RECENZE: Emil Hakl – Umina verze

Dvakrát jinak o románu Emila Hakla. V pořadí již druhá recenze na román Umina verze.

Nový román Emila Hakla Umina Verze balancuje na pomezí žánrů. Autor v něm čtenáři předkládá příběh s prvky sci-fi, romantiky i detektivky na pouhých 248 stranách. A přesto Umina verze ani na chvíli nepřestává být románem, ze kterého by nebyl jasně rozeznatelný autorův podpis. Hakl, vlastním jménem Jan Beneš, který napsal tituly O rodičích a dětech nebo Skutečná událost, se v Umině verzi vyznává ze své vize budoucnosti. Filozofické myšlenky umně skrývá za dialogy mezi hlavními hrdiny – robotkou, humanoidem Umou a mužem, člověkem Ef.

Autor dílo rozdělil do pěti kapitol – Subverze, Konverze, Uminy verze, Diverze a Reverze, přičemž každý z názvů charakterizuje její obsah. V Subverzi Hakl čtenáře seznamuje s protagonistou Efem, mužem středního věku, který v mnoha oblastech svého žití dospěl do hybernační fáze. Svět kolem jej příliš nezajímá, téměř nic v něm nedokáže vzbudit zájem, natož euforii.

Subverzí i celou knihou se proplétá motiv hlavního města. Čtenáři, kteří Prahu neznají, tak mohou být ochuzeni o jednu rovinu románu, Hakl jim to však nahrazuje barvitým popisem. Zatímco autor prochází jednotlivé pražské části, než se dostává do squatu kdesi na okraji města, motají se v jeho mysli úvahy, které souvisí s charakterem dané městské části. Ať už jde o Vršovice nebo Radlice. Příběh sžívá s krajinou a potvrzuje nejen autorovu znalost Prahy, ale také schopnost propojit emoce s okolním prostředím, což je v případě literatury obzvlášť přínosné.

Noc, kterou Ef stráví ve squatu, sice chvílemi působí jako hrdinova naprostá rezignace na institut vlastní identity, v románu ale má své nezastupitelné místo. Autor se v ní totiž setkává s postavou, která jej zavede k ústřední hrdince celé knihy – Umě.

Právě první setkání s Umou románu dodává vědecko-fantastickou rovinu. Ef je zatažen do sklepa vědce-amatéra, který Umu stvořil. I přes jasný risk, který Hakl rozhodnutím zasadit robotí hrdinku do současného českého prostředí, zvolil, se mu rozhodnutí vyplatilo. Moment, kdy se Ef s Umou setkává poprvé, ještě ve stavu hibernace, sice působí poněkud groteskně, zároveň však v sobě má neskutečnou tklivost a jemnost. Daří se mu ve čtenáři vzbudit dvě naprosto protichůdné emoce a přesto přirozeně. A to i ve chvíli, kdy se hlavní hrdina v podstatě dívá na mrtvolu, ale přitom cítí nevysvětlitelný pocit náklonnosti.

Zblízka je to jasné: je to loutka. Neživá, nijaká, mírně zjednodušená tvář. Přesto má v sobě cosi bolestně naléhavého. Přitahuje mě trýznivým kouzlem. Je přikrytá prostěradlem, bosá.
Cítím sucho v krku. Cítím, jak mi krkavice škrtí vlna paniky. Čím déle na ni civím, tím mi připadá konkrétnější, krásnější, neblaze povědomá. Přitom čeho se bojím? Nanejvýš ta věc umí chodit, pokud to vůbec nebude jenom nějaká larva na jedno použití,“ popisuje v jednom z nejsilnějších momentů knihy.

V jednotlivých kapitolách se střídá forma vypravování. Hakl ji logicky volí podle toho, na kolik chce čtenáře seznámit s protagonisty a vpustit je do děje. První kapitola využívá ich-formy, ve zbytku knihy se pak čtenář setkává s poněkud neobvyklým způsobem vyprávění prostřednictvím du-formy.

Ef se ihned po setkání s humanoidní ženou zamiluje a záhy spolu navážou vztah. Zde Hakl získal široký prostor pro fabulaci, z vlastní zkušenosti si čtenář a pravděpodobně i on dokáže jen těžko představit, jaké by to bylo žít s partnerem-robotem. Přesto autor zvolil to nejpravděpodobnější možné řešení – téměř stejné jako je žít s běžným člověkem. Všechny emoce spojené se vztahem a láskou, jakými je žárlivost, touha nebo zranitelnost, nevymizí jen proto, že protějšek není z opravdového masa a kůže.

Na pár desítkách stran se tak Umina verze stává komorním vztahovým dramatem s tím rozdílem, že žena v něm občas zvolí špatný slovosled věty a nemůže jíst, protože to její mechanické nastavení nedovoluje. Pak ale přichází zmiňovaná filozofická lekce. Jelikož je Uma na světě nová, pokouší se vše pochopit, a tak se ptá. A Hakl prostřednictvím Efa odpovídá, jí, ale hlavně svým čtenářům. Na otázky o významu víry, terorismu i sociálních sítí.

Nelze odhadnout, zdali tak Hakl učinil opravdu záměrně či nikoliv, ale vzhledem k tomu, jak málo se prezentuje v médiích, se tento způsob sdělení vlastního názoru prostřednictvím Umy jeví jako obratné rozhodnutí.

Kromě aktuálních společenských problémů, Hakl v Umině verzi zmiňuje také další reálie – své kolegy z literární branže. Místo v příběhu tak mají např. Jaroslav Rudiš a Igor Malijevský společně s jejich literárním kabaratem EKG, který se pravidelně odehrává v divadle Archa, kde bývá i Emil Hakl hostem.

Je zřejmé, že nikdy nebude možné zcela odhadnout, jak vypadají typičtí čtenáři Emila Hakla, dá se ale předpokládat, že velká část z nich bude žít v Praze a bude se pohybovat v podobných společensko-kulturních sférách jako sám autor. Malá vsuvka s pražskou kulturní reálií, tak alespoň některým, včetně autorky tohoto textu, udělá radost.

Jako rušivý element knihy ale působí volba ilustračních fotografií, kterými je kniha proložena. V pravidelných intervalech se na nich objevuje dívka a muž, Uma a Ef, přičemž Efa dost zřetelně ztvárňuje Emil Hakl. Čtenáři je tak podprahově předkládána myšlenka, že Ef je autor knihy, čímž zásadně limituje hranice jeho představivosti. To by do literární fikce patřit nemělo.

Naopak výborně ale Hakl sestavil finální část příběhu, ve kterém se Uma rozhodne stát nezávislou na okolí i svých stvořitelích. Problém svobodné vůle a jejího vnímání jinými tvory než lidskými, se protkává množstvím nejen literárních, ale obecně uměleckých děl. Když se pak do příběhu vrátí zlí „výrobci“ Umy, je jasné, že hrdinčina cesta za svobodou je u konce. Hakl to ale čtenáře nenechává zjistit jejím prostřednictvím, ale naopak prostřednictvím Efa, což dává jinak ohrané zápletce zajímavý rámec.

Téma knihy Hakl zvolil skvěle. Jak asi bude jednou vypadat soužití s roboty, humanoidy a dalšími výdobytky techniky, je atraktivní pro velkou část čtenářů. O to víc, že napsal příběh, ve kterém udělal z robota spíše člověka než nový druh.

Text vznikl v rámci semináře Literární a knižní kritika PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *