Revoluci nezažívá školství, ale emailová komunikace

Učitelé a studenti prožívají netradiční časy, ostatně jako zbytek republiky, a někteří lidé v tom vidí jakýsi svěží vítr, který prohnal zatuchlý vzduch osmnáctého století ve školních učebnách.  Výuka ze dne na den přešla do distanční formy a donutila tak žáky i učitele hledat způsoby „hodné“ 21. století. Co znamená tato zkušenost pro budoucnost českého školství? O tom může mnohé vypovědět současný stav.

Ministerstvo školství rozhodně neoplývá pověstí resortu, který je otevřený změnám a pracuje rychle. Proto situace, v níž se přes noc stala modernější výuka nutností, narazila na nepřipravenost školského systému. Od ministerstva se tak školy dočkaly toho, co šlo v rychlosti „uvařit“, sady doporučení a návodu pro „základní orientaci v dostupných nástrojích a zdrojích informací“, s nimiž lze vykonávat výuku digitálně. „Přechod k online výuce nemusí být náročným procesem,“ uklidnil resort své učitele.

Ministerstvo tak sice připravilo webový rozcestník, kde lze najít řadu obecných rad a komunikačních nástrojů či materiálů, to však pro učitele, od nichž se čekal okamžitý přechod na distanční výuku, představuje potřebu jakési „rekvalifikace na koleni“ ze dne na den. Podle zprávy ministerstva školství z minulého roku je přitom věkový průměr učitelů a učitelek v Česku 47 let, mladších 30 let je pak pouze 8,5 % a přes 56 % učitelů a učitelek je starších 45 let. Z toho lze usuzovat, že většina z nich spíše nebude „kovaná“ v online světě.

Nemluvě o tom, že ještě na začátku dubna, kdy začala u ředitelů vyzvídat Česká školní inspekce, jak si jejich učitelé vedou s výukou na dálku, opáčili někteří rozzlobení učitelé, že by jim ministerstvo po týdnech už mohlo konečně dodat nějakou metodiku, jak to dělat.

Snaha metodiku nenahradí

Podle zjištění inspekce, která obvolala ředitele téměř pěti tisíc základních a středních škol, se přesto většina učitelů i žáků do online výuky zapojila. Toto zjištění, které, nutno říct, spoléhá na kritický pohled ředitelů škol na svou vlastní práci, vypadá zprvu značně optimisticky a naprostá většina učitelů se pustila do náročného procesu výuky na dálku i přes to, že museli řešit v řadě případů nepochybně jak technické nedostatky (i na straně žáků), tak i ty praktické směrem k výuce.

Z průzkumu vyplývá, že se většina technických nedostatků skutečně podařila operativně vyřešit (kdo nemá dobré připojení k internetu, je vyučován telefonicky apod.). Pozitivně pak už nevypadá řešení problémů výuky.

Podle inspekce si jen malá část základních a středních škol vytyčila priority výuky, a naopak většina škol se soustředí na opakování už probraného učiva a probírání nového podle tematických plánů jednotlivých učitelů. „To však může být velmi komplikující pro samotné žáky a zejména pro jejich rodiny. Hlavním cílem distančního vzdělávání by tak mělo být udržet u žáků návyky spojené se školní prací, nikoli snaha probrat distančním způsobem co nejvíce učiva podle školního vzdělávacího programu,“ uvádí k tomu inspekce.

Stejně tak jiný obrázek vyvstane při pohledu na platformy, které učitelé k distančnímu vzdělávání využívají. Zatímco interaktivnější způsoby, tedy sociální sítě či jiné platformy umožňující například živou skupinovou komunikaci využívá kolem poloviny učitelů, ve více než dvou třetinách komunikují skrze emaily žákům a rodičům, což ukazuje na starý dobrý systém „co se nestihne ve škole, je domácí úkol“.

Kdo očekává velkou změnu systému, bude tedy pravděpodobně zklamán. Měsíc paniky a menšina učitelů, která má prostředky a schopnosti vystavit zajímavou domácí výuku na koleni, reformu školství nezpůsobí. Ovšem ať už jde o krok k interaktivnější výuce (o které se také mluví už alespoň dekádu) či přechod takříkajíc od tisknutí na papír do digitální doby, nakouklo školství rozhodně svěžejším směrem.

Každý krok a každou osobní zkušenost jednotlivce v systému školství, který se snaží situaci zvládnout, je nutné ocenit. Takové zkušenosti skutečně mohou přinést alespoň dílčí změny ve výuce. Dojít ke změně skutečně významné však může až kombinací narůstajícího počtu takovýchto osobních zkušeností, které velmi pravděpodobně stojí částečně na generační obměně učitelských sborů, spolu se systémovou podporou ze strany státu. Určitě půjde o dlouhý proces a nikoliv o skok, který přinese takováto krize. Naopak, pokud následná ekonomická krize ohrozí například vyšší platy učitelů, což zatím vláda nekompromisně odmítá, mohlo by to vést k nárůstu marasmu v pedagogických řadách, který školský systém a především učitele devastuje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.