dětí se to odrazilo. Ke stejnému zjištění došla i studie 39 států OECD. Ruský výzkum pak dodává, že je důležité udržovat platy učitelů v takové výši, aby byly atraktivní pro kvalitní kandidáty.

Vyplatí se učit?

O nízkých platech ve školství můžeme hovořit už od doby vzniku České republiky, tedy od 90. let. Příčina? V první řadě nízké veřejné výdaje na platy, nikoliv struktura výdajů na české školství obecně. O potřebě výraznějšího zvyšování učitelských platů začala hovořit až vláda Bohuslava Sobotky v roce 2016, a od září toho roku rozhodla o výhledu navýšení tarifních složek (prostředků na platy) – u začínajících pedagogů šlo o navýšení o 1 300 Kč, u starších o 1 500 – 1 600 Kč hrubého měsíčně. V lednu 2017 se pak zvýšil objem prostředků na platy a v listopadu 2017 (těsně před sněmovními volbami) se opět rozhodlo o zvýšení tarifů o výrazných 15 procent. Zde nicméně podotýkám, že takto zvýšený plat pobírali učitelé jen dva měsíce z celého roku 2017, šlo jen o navýšení částky z tarifu, nikoliv z celkového platu a během roku 2017 zároveň pokračoval i výrazný růst platů z let 2015–2016 v celém veřejném sektoru, i v celé ekonomice. Jinými slovy – výdělky učitelů spíše jen držely krok s výdělky ostatních pracovníků. A co hůř, na vysokoškolsky vzdělané pracovníky ve veřejném sektoru dokonce mírně ztráceli.

Pokud bychom se vrátili ještě o dva roky zpět do roku 2015, podle mezinárodních srovnání byly tou dobou platy českých učitelů v relaci k ostatním vysokoškolsky vzdělaným pracovníkům mezi nejnižšími v ekonomicky nejvyspělejších zemích – podíl platu učitele dosahoval jen 56 procent platu vysokoškolsky vzdělaných pracovníků v České republice, zatímco průměr zemí OECD byl 83 procent. Pokud bychom zohlednili i vysoký průměrný věk českých pedagogů, tedy jejich dlouhou odbornou praxi, mzdová mezera by zřejmě byla ještě výraznější. Pro kontext k následujícím odstavcům zde odložím ještě jeden zajímavý fakt – k dosažení průměru OECD by se platy musely zvýšit o zhruba 46 procent, což by vyžadovalo prostředky za přibližně 35 miliard korun a ještě více, zahrnuli bychom i ostatní pedagogické a nepedagogické pracovníky v regionálním školství a zároveň i růst ve zbytku ekonomiky, což by se na zvýšení platů učitelů také muselo adekvátně odrazit.

Abych se ale vrátila do roku 2017 – mezera mezi průměrným platem učitele a ostatních vysokoškolsky vzdělaných lidí ve veřejném sektoru se prohloubila na 21,8 procenta. Poté nastoupila do budovy Strakovy akademie vláda Andreje Babiše, která do svého programového prohlášení v lednu 2018 napsala: „Prosadíme více peněz do školství tak, aby se platy učitelů na konci volebního období v roce 2021 dostaly minimálně na 150 % jejich stávající výše.“ Do druhého programového prohlášení pak v červnu přidala pár slov a deklaruje: „Prosadíme více peněz do školství tak, aby se platy učitelů a nepedagogů na konci volebního období v roce 2021 dostaly min. na 150 % jejich výše pro rok 2017.“

Přestože studie CERGE-EI stále upozorňovala na nedostatečnou přehlednost (navíc častou proměnlivost v čase) procesu zvyšování platů českých učitelů, nedostatečnou sladěnost s plánováním výdajů státního rozpočtu i se souběžným růstem mezd v ostatních profesích, ke zlepšení situace učitelů nastalo i přes tyto přetrvávající výtky. Průměrný plat učitele základní školy dosáhl v roce 2019 123,5 procent průměrného platu v ekonomice (jde meziročně o 9,2procentní nárůst). Asi nejdůležitější je, že tempo růstu platů učitelů v tomto roce výrazně převyšovalo tempo u ostatních vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců veřejného sektoru a velmi výrazně sektoru podnikatelského.

Zdroj: MÜNICH, Daniel a Vladimír SMOLKA. Platy učitelů v roce 2019: Blýská se na lepší časy?. Studie 3. Praha: Národohospodářský ústav AV ČR, červenec 2020.

I tento vývoj má bohužel svá „ale“: relativní plat (úroveň učitelského platu v relaci ostatních platů a mezd v české ekonomice) rostl zejména nejmladším učitelům a nejnižší naopak zůstával těm ve středním věku (mezi 30 a 49 lety). Ačkoliv je tedy nástupní plat profese atraktivní, jeho atraktivita klesá se zvyšujícími se roky praxe oproti ostatním vysokoškolsky vzdělaným zaměstnancům, což neřeší problém s nedostatečnou motivací či dokonce odcházením ze školství.

Proč se snažit?

Narážíme také na další nešvar financování tuzemského školství – na malou konkurenceschopnost. Oproti roku 2018 sice vzrostly v roce 2019 zhruba o 50 procent nadtarifní složky platu, které mohou mít charakter odměn, a tudíž podporovat motivaci učitelů, stále se ale do této části neodrazily odlišné ekonomické reality jednotlivých krajů. Například v Pardubicích proto může učitel pobírat relativní plat uspokojivě vysoký, jeho kolega v hlavním městě však se stejnou částkou vydělá na poměry jiných Pražanů málo. V tomto ohledu samozřejmě mohou pomoci prostředky z Operačních programů EU nebo zřizovatelé, k zmapování, do jaké míry je tato kompenzace dostačující však chybí data.

Tím jsem se dostala až do současnosti. Na probíhající rok 2020 vláda avizovala navýšení platů učitelů o 10 procent, přičemž velká část tohoto navýšení opět půjde na tarifní složky. V prvním čtvrtletí tak průměrný výdělek pedagogů činil 38 951 Kč, což je meziročně o 7,5 procent více (celých 10 procent to pravděpodobně ještě není kvůli tomu, že odměny zahrnuté v tarifech se vyplácejí zejména koncem roku). Srovnáme-li to s růstem průměrného platu v prvním kvartálu v celé ekonomice, tam meziročně narostl o 5 procent na 34 077 Kč, z čehož vyplývá, že růst ve školství už je rychlejší. Jenže…

„Přestože platy učitelů rostou v posledních letech rychleji než v minulosti, nadále zůstávají velmi nízké,“ řekl pro ČTK předseda Pedagogické komory Radek Sárközi, což dovysvětlil také tím, že průměrný plat učitele stále činí pouze 65 procent průměrného platu zaměstnance s vysokoškolským vzdělání, což nás řadí na poslední místo mezi zeměmi OECD a EU.

Covid nestačí

Podle Daniela Münicha z CERGE-EI teď byly platy českých učitelů na poměrně dobré cestě. „Před covidem v lednu vypadal výhled dobře. Teď vypadá ještě lépe, protože mzdový růst v ekonomice proti očekávání výrazně zpomalil a možná se dokonce zastaví. Takže růst relativních platů učitelů se nečekaně a neplánovaně zvýší,“ napsal. Na učitele byly ale během distanční výuky kladeny vyšší nároky, takže navýšení jejich výdělků, zatímco ve zbytku ekonomiky mzdy spíše stagnují či klesají, lze brát také jen jako kompenzaci. Zároveň ale upozorňuje, že jsou stále nízké, takže ani vládou plánovaný 9procentní růst v příštím roce je na průměr EU neměl dostat. To bylo navíc předtím, než vláda v prosinci neplánovaně růst tarifní složky platů snížila z 9 na 4 procenta.

Přestože ministr školství Robert Plaga ujišťuje, že o zbylých 5 procent pedagogové nepřijdou, jen se jim přesunou do nadtarifních složek – jednoduše řečeno do odměn. Jenže ty jsou obvykle vypláceny až najednou na konci roku. Školské odbory si také stěžují na přístup ministerstva, které s nimi změny nekonzultovalo, což vede k narušení důvěry pedagogů, a tedy i jednoho z nutných faktorů, který je podle ekonomů z CERGE-EI potřeba k nabytí na atraktivitě učitelské profese.

Ekonomové upozorňují, že k atraktivitě nepovedou jen ad-hoc přísliby jednorázových zvýšení platů. Naopak je potřeba propracovanější a věrohodnější středně až dlouhodobý plán a zároveň provázanost tempa zvyšování platů na zvyšování platů a mezd v celé ekonomice. Jak už jsem uváděla na příkladu Finska, atraktivita platů se do kvality práce učitele promítá bohužel až po několika desítkách let, proto by politici neměli počítat s tím, že dosáhnou rychlých výsledků, které jim pomohou v předvolebních kampaních. Je třeba dlouhodobě sledovat také faktory jako:

  • podíl mladých (v silně feminizovaném českém školství také hlavně mladých mužů) v učitelských sborech,
  • podíl nadtarifních složek platů, které mohou umožnit zdravou konkurenci v profesi,
  • nastavení platů podle regionu, v němž pedagog učí (mělo by dojít k zohledňování nastavení platů například také v případě, kdy učitel působí ve vyloučené lokalitě, kde žáci vykazují nižší výkon a práce s nimi je tudíž složitější).

Jako uspokojující úroveň učitelských platů Münich definuje dosažení 90 procent průměrného platu vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců do pěti let. Jak jsem ale právě zmínila, neméně důležité podle něj také je, aby tento vývoj a dlouhodobé udržení úrovně 90 procent byly dostatečně věrohodné i do vzdálené budoucnosti.

Pominu-li právě tu věrohodnost, kterou teď ministerstvo opět narušilo, musím uznat, že platy pedagogů se za posledních několik let navýšily natolik, že nevidím důvod přistupovat k nim přímo skepticky. S jistou dávkou optimismu bych dokonce mohla zmínit, že snížení růstu tarifní složky na 4 procenta s tím, že zbytek půjde na odměny, má mnohem větší šanci opět zvýšit konkurenceschopnost a motivaci v profesi. Jenže zde tento pohled musím realisticky mírnit – muselo by totiž dojít také k reformě procesu, jak a kdy jsou tyto složky platu vypláceny.

S věrohodností jde ruku v ruce také dlouhodobý plán, jenže dál než do roku 2021 už bohužel nevidíme. Současná vláda přišla jen s programem na toto volební období, další osud učitelů se zřejmě začne řešit až v programech jednotlivých politických stran v létě před sněmovními volbami. Pak bude záležet, kdo přijde do Strakovy akademie a co se mu nakonec podaří prosadit.

Doufám jen, že se dotyčný bude řídit jak radami ekonomů, tak třeba i touto příhodnou myšlenkou Jana Masaryka: „Pamatuj si, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.