RECENZE: Slovobrazy v Slovohledě, někde kazí, jinde svede

Když sečtete vizuální poezii a tvorbu pro děti, dostanete Slovohledě. Oceňovaný autor Petr Nikl se ve svém novém díle snaží spojit své nejlepší vlastnosti – cit pro výtvarnou stránku, hravost a fantazii – s experimentální poezií. To se mu do určité míry daří, ne však vždy a bezvýhradně.

Ačkoli Slovohledě obsahuje několik druhů experimentální poezie, autor převážně využívá sémantické vizuální texty. Většina jeho vizuálních obrazů je tedy stvořena z menšího i většího počtu významových slov, která se otáčením, obtáčením, přetáčením, zahýbáním, ohýbáním, šikmením, hrbením, krabacením, spojením i odtržením, sdružováním a vrstvením či rozsekáním na jednotlivé grafémy mění v hravé obrazy zvířat, rostlin, lidí, budov a dalších věcí. Nikl pro Slovohledě zvolil velký formát, který zavazuje. Vyžaduje texty/slovobrazy, ve kterých se snoubí obrazová, kompoziční a významová stránka. Texty, kde se čtenář může zahledět na obraz, barevné pozadí a zároveň si slova představit. To je podstatný argument, neboť je zřejmé, že slovobrazy nikdy nedosáhnou takové kvality jako díla vytvořená štětcem, pokud nebudou obsahovat přidanou hodnotu ve formě slova/představy, básně, nebo vtipu. Některé texty ve Slovohledě požadavek skutečně splňují. Kouzelně působí například Niklovy slovobrazy večera, pouštní krajiny před bouří i v písečné bouři zimy, obraz různých druhů housenek a další. Když Nikl obrazy občas doplní svými rýmy, taktéž nepochybí.

Některým příspěvkům ve Slovohledě ale požadované vlastnosti chybí. Mírně i více nepovedenější díla se skládají například pouze z grafémů, příliš neopracovaných slov a veršů neutvářejících obrazy či jim chybí práce s barvou pozadí; případně, jako v obrazu Nádraží či Skrýš oku barevně nelahodí a nečtou se s lehkostí. Petr Nikl sice jako zkušený výtvarník chápe pravidla kompozice, některé experimenty mu ji však umožňují méně a v některých se o ni, zdá se, ani příliš nesnaží. Jako by tvořivý duch Petra Nikla neměl ochotu některé nápady vyhodit či přepracovat a tak se vedle sebe nacházejí krásně promyšlená dílka vedle těch, u kterých zpracování zůstalo pouze u nápadu. Jako příklady nepovedenějších děl mohou sloužit např. „Přesmyčka, kde se pouze „nacházejí“ lineární zobrazení přesmyček slova přesmyčka, Hodiny, v nichž se přesýpají jen grafémy a omezují tak možný význam obrazu, či Klavír, kde se v jednoduchém čtverci textu pouze mírně rozvíjí jazykolam „Na klavír hrála Klára Králová.“ Ne snad, že by tyto výtvory přímo odpuzovaly, nemohly bavit, či nevyžadovaly určitý um, nicméně nenabízejí knihu zdobící i určující „slovohledění“.

Dříve zmíněné Klavír poukazuje na další funkci knihy kromě estetické. Na snahu o předávání znalostí dětem. O správné artikulaci (viz Klavír), o názvech měst (např. Dějotvorné názvy), dvojznačných slovech, o slovních druzích (Hnízda), hudebních tónech (Pohoří) anebo např. číslicích (Počítání). Některé, jako „Dvojitá slova“ se povedly, neboť obsahují více z výše zmiňovaných přidaných hodnot – grafickou, významovou i barevnou složku (dvojznačná slova tvoří zlaté hvězdy na obloze); jiné, jako „Dějotvorné názvy“, kde se názvy jen zubatí, vyznívají spíše do prázdna.

Slovohledě jako celek není špatný nápad. Upřít autorské knize jistě nelze hravost, snahu o zábavné poučení, relativní jednoduchost rébusů vhodnou pro malé čtenáře, nebo barevnost jejích stránek se snivou modří, oslnivou žlutou a mnoha dalšími. Nádherná slovopodívaná, kterou Petr Nikl několikrát dokázal vytvořit, se ale bohužel nestává pokaždé a větší editace by knize prospěla. Nepovedenější a nedotaženější prvky ubírají dílu na svižnějším a malebnějším zážitku, kdy by oči mohly jen přecházet.

NIKL, Petr. Slovohledě: typogramy. Praha: Meander, 2016. Modrý slon (Meander). ISBN 978-80-87596-95-1.

Text vznikl v rámci semináře Jiné žánry PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *