RECENZE: Žena, která nepatří do našeho věku

Dvakrát jinak o románu Emila Hakla aneb První recenze na nový román nesoucí název Umina verze.

Emil Hakl pro svůj nový román zvolil motiv, který se v kontextu jeho tvorby může zdát neobvyklým. V Umině verzi totiž ukazuje vztah mezi člověkem a robotkou. Nedá se ale říci, že by utekl někam do hájemství čisté science fiction. Hakl zůstal věrný svému stylu. A také svému prostředí – čtenáře opět zavádí do současné Prahy.

Taktéž František, hlavní hrdina knihy, je hrdinou přirozeně haklovským. Františkovi je dvaačtyřicet, je rozvedený, živí se jako grafik na volné noze a má svérázný pohled na svět. Zapadá do typu celkem obyčejného stárnoucího chlapa, který se tak trochu nechá smýkat okolnostmi. Je cynickým morousem, který s jiskrou nesouhlasu glosuje stav věcí, ale nemá vůli jej nějakým způsobem dlouhodobě rozvracet. K velkým činům se uchyluje jen výjimečně, po delší úvaze – a nezřídka ve chvílích, kdy už bývá poněkud pozdě. Takovým hrdinou byl například také vypravěč Haklovy Skutečné události. František mu v této základní charakteristice není nepodobný.

Jeho příběh začíná odpovídajícím způsobem – totiž běžně, banálně, antihrdinsky. Zabouchnutím dveří při vynášení odpadků. A protože František nemá klíče, všechny zvonky někdo zničil a stejně je léto, takže jsou všichni sousedé na dovolených, vydává se hrdina do pražských ulic. Po hodinách bloumání nakonec záležitost líně odkládá na další den a přespává ve zdánlivě opuštěném domku. Ráno potkává Smrťáka, zvláštního staříka se zálibou v nebezpečném řízení velkých aut. A právě ten do Františkova života přinese velkou změnu.

Změna se jmenuje Uma, je to umělá žena a je k nerozeznání od živého člověka. Tomu sice František zprvu nemůže uvěřit a vnímá Umu jako podivný žert, ale nakonec se nepříjemně absurdní představě přece podvolí. Nic jiného mu ani nezbývá – Smrťák totiž zhodnotí, že František je vhodným adeptem na to, aby Umu „vyzkoušel“, a rovnou mu svůj výtvor dá na starost. Tedy, spíše mu ho vnutí do opatrování.

Syntetická láska

Po úvodní fázi nedůvěry, opatrné komunikace a nesmělého oťukávání se František s Umou sblíží. A co víc, zamiluje se do ní. Uma samotná zpočátku svým chováním působí skutečně uměle a strojově, ale brzy se ukáže, že je velice učenlivá. A tak ji František provádí po Praze a trpělivým odpovídáním na její otázky vkládá do Uminy počítačové paměti svůj náhled na svět a na život. Díky tomu se robotka postupně polidšťuje. A to dokonce až tak, že milostný vztah mezi oběma postavami nakonec ani nepůsobí jako vztah mezi osamělým mužem a technologicky vyspělou sexuální hračkou, ale jako vztah mezilidský. U Umy se sice asi nedá hovořit přímo o lásce, ale je jisté, že k Františkovi nějakým způsobem přilne. U Františka původní pobavená opatrnost přechází nejprve v zaujetí a nakonec v obsesi.

Emil Hakl ale i do partnerského vztahu mezi člověkem a robotem vkládá nutnou krizi. To když se začne ukazovat, že Uminu neúnavnému tempu František tak úplně nedokáže stačit. Robotka potřebuje stále nové podněty – chce pořád objevovat, setkávat se s lidmi, testovat své sociální schopnosti. A František je jen člověk, který je oba musí živit.

I díky tomu, jak se Františkovo potýkání s Umou vyvíjí, lze Uminu verzi vnímat jako alegorii vztahu mezi starším mužem a mladší ženou. Věkový rozdíl je zde zveličen, přehnán, nahrazen rozdílem mnohem výraznějším, totiž druhovým. Uma od Františka není vzdálena jen odžitými lety a zkušenostmi, ale dokonce samotnou technologií, která zajišťuje její existenci. Fakt, že se robotka při životě musí udržovat zcela jinými fyzickými úkony než živý člověk (nemusí jíst, například), jako by Haklovi pomáhal k dalšímu zdůraznění vzdálenosti.

Navzdory propastnému rozdílu v živočišné podstatě obou postav mezi nimi ale vzniká blízký vztah. Robot je totiž schopný se člověku skvěle přizpůsobit, a tak se Uma stává pro Františka dokonalou partnerkou a společnicí. Je jakýmsi nedostižným ideálem, vysněnou ženou, oživlou sochou – a František, který ji svým působením do jisté míry zformoval, v sobě nese něco ze sochaře Pygmaliona a profesora Higginse.

Jenže Uma je dokonalá až příliš. Lidé jsou pro ni spíše omezením; zastaralým druhem. A ona si tuto svou nadřazenost sama uvědomuje, ale nemůže dělat nic jiného, než ji konstatovat. Zjišťuje totiž, že nikdy nedokáže být úplně samostatná. Její existence závisí na lidech. Revoltu proti tvůrcům zde Hakl ukazuje sice jako oprávněnou a pochopitelnou, ale v podstatě nemožnou.

Praha robotická, Praha nízká

Tím, že Emil Hakl nepřivedl Umu do futuristického velkoměsta, ale do dnešní Prahy, dal svému románu specifickou atmosféru. Ve známých ulicích a v povědomých zákoutích číhá malá, ale dostačující dávka neodbytné cizosti. Je to všudypřítomný škádlivý stín neuvěřitelné technologie, o níž nemáme ani ponětí. V „naší“ současné realitě se v českých ulicích neprocházejí lidem podobní androidi, a pokud ano, nevíme o tom. Proto přítomnost Umy může působit až nadpřirozeným, zneklidňujícím dojmem. Přitom ale Hakl drží vyprávění na civilní úrovni. Nepřehání, nenutí své hrdiny do nepřirozených akcí, udržuje jejich charaktery obyčejné a neheroické.

Podařilo se mu tak vytvořit něco, co by snad bylo možné nazvat velice usedlým kyberpunkem. V kyberpunku je běžné, že vysoce vyspělá technologie sice ovládá společnost, ale zároveň ostře kontrastuje s jejími hlubokými problémy, například s doširoka rozevřenými nůžkami sociální nerovnosti. U Hakla sice ta nejvyspělejší technologie (tedy umělí lidé jako Uma) planetu neovládá a je spíše něčím podvratným a nepatřičným, ovšem onen kontrast je v určité podobě přítomný.

Kyberpunkové heslo „high tech, low life“ tak v Umině verzi nabývá netypického ztvárnění. High tech, tedy vyspělé technologie, se zde nerodí ve špičkových laboratořích, ale ve sklepích špinavých domů pod rukama podivínských kutilů. Low life, tedy nízký život, tady zase nabývá podoby ošuntělé české současnosti. Je to svět paneláků, zanedbaných existencí, rezignace, melouchaření, nákupů alkoholu ve vietnamských večerkách, nudné rutiny; svět osamělých čtyřicátníků, kteří se naučili nechtít od života příliš.

Skoro jako člověk

Vysoce vyspělá technologie je sice výrazným motivem Haklovy knihy, ale nestává se jejím plnohodnotným tématem. Hakl ji sice účelově využívá, ale nezabývá se jí do hloubky, nefilozofuje nad ní. Etické otázky týkající se umělé výroby lidí neotevírá a čapkovské tázání, zda může mít robot duši, se sice ukrývá v náznacích, ale na povrch nikdy úplně nevyplave. A to ani v prostřední kapitole, která je vyprávěna z pohledu samotné Umy. Sebeuvědomování robota je zde, v duchu celé knihy, civilní a téměř lidské.

Haklův pohled do nitra umělé inteligence tak nepřekvapí. Je škoda, že právě tato kapitola poněkud zaostává nejen co se týče obsahu, ale i formy. Umino vyprávění nedosahuje lidské elegance Haklova hrdiny, přesvědčivosti jeho vnitřního světa a ani jeho jazykové kreativity. Autorův cit pro přirozený, ale zajímavý jazyk, který se naplno projevuje v ostatních, Františkových kapitolách, totiž v té Umině trochu přibrzdí. Celkově je, nicméně, třeba říct, že Umina verze je napsána velice dobře. Haklovy poetické zkratky jsou stále svěží. Slovy, která jsou občas až bolestně přesná, Hakl na malém prostoru zdatně vykresluje lidské typy, chování, banální situace a duševní pochody svého hrdiny.

A ještě o něco silnější je Hakl v dialozích. Umině verzi totiž dodávají její uvěřitelnou živost právě ony. Jsou rychlé, chytré, skutečné. A prozrazují toho o postavách právě tolik, kolik je třeba. Zvláště rozhovory mezi Františkem a Umou vyčnívají, protože Haklovi slouží jako nástroj pro úplné, nespoutané vyjádření jeho hrdiny. Uma se zvědavě ptá – a František ve svých odpovědích (s nihilistickou pózou, která je mu vlastní) vtipně glosuje. Robotka svou neznalostí nahrává – a Hakl Františkovými ústy smečuje.

Františkova perspektiva tak v průběhu celého děje pochopitelně převládá. Koneckonců, jde hlavně o něj – o jeho prožitky, pocity, bolesti a smutky. O jeho vnímání jednoho zvláštního vztahu. Autor se sice pokusil vyprávění ozvláštnit a mužský pohled rozbít onou prostřední částí, která knize sice nijak výrazně neškodí a nekazí její tempo, ale i tak se v ní autor drží ve starých kolejích a při zemi. Umě něco chybí. Možná je to hlubší pohled do její podstaty. Zkrátka – Emil Hakl sice sáhl po neobvyklém motivu, ale pojal ho po svém. Napsal zvláštní, tak trochu absurdní, ale přesto obyčejně cynický příběh o lásce z pohledu osamělého chlapa. A napsal ho dobře. Umělá žena v jeho názvu se ale dala vytěžit o něco víc.

Text vznikl v rámci semináře Literární a knižní kritika PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *