Fejeton: Můj klobouk – gentleman

Byl to tenkrát, dovolím si říct, životní kauf. Poté, co jsem v rámci brigády 14 dní ohýbala hřbet, sbírala odpadky a soustavně si nadávala, že jsem si radši nešla stoupnout na é padesát pětku, konečně přišla ta vysněná chvíle, k níž jsem se upínala ve chvílích nejhlubších depresí. Výlet do obchodu s potřebami pro koně a jejich chovatele.

Ne, nejsem kůň, ani chovatel koní ale v tom obchodě čistě náhodou prodávali i klobouky, které jsou nezbytným vybavením každého správného tuláka i tulačky. A tam jsem ho uviděla- černý, s vyztuženou krempou, z kůže, co nepropouští vodu ani sluníčko. Ihned jsme si padly do oka a já s chutí vyhodila starého kamaráda, tedy šátek, který jsem nosila do té doby, do smetí. Od té chvíle už uplynula dlouhá doba a my jsme toho s mým kloboukem hodně prožily.

Občas, když už všichni spí, všechno je vypito, ale oheň ještě hoří, si spolu sedneme a vzpomínáme na starý časy. Nemluvíme. Jak bychom mohly, je to přece jen klobouk. Ale dlužím mu hodně. Nejen zdraví, ale dokonce jedno veledůležité životní ponaučení. Vezměme třeba moje pravé oko. Když se tehdy proti mně z ničeho nic vymrštila ta mladá, drzá větev, kterou nevědomky odpálil kdosi kráčející přede mnou, a odhodlaně si to svištěla přímo na moje oko, už jsem se pomalu smiřovala s tím, že moje pomrkávání na kluky bude místo zájmu už navždycky budit jen lítost. Vtom se do toho ale jako správný kavalír vložil můj klobouk, nasadil svou kůži, aby mě ochránil a větev vlastním tělem zastavil. Místo poloviční slepoty á la Žižka mi tedy naštěstí zůstal jen šrám na čele.

Vzpomínáš klobouku? Vždyť jen díky tobě teď vidím i lidi, co se ke mně blíží zprava. A co tahle prasklina? Byl to tak horký den, že tvoje kůže popraskala. Myšička sice tenkrát nevařila kašičku, ale zato sluníčko vařilo na kašičku mozek každému bez pokrývky hlavy. Hlupákům bez klobouku se škvařil mozek ve vlastní šťávě, ale ty jsi mě chránil bez ohledu na svoje zdraví jako správný gentleman. Jsi věrný jako pes. Ne, jako celá smečka psů! Vděčím ti za spoustu věcí, a to i přes to, že jsem se k tobě zdaleka nechovala vždy hezky. Nespočetněkrát jsem tě rozsedla, rozlehla, dvakrát ztratila a zas objevila a jednou jsi mě dokonce opustil a odplul po řece v dál. Tedy odplul bys, kdyby ta řeka tenkrát aspoň trochu tekla. A když už jsme u řeky, pamatuješ ten koncert na Chřenovickym nádraží u Sázavy? Kde nám pití pod nos vozil mini vláček a průvodčí se neptal na jízdenku, ale na občanku?

Byl to ten den, kdy se snad celá řeka rozhodla, že se potřebuje v nebi přefiltrovat, a tak se vypařila do mraků a celý den nám padala na hlavy. Pořád pršelo a pršelo a ty jsi kvůli tomu tenkrát příšerně ztěžkl a přibral na váze. Ale netrápilo tě to. A z toho, kamaráde, by si leckterá ženská mohla vzít příklad, to ti povídám. I já jsem si ho vzala a ani mě už přírůstky váhy netrápí. To ty jsi ten opravdu moudrý klobouk, ať si ta stará plesnivina v Bradavicích říká, co chce! „Díky!“, odvětil klobouk. A nebo taky neodvětil. Nevím. Už bylo fakt pozdě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *