Jak působí Tání?

Románová prvotina mladé vlámské spisovatelky Lize Spitové, kterou u nás vydalo brněnské nakladatelství Host, působí místy až nečekaně vyzrále, a to jak po stránce příběhové, tak jazykové. Románu nelze upřít opravdu „ostrý“ rozjezd, který se však bohužel na samém svém konci vyprazdňuje přílišným natahováním onoho ústředního příběhu, jenž má však poměrně vysoké ambice, které svým vyvrcholením, i přes přílišnou rozvleklost, vcelku naplňuje.

Román Tání je pozoruhodným úkazem nejen na belgickém literárním nebi. Autorka ho poskytla k vydání v roce 2016 a kniha ihned sklidila velký úspěch a byla přeložena do mnoho jazyků. Z koncepce celého románu je znát, že autorka je vystudovanou scénáristkou a příběh působí často až filmovým dojmem. Podle románu se již připravuje filmová adaptace, a to vskutku není jen tak náhodou. Výstavba děje, surová popisnost scén i celkem slušná úroveň dialogu k takovému ztvárnění přímo vybízí, nebylo-li to dokonce tak trochu původním záměrem.

Příběh o třech spřízněných dětech se odehrává ve specifickém prostředí venkova, konkrétně malé vlámské vesničky jménem Bovenmeer. Právě venkovský prostor, jeho surovost, jednotvárnost tamního denního prožívání a vzájemná nevraživost obyvatel, jsou vlastním prostředím a ústředním tématem románu. V těchto kulisách vyrůstá Eva, situována do role vypravěčky, se svými klučičími kamarády Pimem a Laurensem – jako jediné tři děti, které se ve vsi narodily během roku 1988. Autorka zvolila retrospektivní způsob vyprávění, začíná krátkou kapitolou ze současnosti, avšak záhy rozplétá několik dějových linek. Román uvozuje diametrálně rozdílná časovost dvou hlavních linií. První se odehrává v v průběhu jednoho dne v současnosti, kde je Evě již přes třicet a odtikává po minutách či hodinách, druhá, v níž Eva vzpomíná na své problematické dospívání, trvá více než rok a děj se posouvá po dnech a týdnech.

Vzpomínkové kapitoly fungují jako zajímavé oživení, avšak jsou často velmi depresivní a umocňují celkově smutnou atmosféru, která obestírá Evinu rodinu a vesnici Bovenmeer vůbec. Evini rodiče jsou oba těžcí alkoholici. Čtenář se však závažnosti toho problému dovtípí až v průběhu celého příběhu, a i to souvisí s velmi propracovanou psychologickou stránkou díla, která patří k tomu vydařenějšímu. Celý román  je vlastně Eviným vnitřním světem, který  je věru pošramocen, a to je jeden z hlavních důvodů vyvrcholení celého románu. Svou chytrou a temnou ironií čtenáři až vyrazí dech.

Vraťme se však k ústřednímu tématu. Je jím život na venkově, život v nefunkční rodině, život bez alternativ. Život, který se tady tak snadno obrací ve smrt – v tomto případě sebevraždu. Tu spáchá jak Jan, jenž byl starším bratrem již zmiňovaného Pima a Eva k němu cítila jistou nespornou náklonnost, tak nakonec i sama hlavní hrdinka. Důvody těch činů vyvěrají zřejmě právě z beznaděje, která obestírá obyvatele téhle zvláštní vesnice. Důvody Janovy sebevraždy obestírá tajemství i po dočtení knihy, a nejen proto mne několikrát při jejím čtení napadlo, že zde shledávám jisté prvky „skandinávského krimi“. Od začátku totiž hraje v příběhu smrt jednu z ústředních rolí a až do samého konce není jasné, zda se nejedná dokonce o vraždu.

Eva jakožto oběť zpackané výchovy alkoholických rodičů, má dva sourozence, kteří samozřejmě také neunikly problémům. Její mladší sestra je psychicky nemocná a rodiče tomu nepřikládají patřičnou pozornost. Evina láska a starost o ní je velmi silně patrná. O to vážněji pak vyznívá moment, kdy konečně učiní se starším bratrem rozhodnutí a sami ji odvezou do ústavu pro choromyslné.

Mnohaleté přátelství s oběma kluky vyvrcholí hrozným ublížením, které jí způsobí a které má za následek strašný konec toho magického pouta. Autorka se nebojí surových detailů často i s erotickým nádechem. Někdy to na mne bylo až příliš obrazné, avšak nemám pocit, že takový způsob vyprávění by v tomto případě nebyl na místě. Všechny prohry, ponížení a hlavně beznaděj, kterou hrdinku vybavilo nejen dětství na cestu životem: to vše zřejmě napomohlo konečnému rozhodnutí právě k tomu nejhoršímu, k sebevraždě.

Bohužel, tak jako taje na jaře první sníh, netaje za rok, ani za dva to, co se mrazivého nahromadí v lidském srdci. Právě takovým zamrzlým srdcem disponuje většina této vesnice a Eva později zjišťuje, že se to týká i jejích nejbližších. A že ten zřejmě úplně nejbližší, který neměl místo srdce kus ledu, raději zahodil svůj život, než aby se nechal od ostatních zmrazit. A tak se Eva již na samotném začátku příběhu vydává na svou poslední pouť do rodné vsi a veze s sebou na zadním sedadle auta velkou kostku ledu. Ta bude pod jejíma nohama na jeho konci pomalu roztávat přívalem tepla z přenosného ohřívače a společně s ní bude konečně odtávat i led, který navždy pokryl její srdce.

Spitová, Lize. Tání. Překlad: Adéle Elbel, Brno: Host 2017.  ISBN 978-80-7577-103-2.

Text vznikl v rámci semináři Jiné žánry. Literární a kulturní seminář pod vedením Jany Čeňkové.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.