Už je tady zas: Hitler se vrací, národní sebereflexi ale nepřinese

Adolf Hitler je po sedmdesáti letech zpět. V plné síle, jen trochu dezorientovaný situací v současném Německu. Jedinečnou příležitost vrátit se mezi živé nacistický vůdce naštěstí nedostal z moci vyšší síly, ale pouze v bestselleru Už je tady zas německého spisovatele Timura Vermese, jehož filmové zpracování 10. března vstoupí do českých kin. Za úspěchem obou děl ale spíše než jedinečnost zpracování a příběhu stojí silná prodejní značka.

Pohled na Berlín roku 2014 je na hony vzdálený tomu, jak si jej Adolf Hitler mohl ve svých nejzazších vzpomínkách uchovat. Město bez poskvrn války, ohromující současnými technologiemi ale znovu hyzdí jeho obyvatelstvo, které se nijak nestydí za očividnou rasovou i náboženskou pestrost.Peklo sice velkého vůdce nevrhlo zpět v ideální kondici, přesto se Adolf Hitler v přesvědčivém podání Oliviera Masucciho překvapivě rychle v novém světě zorientuje. A jen po několika dnech studia reálií roku 2014 v denním tisku je za pomoci senzacechtivého poskoka odhodlán znovu zasít svou ideologii do myslí německého obyvatelstva.

Snímek Už je tady zas v režii Davida Wnendta se hlavní příběhovou linií pevně drží knižní předlohy. Už do prvních minut ale režisér komponuje různé typy záběrů – mimo původních hraných scén filmového Hitlera konfrontuje s aranžovanými reakcemi neherců i s nic netušícími kolemjdoucími, ve kterých muž převlečený za Adolfa Hitlera vzbuzuje odpor i senzaci.

Varování za hranicí nevkusu

Směs hrané linky a dokumentárního zachycení je z pohledu diváka velmi účinná, ze strany tvůrců pak především silně účelová. Divák seznámený s pravostí figury nacistického vůdce nevidí tolik osoby hovořící před filmovým štábem s exhibicionistou převlečeným za Hitlera, jako spíš hlupáky a fanatiky stěžující si na politickou situaci v zemi muži, který má na svědomí miliony lidských životů. A díky šokujícím reakcím současníků filmu odpustí i nevkusně komické zpracování samotného knižního příběhu.

V něm totiž film silně pokulhává. Scény z prostředí soukromé televize, do které je Adolf Hitler přiveden jako přesvědčivý imitátor a komik, často dalece přesahují hranici trapnosti. Tvůrci se okatě snaží hlavnímu protagonistovi nahrát na smeč v jeho úsilí proměnit televizi topící se v pokleslé zábavě na dokonalý propagandistický nástroj. Vedlejší postavy se sami zesměšňují ve skečovitých scénkách, psychologie postav pak svou zkratkovitostí působí až amatérsky. To vše v silném kontrastu s vždy perfektním představitelem Adolfa Hitlera.

I nevalné zpracování ale divákovi dokáže předat určité poselství. Silná uprchlická vlna v německých starousedlících probouzí reálné volání po řešení. A mnoho z nich je přitom schopných podpořit i to konečné. Očekávané sebereflexe a zděšení v přímém srovnání s Adolfem Hitlerem se ale dostává jen minimu postav, valná většina naopak jeho znovuzjevení považuje za vydařený vtip, v horším případě za spasení.

Slabý odvar nacismu

Jak knižní předloha Už je tady zas, tak i stejnojmenný film, se snaží upozornit na fakt, že představíme-li zdánlivě neškodného Hitlera jako fenomén, fenoménem se stejně jako v minulosti opravdu stane. Bez přímého kontaktu s hrůzami druhé světové války bychom podle nich byli schopni Adolfu Hitlerovi odpustit a přijmout ho zpět jako charismatického řečníka s extrémními názory. S názory, které jsou nebezpečně blízké těm, které i v současnosti nalézají své místo u značné části obyvatel i politiků.

Také krajně pravicová uskupení jako Národnědemokratická strana (NDP) našla v Už je tady zas své místo. Filmový vůdce přichází na jejich demonstrace i do sídla strany a z pozice původce jejích myšlenek osočuje její členy z neschopnosti prosadit se mezi nynějšími politickými špičkami, jejichž nejvýraznějším představitelem je „smuteční vrba“ Angela Merkelová.

Kdo si ale má z této části příběhu brát ponaučení jasné není. Existence politických uskupení hlásících se k odkazu hrůzných ideálů a praktik nacistů sice zůstává nevhodná a kontroverzní, jejich zrušení by ale mohlo paradoxně vést k mnohem silnějším projevům než pouhé zapuzení do ústraní. A přestože výsledný efekt tak může působit, tvůrce můžeme jen těžko nařknout z podněcování neonacistů k přitvrzování.

Fronty na Hitlera

Vermesovy knihy se jen v prvních měsících od vydání prodalo přes sedm set tisíc výtisků, celkem dva miliony se jich pak dostaly do celého světa. Témata druhé světové války jsou přitom široce pokryta nejen dokumentaristickými materiály, které nám především televizní obrazovky nabízí několikrát týdně zdarma. Masový zájem o nová dobrodružství Adolfa Hitlera ale ukazuje, že neustávající varování před jemu podobnými z něj spíše než zavržení hodnou skvrnu nedávné minulosti činí jednu z nejúspěšnějších celebrit všech dob.

Zúžení nacistických zvěrstev na samotnou osobnost Adolfa Hitlera není ničím novým, stejně jako využití humoru ke zdůraznění ohavných činů. Odpůrcům „prodávání Hitlera“ v jistých ohledech musíme dát za pravdu, že se tak stále více dostává do povědomí těch, kteří souvislosti s jeho osobou už znají jen zprostředkovaně. Už je tady zas přinejmenším patří k snímkům připomínajícím, že z historie si je třeba nadále brát ponaučení. Úspěch fiktivního příběhu ale ukazuje, jak snadné je i po sedmdesáti letech fenomén Adolf Hitler prodat.

Článek vyšel také na blogu “Názorně

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *