RECENZE: V jádru deziluze

 „Kde je geometrie, tam jsou lidé.

Mladým autorům románových děl mnohdy schází potřebná schopnost introspekce, která nekončí u pouhého nastolování nepříjemných témat, ale jež zachází mnohem dál, až na samý okraj snesitelného. Teprve zde má šanci vzniknout příběh, jenž svou autentičností přesahuje i samotného autora a který se vzdaluje pouhé manýře. Umění jako takové vzniká z potřeby na něco reagovat. A přesně tato potřeba prostupuje posledním románem Marka Šindelky Únava materiálu na motivy migrační krize.

Uprchlickou krizi v době, kdy tento fenomén stále rezonuje společenskou i mediální sférou, nelze snadno literárně uchopit. Evropa stále nemá a snad ani nemůže mít konkrétní představu, jak s krizí naložit. Každý stát Evropské unie se potýká s odlišným přístupem k jejímu řešení. Snad právě pro tuto nejistotu, která výrazně narušuje představu o Evropě, jejích hodnotách a občanech, se Marek Šindelka rozhodl napsat prózu, o které sám říká, že má čtenáře vytrhnout a způsobit jim žaludeční nevolnost. Nevolnost podobnou té, kterou osobně pocítil po zprávě o nálezu na rakouské dálnici, kde se v chladicím voze rozkládala těla sedmdesáti udušených imigrantů.

V Únavě materiálu Marek Šindelka vypráví příběh dvou bratrů bez rodičů, kteří se snaží dostat z blíže nespecifikované země bez budoucnosti do Evropy. Starší bratr Amir zaplatí neznámým převaděčům v důvěře, že ho spolu s jeho mladším bratrem dostanou na evropský kontinent. Převaděč Amira vtlačí pod kapotu auta do úzkého uzavřeného prostoru blízko motoru. To je poslední chvíle, kdy Amir svého mladšího bratra spatří. Během cesty se kvůli otravě oxidem uhličitým a nasládlému pachu nafty málem udusí.

Osud mladšího bratra sledujeme od okamžiku, kdy uteče z detenčního zařízení. Celý jeho majetek sestává z jedné deky, krabičky sirek a nože. Svým útěkem započíná vyčerpávající odyseu, jejímž jediným hmatatelným smyslem je opětovné setkání s bratrem. Nevíme přitom, v jaké evropské zemi se on ani jeho bratr zrovna nacházejí. Jedinou indicií, která odlišuje lokaci obou hrdinů, je krutá zima, se kterou se potýká mladší bratr ve snaze přežít mimo detenční zařízení. Zatímco usilovně hledá teplo a jídlo, aniž by byl zadržen, starší bratr Amir s krutými mrazy tolik nebojuje, což ve čtenáři může vzbuzovat dojem, že se nachází jižněji. Oba přitom míří na sever.

Sourozence spojuje úzkost, bezmoc a stále přítomnější prázdnota. Amir, kterého převaděči vyhodí z auta kdesi u silnice, se ocitne v nemocnici, kde jinému pacientovi ukradne telefon a prostřednictvím Facebooku se snaží informovat svého bratra o dalším postupu. Musí si však dát pozor, aby ho kvůli telefonu nenašli. Na internetu jej současně informuje neznámý uprchlík, který se nachází ve stejné oblasti jako Amir, o odjezdu vlaku. Amir se tak dostává do společnosti dalších uprchlíků, zatímco jeho mladší bratr osamoceně putuje krajem a hledá město.

Dějová linka, jež se odvíjí od Amirovy cesty, je nositelem mnoha kontroverzních či velmi bolestivých zkušeností, které zkoušejí Amirovu vytrvalost. Jednou z nich je například pasáž, ve které ho spolu s Palestincem, kterého potká na nádraží, napadne skupina mladých teenagerů. Palestince brutálně zmlátí a nechají ho až ve chvíli, kdy spatří obrovskou jizvu na Palestincově těle. Amir se vzápětí dozvídá, že jizvu Palestinec utržil po nesprávně provedeném chirurgickém zákroku, kdy mu byl odebrán vnitřní orgán. Chirurgický zákrok mu posléze působil takové bolesti, že se okamžitě stal závislým na lécích, za které utratil velkou část peněz, pro něž si nechal orgán „dobrovolně“ odebrat. Nějaké peníze odevzdal rodině a se zbytkem se rozhodl odcestovat do Evropy, aby vydělal další. Kontroverzi představuje také scéna, ve které na nádraží Evropanka rozdává deky, jen aby se s migranty vyfotila, či postava Brita, který cestuje do nebezpečných válečných zón nikoli za účelem pomoci místním, ale spíše pro svůj vlastní adrenalinový zážitek. Mrazící jsou pak popisy lidí, kteří si odřezali nebo jinak zohavili polštářky prstů, jen aby se vyhnuli registraci.

Více prostoru však autor věnuje mladšímu bratrovi. Ten se pohybuje na okraji evropské civilizace. Touží po civilizaci, ale nemá právo do ní vstoupit. Je na tomto území zkrátka cizincem, a tak se musí několikrát vloupat na cizí pozemek, aby přečkal studenou noc. Vytrvale kráčí dál a dál, hladový a prokřehlý zimou. Během cesty narazí na ženu, v níž vyvolá strach, a následně musí utéct policistům, které na něj zavolají. Čím déle jde, tím zoufaleji se potýká s únavou.

V závěrečných pasážích děj eskaluje a mladší bratr naskočí na jedoucí vlak, který ho doveze až do továrny za městem. Zde malého chlapce čeká střet s realitou rutinní a mechanické strojové výroby, jejímuž popisu autor věnoval poměrně dlouhou pasáž. Chlapec fascinovaně hledí na ono perpetuum mobile sestávající stejně tak ze strojů jako z automatizované lidské práce. Poslední kroky ho zavedou do městské čtvrti, kde na samém konci knihy vstupuje do cizího domu. Bere si cizí jídlo a vysíleně polyká sousto za soustem. Pak si všimne zapauzované hry na monitoru televize před gaučem. Usedne před obrazovku, vezme do ruky ovladač a rázem se ocitá ve virtuální krajině, která nápadně připomíná místo, které ještě s bratrem opustili. Všechen strach, úzkost a vyčerpání se náhle promění v hluboký vztek a chlapec ve hře postřílí několik nepřátel. Již v bezpečí domova. Poté odloží ovladač a usíná.

Marek Šindelka v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl, že jeho úmyslem bylo zachytit, jak nás vidí uprchlíci přicházející do Evropy. Když román psal, hovořil údajně s migranty ze Sýrie či Afghánistánu, nakonec se ale rozhodl jejich výpovědi nepoužít. A před několika hodinami za Únavu materiálu obdržel Magnesii Literu za nejlepší prózu roku.

Šindelkova kniha je prvním románem, který závažné téma migrantů otevřel na poli české literatury. Je to nesmírně působivý, mrazivý příběh, v němž se autorovi skutečně podařilo přiblížit utrpení lidí, kteří putují z neutěšené situace někam, kde jim bude líp a postupně přichází o iluze, majetek, důstojnost, sourozence, zdraví, sílu a – co je nejdůležitější – víru ve smysl vlastního života nebo život samotný. Šindelkovi se na necelých sto sedmdesáti stranách podařilo zachytit poměrně mnoho smutných a složitých aspektů migrační krize. Zároveň však je kniha psána způsobem, který útočí na své čtenáře a říká: „Teď, někde v Evropě, se dějí ty samé nebo podobné věci. Dovedete si to vůbec představit?“ A je na každém čtenáři, jaký morální postoj, dojem, nebo pochopení si z její četby odnese.

Stejně jako literatura na tak křehké téma je obtížná i kritika takové literatury. Lze vůbec oddělit tuto knížku od mediálních obsahů, které toto téma opakují, přibližují a zase oddalují svým čtenářům? Zajisté ano, neboť je to fikce. Jedná se ale o angažovaný román, a tak může podléhat kritice dvojího charakteru. Je třeba si uvědomit, že Únava materiálu přináší jeden fragmentární pohled na pohyb milionů lidí, který stále probíhá a dokud to bude možné, tak zřejmě probíhat bude. Univerzální hodnoty, z nichž nejviditelněji vystupuje potřeba soucitu a sounáležitosti, jsou jistě platné. Pakliže se ale na chvíli přeneseme například do prostředí frankofonní literatury subsaharských autorů, která za posledních sto let zplodila na desítky velice hodnotných knih s tématy utrpení, kolonizace, krize identity, odloučení, vykořenění, chudoby, zneužívání, rasismu a odmítnutí pomoci, musí se najednou sféra, v níž hodnotíme Šindelkovo dílo zúžit zprvu na evropskou, posléze na českou krajinu.

Šindelkův autorský rukopis je velice čtivý, hutný a přitom svěží. Krátké úsečné věty, někdy jednoslovné, udržují nezvykle svižné tempo textu a umožňují čtenáři přečíst knihu jedním dechem. Podobně jako v Mapě Anny prokázal i v Únavě materiálu Šindelka schopnost přijít téměř v každé části knihy se zajímavou pointou, díky které je kniha plná důležitých odkazů a otazníků. Zatímco dějová linka kolem Amira se soustředí spíše na konkrétní zkušenosti z cesty, rovina mladšího bratra nabízí širší náhled na střetnutí dvou i více realit. Na některých místech se však autor dopouští nebezpečných redukcí a bagatelizací. Příkladem může být pasáž, v níž Palestinec ironicky říká: „Němci u vás v Evropě začali zabíjet Židy. Židé utekli z Evropy, vzali nám zem a zabili moje prarodiče, tak jsme utekli do Sýrie. V Sýrii se začali zabíjet všichni navzájem, tak teď utíkám do Německa, čemu na tom nerozumíte?!“ Mnoho epizodních postav románu v sobě nese výrazné záporné hodnocení směrem k Evropě, do té míry, že může některé své čtenáře sice vytrhnout – ale možná s úplně jiným účinkem. Přitom při hlubším zamyšlení může čtenář chápat zmíněné Palestincovo tvrzení jako jasný odraz zoufalství a doklad toho, že se na věci přirozeně dívá jinak, podle podmínek, ze kterých vzešel. Možná se toho ale Šindelka pokusil říct v jedné knize až moc, a tak některé významy zapadnou.

A nakonec ona scéna s tovární halou, s mašinérií, metaforou evropské civilizace. Celým příběhem prostupuje zvláštní linka, jistý názor, že Evropa stojí na pravidlech, které se mladší bratr snažil pochopit skrze Wikipedii. Wikipedie nabízí definici všeho. Vysvětluje, co je stůl, co je židle. Malý chlapec je po konfrontaci se strojovou výrobou fascinován, jako kdyby si nic podobného neuměl představit. Souslednost děje s vlakem, továrnou, vstupem do cizího domova, který symbolizuje bezpečí, a virtuální hra relativizující prožitek války a bombardování působí trochu nadneseně a účelově. Rozsáhlý popis strojové mašinérie se však strefuje do zásadní otázky. Na čem stojí naše domovy, naše města, naše společnosti? Jsme i my Evropané vlastně pány svého osudu?

Text vznikl v rámci semináře Jiné žánry PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *