Zmizet po karlovarsku

Každý ráno vyráží z Dolního nádraží v Karlových Varech směrem na Prahu autobus jedné společnosti, hned za ním následuje vůz společnosti druhé. Situace se opakuje hodinu co hodinu, až za den město opustí přes dvacet padesátimístných vozidel. Jejich osazenstvo tvoří především turisté, lidé dojíždějící za prací a vysokoškolští studenti.

Zpátky se vracejí hlavně noví turisté.

Čtenář promine nepříliš nápaditou autobusovou metaforu. Jde samozřejmě o nadsázku, nicméně faktem je, že Karlovarský kraj se vylidňuje. Mezi lety 2008 a 2018 se počet obyvatel snížil o čtrnáct tisíc – to je u regionu, který nedosahuje ani tří set tisíc obyvatel, zásadní problém. Mizí především ekonomicky produktivní vrstvy – zatímco seniorů přibylo šestnáct tisíc, obyvatel mezi 15 a 65 lety z kraje třicet tisíc odešlo. Mnozí z nich jsou mladí lidé, kteří si po skončení (a často už v průběhu) uvědomili, že se vrátit nechtějí nebo vlastně ani za rozumných podmínek nemůžou.

Příčin je více a jsou vzájemně propletené. V první řadě je to nedostatek kvalifikovaných pozic. Řada vysokoškolsky vzdělaných lidí zde práci ve svém oboru nenalezne, a pokud ano, pak je nabídka hodně omezená. S limitovaným uplatněním souvisí druhý faktor: peníze. Nelze samozřejmě očekávat, že se mzdy budou rovnat Praze, ale v karlovarském regionu jsou nejnižší z celé republiky. Tento fakt bije do očí o to víc, že tomu neodpovídá cenová hladina. Názorným příkladem budiž bydlení. Velká část nemovitostí byla ještě donedávna budovaná pro ruské investory a s výhledem na zahraniční klientelu, a tomu odpovídají i vysoko nastavené ceny. V loňském roce se pohybovaly kolem 42 000 Kč za metr čtvereční, tedy jen o sedm tisíc méně než v Praze. Přitom v sousedním Ústeckém kraji, který společně s Karlovarským drží poslední pozice na chvostu ekonomických žebříčků, to bylo jen 20 000 Kč.

Třetím a podle mého názoru nejzásadnějším důvodem je pak kvalita vzdělávání, která dávno pokulhává i za označením špatná. Vysokoškolský titul má jen 12 % obyvatel, daleko za republikovým průměrem 20 %. A není divu, vždyť Karlovarský kraj je jediným, kde se nenachází ani jedna univerzita a pouze dvě pobočky vysokých škol.

Ani nižší stupně vzdělávání na tom nejsou o mnoho lépe. Základních škol funguje v kraji 106, sotva polovina toho, co např. v Libereckém kraji, který má pouze zhruba o třetinu více obyvatel. Mezi středními školami poté převažují učiliště a odborné obory, které nepředpokládají následné vysokoškolské studium. A protože je známo, že vzdělaní rodiče spíše dbají na vzdělání svých potomků, nelze se divit, že vysokoškoláci, kteří uvažují o založení rodiny, se rodnému kraji raději vyhýbají.

Nic z výše uvedeného samozřejmě není novinkou a kraj se statečně pokouší bojovat. Bohužel, většinou šije záplaty tam, kde už by bylo potřeba vyměnit celé kalhoty. Pak se ovšem nelze divit, že švy praskají.

Tak kupříkladu vyplácení stipendií studentům medicíny výměnou za to, že se po studiích vrátí do kraje pracovat, nebo náborové příspěvky pro lékaře jsou jen dočasným řešením, které krizi přinejlepším oddálí. Navíc se ukázalo, že krátkodobý finanční příspěvek stejně není dostatečným lákadlem, aby vyvážil jiné nevýhody kraje.

Neúspěšně dopadl i předloňský pokus o otevření oboru Fyziologie pod záštitou 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, který měl využít dlouhé tradice lázeňství v regionu. Přípravy probíhaly několik let a nakonec se zdálo, že vzniku oboru nic nebrání – zajištěni byli učitelé, prostory, akreditace a dokonce i přípravné kurzy pro přijímací zkoušky. Na těch ale nakonec celý projekt pohořel – z celkových 41 kandidátů prošli pouze dva. Fakulta proto z projektu vycouvala, neboť (oprávněně) odmítla snižovat své standardy.

Karlovy Vary zkrátka nebyly dostatečným lákadlem, aby kvůli nim do kraje přišli schopní studenti, a těm místním zase chybělo dostatečně kvalitní vzdělání. Maturitu ostatně nesložila v předchozích letech pětina žáků, dalších šestina odchází ze středních škol předčasně. V kraji také působí nejvíce nekvalifikovaných pedagogů z celé ČR, učitelé bez náležitého vzdělání tvoří celkem jedenáct procent osazenstva místních sboroven. Aktuálně projednávaná novela zákona o pedagogických pracovnících nepřináší velké naděje na zlepšení – v regionu je nedostatek nejen pedagogicky vzdělaných lidí, ale vůbec jakkoliv vzdělaných odborníků.

I proto ale platí, že pokud má mít kraj do budoucna naději, že se odliv lidí zpomalí, musí změnit svou strategii. Prozatím se pokoušel přilákat nové obyvatele i navrátilce tím, že jim nabízel jakési „bolestné“ za nižší životní úroveň způsobnou zdejšími podmínkami, případně zkoušel implementovat nové prvky, aniž by pro ně napřed zajistil potřebné předpoklady.

Ty samé podmínky by se ovšem mohly stát také silnou stránkou, které by mohla využít i potenciální vysoká škola. Fyzioterapie se zdála jako ideální obor díky své návaznosti na místní tradici, nicméně ukázala se být příliš náročnou pro zdejší nedostatečně rozvinuté školství, a zároveň příliš úzce zaměřenou, než aby přilákala větší množství studentů odjinud. Studium např. cestovního ruchu by naproti tomu mohlo získat zájem ze strany mladých díky svému širokému uplatnění v kraji, který má po Praze nejvyšší podíl cizinců a kam přijíždí z celé republiky zdaleka největší počet hostů v přepočtu na obyvatele. Jistě by nehrozil ani takový propad u přijímacích zkoušek, neboť díky vysoké koncentraci cizinců většina místních dovedně ovládá cizí jazyky, zejména němčinu či ruštinu.

Pokud by podobný projekt v budoucnu vyšel, mohla by se situace obrátit a autobusy jednou snad budou lidi do města přivážet, místo aby je z něj odvážely pryč.

Foto: Pixabay.com