Jaký je svět nevidomých? Na to odpovídá Neviditelná výstava

„Mějte ruce před sebou, abyste se nezranili. Pokud se vám udělá špatně, nebojte se říct to průvodci – nebyli byste ani první, ani poslední,“ dává nám instrukce sympatický mladík, jeden ze zaměstnanců Neviditelné výstavy, poté, co nás důrazně upozornil, abychom si odložili vše, co by mohlo vydávat světlo či zvuky. Naši skupinku tvoří sedm členů – tipuji, že všichni jsou stejně jako já studenti. Házíme po sobě vyděšené pohledy. Možná jsem se trochu přecenila, napadá mě, možná to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela… V tu chvíli se otvírají dveře a my vcházíme dovnitř do prostor Neviditelné výstavy. Obklopuje nás černočerná tma.

Uvnitř se nás ujímá náš průvodce, jenž nám následující hodinu pomůže se s tmou vypořádat. Průvodci Neviditelné výstavy jsou nevidomí, tudíž s orientací v zatemnělých prostorách nemají žádné problémy a dokážou se postarat o celou skupinku zmatených návštěvníků. „Pojďte ke mně podél levé stěny,“ naviguje nás a mně se připomíná jedna z mých mnoha neschopností, jež mi dělala problémy již v autoškole. Když jsem ve stresu, pletou se mi občas strany… Po kratším zaváhání se ale vydám správným směrem a narážím do pana průvodce, který je na to ale zřejmě zvyklý a nenechá se vyvést z rovnováhy (a to doslova).

Jak najít zvonek?

„Vítám vás na Neviditelné výstavě. Máme před sebou hodinu a sedm místností, kterými budeme procházet. Moje jméno je Petr – což je důležité si zapamatovat, protože když někdo z vás bude mít pocit, že to dál nezvládne, nebo že se mu dělá špatně ze tmy, tak mi řekne a já ho co nejkratší cestou vyvedu,“ říká a já opět cítím, jak se mi roztřásla kolena. Trochu mě však uklidní, když nás průvodce informuje, že na výstavě nás nečekají žádné schody a že stropy jsou vysoko a my se můžeme narovnat, aniž bychom se museli bát o své hlavy (to víte, když jste dívka a měříte cca 180 centimetrů, považujete se tak trochu za obryni).

Po krátkém úvodu se váhavě vydáváme kupředu. „Stále se držíme levé stěny,“ naviguje nás Petr a ujišťuje nás, že před námi není žádná překážka a nemusíme se bát, přesto se všichni posouváme šnečím tempem. „Tudy?“ „Ještě dál?“ „Kde jste?“ vyptáváme se neustále. Průvodce trpělivě vyčkává a naviguje. Když se dostaneme ke vstupním dveřím našeho dočasného bytu, zjišťujeme, jak těžká je i taková maličkost, jako najít ten správný zvonek… Nevidomý člověk musí znát jeho souřadnice.

Pojď si šáhnout!

V obývacím pokoji ohmatáváme věci, které má doma asi každý z nás, ovšem poznat je poslepu a použít je, je docela oříšek. Telefon, věšák, lžíce na boty… Petr trpělivě vyčkává, než poznáme, co že to držíme v ruce. V kuchyni prozkoumáváme různé náčiní na vaření a pečení (s čímž mám trochu problémy, protože mi je tak trochu cizí i za světla). „Pojď si šáhnout,“ voláme na sebe místo obvyklejšího „Pojď se podívat“ – zvykáme si rychle.

Petr nás k sobě svolává luskáním prstů – nepoznávám, kde přesně je, ale tuším, že hodně daleko. Naštěstí člověk, který jde přede mnou, ví, a tak se ho bezostyšně chytám za triko. Průvodce nás vezme za ruce a nasměruje do další místnosti – koupelny. „Sakra, asi jsem našel záchod,“ prohlásí jeden z návštěvníků.„Nebojte, je zalepený,“ uklidňuje ho Petr.

Ocitáme se na verandě a vycházíme ven, do města, kde vládne zneklidňující hluk.  Potkáváme trafiku, telefonní budku, zelinářství, kde se po čichu snažíme poznat, jakou zeleninu nebo ovoce držíme v ruce… Z města přicházíme do velkého srubu, kde se nacházejí různé kožešiny nebo paroží, jež se (většinou neúspěšně) snažíme rozpoznat.

Z lesa rovnou do galerie

Vydáváme se do lesa, kde přecházíme po úzké lávce. Slyšíme pod sebou zurčení vody, a když nám Petr prozradí, že je skutečná, ještě zpomalíme naše už tak šnečí tempo. K mému údivu rovnou z lesa vstupujeme do galerie, kde se snažíme rozpoznávat různé sochy, což je pro mě poměrně obtížné. Přesouváme se od jedné sochy k druhé, a zatímco ostatní už vykřikují, co je to za dílo, já mám problém ho vůbec najít (s jistotou rozpoznávám pouze sochu Davida –  kdo by to byl řekl…)

V závěru  výstavy je bar. Jenže Petr se rozhodl, že nám návštěvu tohoto baru trochu ztíží, a chce, abychom si sami našli barové židličky (v místnosti byla i pohodlná pohovka, ale průvodce trval na vratkých židličkách). Ale protože jsme všichni motivovaní vidinou nějakého drinku, nacházíme je poměrně rychle. Objednáváme si u Petra pití a zároveň ho zavalujeme nejrůznějšími otázkami, na které nám ochotně odpovídá. Jednu z návštěvnic například zajímá, jak jsou uzpůsobeny telefony pro nevidomé. „Je to klasický telefon, ale má v sobě speciální software,“ vysvětluje Petr, „díky kterému pak můj telefon mluví.“ Já se ptám, co se mu na práci na Neviditelné výstavě líbí. „Pracuji tu už přes rok. Baví mě, jak je každá skupina úplně jiná. Některá mlčí, skoro z ní nevymáčknete slovo, jiné jsou zase upovídané…“ „A co my?“ ptáme se jednohlasně. „Vy jste takoví normální,“ odpovídá pobaveně.

Další z návštěvnic říká, že si teprve teď uvědomila, jak je těžké být nevidomý, „žít ve tmě“. „Je to náročnější, ale dá se to zvládat,“ odpovídá Petr. „Těžké je to v tom, že nikdy nebudete úplně soběstačná. Alespoň nějaká pomoc je potřeba vždycky. Třeba když chcete jít na nějaký výlet nebo jen nakoupit do supermarketu, potřebujete někoho, kdo půjde s vámi. A když tam půjdete sama, stejně musíte požádat o pomoc na místě.“

Goalball, sport pro nevidomé

„Jaké jsou nejpopulárnější sporty pro nevidomé?“ ptám se. „Známý je třeba goalball. Jsou proti sobě dvě tříčlenná družstva, hraje se vkleče. Míč se posílá po zemi, aby byl slyšet. Do deseti sekund, co chytíte míč, ho musíte odhodit k soupeři. Chytáte tak, že si lehnete a bráníte celým svým tělem, aby míč nepronikl za čáru. Brankami jsou celé kratší strany.“ Petr nám vypráví i o speciálně upraveném fotbalu, kdy fotbalisté poznávají míč po zvuku, nebo stolním tenise pro nevidomé. „U klasických sportů, jako je běh, či lyžování, pak máte asistenta. Závodní plavání možná může vypadat trochu brutálně, protože na každém konci bazénu je člověk s takovým bidlem, a když se ten nevidomý blíží ke kraji bazénu, tak do něj tím bidlem šťouchne, aby plavec věděl, že se má otočit.“

Výstava je u konce, Petr nás z baru vyvádí ke dveřím. „Doufám, že se vám výstava líbila a něco si z ní odnášíte,“ říká a loučí se s námi. Vidíme ho jen v šeru, když nám otevírá dveře. Nemůžeme se ubránit tomu, abychom si ho zvědavě prohlédli a porovnali se svými představami, které jsme si za těch 60 minut utvořili… Překvapuje mě, že vypadá daleko mladší, než jsem si podle hlasu myslela.

Mžourající vcházíme do viditelné části výstavy. Po té době ve tmě je to docela nezvyk…Vše je pro nás zase snazší. Prohlížíme si vynálezy, které nevidomým pomáhají vypořádat se s úkoly každodenního života, jako třeba mluvící počítače, nebo věcičku, pomocí které nevidomí poznávají hodnotu bankovek. Také jsme si zavázali oči a zahráli piškvorky speciálně upravené pro nevidomé (křížky a kolečka jsme poznávali po hmatu).

Neviditelná výstava je v několika zemích

A jak vlastně Neviditelná výstava vznikla? S nápadem přišla jedna německá manželská dvojice. Muž ztratil v důsledku autonehody zrak a jeho žena chtěla poznat, jaké to je, být nevidomá, a tak úplně zatemnila byt a nějaký čas s manželem žila potmě, z čehož se zrodila Neviditelná výstava. Jejím cílem bylo přiblížit svět nevidomých jak pro jejich blízké, tak i pro veřejnost.

Výstava se přesunula i do dalších států, jako například do Maďarska. Nyní v Budapešti trvá už šest let a pořád je hojně navštěvována. Další výstava je ve Varšavě a je otevřená téměř rok. Ta pražská trvá nyní přes dva roky a z těch tří je největší.

„Mně výstava přijde moc zajímavá, ještě nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Určitě ji každému doporučuji, protože člověk si na ní uvědomí, jak těžké je pro nevidomé lidi dělat běžné věci, nad kterými ostatní třeba ani nepřemýšlejí,“ říká jedna z návštěvnic, studentka Eva Straškrábová.

Já jsem si díky Neviditelné výstavě začala mnohem více uvědomovat, jak věci voní, a také zkoumám, jak na mě působí různé lidské hlasy. Poznala jsem, že i svět nevidomých může být krásný, i když zase trochu jiným způsobem, než na který jsem zvyklá.

 

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK (rok 2013).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.