Travní lyžař Adam Hromádko: Na uživení to není, spíš na živoření

V juniorské kategorii patřil mezi deset nejlepších závodníků na světě. Loni se začal měřit s dospělými a už letos obsadil sedmnácté místo na mistrovství světa. Přesto jeho jméno skoro nikdo nezná. Adam Hromádko patří mezi nejlepší české travní lyžaře. V rozhovoru mluvil o tom, proč závody v travním lyžování nevysílá televize, kolik se dá lyžováním na trávě vydělat nebo o tom, jak zvládá zkouškové období na pražské architektuře, když je každý víkend v jiné zemi.

Čeští travní lyžaři patří ke světové špičce. Troufnu si tvrdit, že většina českých sportovních fanoušků o tom ale vůbec neví. Čím si to vysvětlujete?

Je to přesně tak. S kýmkoli mluvím – a často jsou to i lidé, kteří sport sledují hodně – a říkám jim, že jsme v travním lyžování takhle dobří, tak se tomu diví, nemají o tom ani ponětí. Ale proč to tak je – nevím.

A dá se s tím něco dělat?

Asi ano, zlepšit reklamu, zajistit, aby se závody víc dostávaly do televize. V tomhle jsem docela optimista. Travní lyžování je mladý sport a poslední dobou jsou zimy hodně teplé, sněhu je čím dál méně, třeba za pár let lidé začnou lyžovat na trávě rekreačně, a pak se v televizi rádi podívají, jak jezdí ti nejlepší na světě.

Jak je to s popularitou travního lyžování ve světě – je třeba někde populárnější než to zimní?

To asi ne. Ale třeba v Rakousku lidé na závody rádi chodí v zimě, a tak, když mají možnost, přijde jich na lyžování docela dost i v létě. No a pak jsou státy jako třeba Japonsko nebo Írán – to jsou právě země, kde na travních lyžích jezdí i běžní lidé, jsou tam sjezdovky, lyžařské školy a podobně. A asi proto tam lidé rádi sledují třeba i mistrovství světa.

Dá se v Česku travním lyžováním uživit?

Nevím, jestli úplně uživit, spíš živořit. Něco se tím vydělat dá, ale že by to byly nějaké zázračně výdělky, to tedy ne.

Aspoň na pokrytí nákladů to stačí?

Nějaké peníze dostáváme od národního svazu, a pak záleží na výsledcích. Odměny jsou za medaile na mistrovstvích světa (za zlatou medaili 40 tisíc korun – pozn. red.) a za dobrá umístění ve světovém poháru. Ale to už samozřejmě záleží na konkrétním závodníkovi, ti nejlepší si můžou vydělat obstojné peníze, ti průměrní dostávají mnohem méně. Výhoda je ale to, že nám svaz vždy platí cestu na závody a ubytování, navíc dostáváme i nějaké příspěvky na vybavení.

Adam Hromádko
Adam Hromádko (1995) se travnímu lyžování věnuje už od základní školy. Mezi největší úspěchy své kariéry řadí dvě umístění v elitní desítce na juniorském světovém šampionátu v roce 2014 v italském San Sicariu (8. místa ve slalomu a v superkombinaci). V té samé sezóně skončil Adam Hromádko na 5. místě v celkovém pořadí juniorského Světového poháru.
Mezi dospělými dosáhl na největší úspěchy v letošní sezóně. Kromě 17. místa ve slalomu na mistrovství světa si vyjel také nejlepší umístění ve Světovém poháru – 12. místo. Stejné umístění obsadil i v celkovém pořadí slalomářů ve Světovém poháru.
V minulosti se Hromádkovi dařilo také v soutěžích na sněhu. V ročníku 2008/09 například vyhrál Pohár Vysočiny.
Teď už ale v zimě lyžuje pouze rekreačně. Jako instruktor učí také lyžovat děti ve Skiareálu Šacberk u Jihlavy.

Na sjezdových lyžích jsem stál poprvé ve třech letech, na hory jezdíme každý rok, myslím, že lyžuji poměrně obstojně. Sjel bych kopec na travních lyžích, kdybych se na ně teď poprvé postavil?

To je asi případ od případu. Můj kamarád to nedávno zkoušel, taky stál na travních lyžích poprvé a kopec sjel v podstatě bez problémů. Možná by to chtělo pár dní tréninku, ale se zkušenostmi z normálních lyží byste to zvládnul asi docela brzy.

Když jsem ale porovnával seznamy závodníků, kteří na vrcholové úrovni na sjezdových a travních lyžích, zjistil jsem, že oba sporty zároveň nedělá skoro nikdo. Čím to?

Rekreačně se to asi skloubit dá. Ale když mluvíte o té vrcholové úrovni, tak jsou to vlastně dva úplně jiné sporty. Nechci zabíhat do úplných detailů, ale zásadní rozdíl už je třeba jen v tom, že když jedete na travních lyžích, nemůžete pokrčit kolena zdaleka tolik jako na těch normálních.

Dá se tedy říct, že být ve světové špičce na sněhu i na trávě je nemožné?

V podstatě asi ano. Klasickým lyžařům třeba trenéři travní lyžování často zakazují. Tvrdí, že jim kazí styl. Ale podle mě to úplně takhle tvrdit nejde. Když se mistr světa na sněhu třikrát v létě postaví na trávu, asi mu to nijak zvlášť neuškodí. Kdyby ale na travních lyžích absolvoval celou sezónu, tak by mu to uškodit mohlo.

Ptám se na to proto, že i vy jste dlouho jezdil jak na sjezdových, tak i na travních lyžích současně. Teď jezdíte jenom na trávě.

U mě ale rozhodlo spíš to, že kolem travního lyžování je skvělá parta. A v určitém období jsem si nějak subjektivně uvědomil, že se na trávě cítím lépe než na sněhu. Že mi to víc jde, víc mě to baví.

Nedávno jste dosáhl na 17. místo ve slalomu na mistrovství světa dospělých. Je to úspěch?

Jasně, jsem za to umístění moc rád. Na tu bídu…

Na bídu?

Nemáme moc kde trénovat. Když někdo může trénovat, jak se říká, za barákem, má obrovskou výhodu. Tu já ale nemám. Musím tak z Havlíčkova Brodu (Adam Hromádko studuje v Praze, pochází z Havlíčkova Brodu – pozn. red.) dojíždět do Předklášteří u Tišnova. Navíc tam většinou nemůžeme jezdit o víkendech, kdy bývají závody, takže nám zbývají všední dny a to mám volno málokdy. Maximálně o prázdninách.

A když vám čas nezbyde, tak netrénujete?

Ne. Prostě jezdíme jenom na závody. Před sezónou míváme tři čtyři soustředění. Naše výhoda ale je, že sezóna je docela krátká. Začíná v květnu a končí v září. Takže plus mínus polovinu sezóny trénovat můžu. Nejhorší je to vždycky v květnu a v červnu – to máme zkouškové období, do toho soustředění a první závody. Bývá to dost náročné.

Travní lyžování v Česku
První travní lyže vyrobil na začátku šedesátých let minulého století Němec Josef Kaiser. Světové šampionáty v tomto odvětví se konají pravidelně od roku 1979. Závodníci z České republiky se jich poprvé účastnili až v roce 1991. První oficiální mistrovství Československa se konalo o pět let dříve v Předklášteří u Tišnova. Nadšenci ale v Československu travní lyže testovali už během 70. let, a to především ve Vysokých Tatrách.
Na mistrovstvích světa vybojovali závodníci z České republiky zatím 19 zlatých medailí. Většinu z nich (11) získal nejlepší tuzemský travní lyžař Jan Němec. Tři zlaté medaile ze světových šampionátů přivezla také nejúspěšnější travní lyžařka Zuzana Gardavská.
V současnosti nejlepším českým travním lyžařem je Martin Barták. Ve Světovém poháru letos skončil na čtvrté příčce. Do světové elity v lyžování na trávě patří kromě závodníků z Česka také Italové, Rakušané, Švýcaři nebo třeba Japonci.

Vaší přípravu na letošní sezónu zkomplikoval pád, po kterém jste s otřesem mozku skončil v nemocnici. Máte od té doby větší strach?

Někdy ano, když je třeba velké sucho, a tráva je tak rychlejší. Na travních lyžích se nejezdí sjezdy, ale jenom slalomy, obří slalomy a Super-G. Já navíc jezdím hlavně slalomy, které nejsou tak rychlé, ale ano, někdy strach mám.

Říká se, že při lyžování na sněhu hodně trpí kolena. Na trávě to platí taky?

S koleny to určitě není tak zlé. Ale zranění nám hrozí stejně často jako na sněhu. Když spadnete, vazy si můžete přetrhat hned. Běžné jsou taky otřesy mozku a podobně.

Na klasických lyžích závodníci běžně jezdí rychlostí přes 150 kilometrů v hodině. Je to na trávě podobné?

Takhle rychle určitě nejezdíme. Maximální rychlosti se pohybují kolem 70 nebo 80 kilometrů v hodině.

Teď studujete architekturu. Loni jste absolvoval bakalářské státnice. V ideálním případě za dva a půl roku vystudujete. Co budete pak – architekt, který o víkendech jezdí na travních lyžích?

Takhle dopředu ještě teď nemyslím, ale když se ptáte – asi ano, byl bych rád, kdyby to tak bylo.

 

Text vznikl v rámci předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením PhDr. Alice Němcové Tejkalové, Ph.D.

 

Foto: Jiří Svatoš