Když nemůžeš, tak přidej, říká komiks o Zátopkovi. Sám se ale moc nepřepíná

Svého komiksového zpracování se konečně dočkal i osud výjimečného českého běžce Emila Zátopka. Jeho autory jsou Jan Novák a Jaromír Švejdík (známý spíše jako Jaromír 99), na vydání knihy se společně s nakladatelstvími Argo a Paseka podílel také Český olympijský výbor.  Lze se tak vcelku oprávněně ptát, nakolik je výsledek přizpůsoben propagačním účelům posledního jmenovaného.  Určitě ale není jen pouhou rekapitulací půl století starých sportovních výsledků. Mimo jiné se totiž snaží zasadit Zátopkův příběh do patřičného dobového politického kontextu.

Své vyprávění o zrodu běžecké legendy začínají Novák a Švejdík už v dětství. Čtenář se seznamuje s poměry v rodině Zátopkových, aby posléze sledoval dráhu druhého nejmladšího syna Emila, který se během práce v Baťových továrnách dostane k závodnímu běhání a už u něj zůstane. Z protektorátních začátků Zátopkovy běžecké kariéry děj směřuje k období jeho největší slávy – což je opět doba útlaku, tentokrát komunistického. A právě na odporu vůči nespravedlnosti totalitního režimu stojí nejvýraznější konflikt komiksového Zátopka.

Ten je naznačen už v úplném začátku knihy, v prologu, kde dospělý Emil Zátopek zkouší se svým mladším běžeckým kolegou Stanislavem Jungwirthem jednu ze svých neobvyklých tréninkových metod – běžet na jeden nádech co nejdál, téměř až do omdlení. „Takhle, si, Stando, musíš dávat do hrbu… Když chceš vyhrávat!“ říká pak Zátopek, když mu jeho společník pomáhá na nohy, aby se o dvě políčka později pozvracel. Je rok 1952 a blíží se Olympijské hry v Helsinkách, na které mají oba běžci jet – Zátopek už jako dvojnásobný olympijský medailista, Jungwirth jako nadějný talent. Když však děj knihy o několik desítek stran později na tento prolog naváže, čtenář se dozvídá, že do Finska nakonec může odjet pouze jeden z nich. Jungwirthův otec totiž, jakožto politický vězeň, kutá uran v Jáchymově a mladý běžec tak ze socialistické republiky nesmí.

Emil Zátopek se tehdy svého kolegy a kamaráda zastal a odmítl na olympiádu odcestovat, pokud nepojede i Jungwirth. Byl to velký risk, který vyžadoval značnou dávku odvahy, ale ukázalo se, že Zátopek si to mohl dovolit. Jeho vítězství totiž byla z propagandistického hlediska nedocenitelná. A tak soudruzi nakonec ustoupili. Oba běžci do Helsinek odjeli, Zátopek navíc na hrách zažil obrovský úspěch, neboť získal tři zlaté medaile. Právě Jungwirthova kauza je ústřední zápletkou komiksu a tak jej staví do klasického schématu „jedinec proti systému“.

Česká lokomotiva jako z plakátu

Výtvarník Jaromír 99 je znám především pro komiksová díla černobílá, nebarevná, jako je například série Alois Nebel nebo jeho adaptace Kafkova zámku. Tentokrát se ale rozhodl ze své obvyklé domény vystoupit a Zátopka vybarvil. A udělal dobře.  Komiks se omezuje na čtyři barvy – kromě černých kontur a stínů a světlých plošek zde nalezneme už jenom modrozelenou oblohu a také cihlovou barvu antuky, která celému dílu výrazně dominuje. Švejdík tak silnou barevnou stylizací čtenáře nekompromisně přenáší na běžeckou trať a dává knize vzezření podobné plakátu z poloviny minulého století. Tento retro vzhled na druhou stranu zase poněkud rozbíjí využitím výrazně moderního písma. Což nevadí, dokud zůstává v bublinách. Mimo ně – především na stěnách děsivě industriálních Baťových závodů – může působit spíše nepatřičně.

To je ovšem malá skvrna na výtvarné čistotě celého díla. Zátopek je úhledný, jednoduchý, a ve své jednoduchosti působivý. Kresba ukazuje vždy pouze to, co je třeba vidět, a v jednotlivých panelech nic nepřekáží. Navíc Švejdíkův ostrý, snad až kostrbatý styl sportovní tématice svědčí. Špičaté plošky zdatně modelují napjaté tváře i šlachy atletů, když měří své síly v uvěřitelně vyvedeném pohybu, a Emil Zátopek je vystižen věrně v běhu i mimo něj, takže i na stránkách komiksu všelijak křečovitě kroutí hlavou a supí k cíli jako lokomotiva.

I pro autora libreta Jana Nováka je Zátopek v něčem zvláštní – jako spisovatel, autor románů a filmových scénářů, se do scénáře komiksového pustil poprvé. Novou roli ovšem zvládl se ctí. Přirozené a civilní dialogy nesklouzávají ke zbytečnému patosu a pomáhají ukázat Emila Zátopka v jeho obyčejnosti. Na tom má velkou zásluhu také dějová linka popisující Zátopkův vztah s jeho manželkou Danou. Čtenář se stává svědkem jejich seznamování a posléze také soužití; dostává vhled až do jejich soukromého života, jehož vyobrazení je ovšem natolik citlivé, že snad ani nikoho nemůže urazit.

Jedno hrdinství – ale co dál?

Komiks Zátopek si dává záležet na zjednodušeném, ale pečlivém vysvětlování dobových souvislostí a kontextu, a naštěstí se jím nenechává unést příliš. Výsledek je takový, že znalého českého čtenáře autoři poučováním příliš neotráví a zároveň je jejich dílo vhodné k exportu do zahraničí. Důležitý přitom je také fakt, že komiksový Zátopek nevzpomíná na staré časy se zbytečnou nostalgií. Kromě Jungwirthova případu ukazuje také osudy Jana Haluzy, prvního neoficiálního Zátopkova trenéra, který byl pro svůj politický názor a aktivitu v lidové straně perzekvován, odsouzen a poslán na těžkou práci do uranových dolů. Vzniká tak leckdy působivý kontrast, například když autoři nechají Emila Zátopka po závodě odpovídat na otázky zahraničních novinářů, zatímco na protější straně je Haluza, připoután ke křeslu v jakési temné místnosti a obklopen muži, kteří se jej chystají mučit elektrickým proudem.

Přesto se ale u samotné hlavní postavy do přílišné kontroverze nepouští. Emila Zátopka vykreslují jako apolitického sportovce, jehož do konfliktu s totalitním režimem dostává až určitý smysl pro spravedlnost. Jeho vzdor je sice vázán pouze na jednoho – jemu blízkého – člověka, ale Zátopek ho uskutečňuje s typickou houževnatostí. V komiksu se tak stává jasným hrdinou – a jeho čin skutečně hrdinský byl. Na druhou stranu, ve vykreslování ústupků, které musel Zátopek vůči režimu činit, je komiks poněkud nedůsledný. Ukazuje sice, že musel běžet na sjezdu KSČ a slavnostně předat planoucí pochodeň Klementu Gottwaldovi, ale mlčí například o jeho prohlášení v Rudém právu, kde schvaloval trest smrti pro Miladu Horákovou a další, kteří byli společně s ní odsouzeni. Komiks rozhodně nevykresluje Zátopka jako bezchybnou ikonu, nicméně jeho vztah ke komunistické ideologii a komunistům samotným by si zasloužil hlubší propracování.

Každopádně – třeba to, že v roce 1968 Zátopek podepsal Dva tisíce slov, byl vyhozen ze strany a musel pracovat jako dělník, se z komiksu už ani dozvědět nemůžeme. Příběh je totiž uzavřen ještě na olympiádě v Helsinkách, ve chvílích Zátopkova velkého triumfu. Jde o konec snad až trochu moc sladký a trochu moc předčasný. I kvůli tomu je Zátopek nakonec „jen“ dobrý sportovní příběh s lehce stravitelným historickým přesahem. Na to, aby se stal i dobrým příběhem životopisným, mu ovšem něco chybí – mimo jiné větší kritičnost.

Text vznikl v rámci semináře Jiné žánry PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *