Fejeton: I díru si zamilujete

Pokud bychom se měli shodnout na tom, která městská část má největší potenciál stát se někoho či obecně pro většinu lidí nejmilejším koutem, nebylo by to jednoduché! A to především proto, že se jedná o věc poněkud subjektivní. Dá se však říct, že jsou určitá kritéria, podle kterých se většina lidí rozhoduje a podle kterých si, ať už vědomě či nevědomky, oblíbí právě to své konkrétní místo.

Obecně bych řekl, že většina lidí za svůj nejoblíbenější „kout“ považuje, čistě náhodou samozřejmě, zrovna ten „kout“, ve kterém bydlí, ačkoliv je zřejmé, že by našli čtvrť lepší. K té své však mají určitý osobní vztah, případně si prostě jen nejsou schopni připustit, že by zrovna ta jejich nebyla ta nejlepší.

Můj nářek byl však jen přirozenou reakcí na to, že bych měl opouštět svůj tehdejší oblíbený městský kout. Mé předchozí bydliště, Barrandov. Zrovna nedávno jsem se u piva bavil s dlouholetým přítelem o tom, jak se může lišit člověk, který vyrostl prakticky v centru Prahy, on, a sídlištní dítě, tedy já. Popisoval jsem mu, co pro mě Barrandov do takových 10 let představoval. Byl to pro mě skoro celý svět. Připadal mi jako samostatné město a to tím spíš, že je ze všech stran oddělený od okolí. Cesta na Smíchov pro mě tou dobou byla velký výlet do neznáma. Ale nic nám, barrandovským dětem, v zásadě nechybělo. Barrandov nám připadal jako rozlehlá říše plná dobrodružství, co čeká na prozkoumání. Navíc si tam člověk pozitivně ritualizoval mnoho ze svých každodenních činností. Několikrát do týdne jsme s kamarádem podnikali po vyučování výpravu za trhovcem přezdívaným „dědek“, abychom zkontrolovali nové kousky v jeho širokém sortimentu padělků značkových kuličkových pistolí či jiných hraček, které byly zrovna v kurzu. A ani nemluvím o našich častých návštěvách malého rodinného knihkupectví, v jehož skromných prostorách jsme se scházeli a v koutku se stolkem hráli do pozdního odpoledne různé karetní hry. Podobných zážitků jsem za ta léta nastřádal plno a k mnoha místům si tak vytvořil nějakou vzpomínku. Všechny tyhle vzpomínky pak dohromady tvoří právě to, co člověku definuje jeho nejmilejší místo.

Pro mě se jím stal nakonec právě Slivenec, obec s pověstně špatnou dostupností MHD, kde se vám často stane, že autobus jede dřív a řidič na vás při průjezdu zastávkou jen zamává a nezastaví. Co k tomu dodat, zkrátka ideální místo pro život, vždyť i základní kámen Národního divadla je od nás a vyhořelo zatím jen jednou.

Autork fejetonu Lukáš Vopršal je student II. ročník žurnalistiky na FSV UK (text vznikl v I. ročníku) 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *