Ryszard Kapuściński: Impérium

Do povědomí veřejnosti vešel absolvent historie na Varšavské univerzitě jako zahraniční korespondent řady významných polských deníků i týdeníků s výjimečným pozorovacím talentem a instinktem sbírat informace na místech, kde se děly pro další vývoj světa historicky významné události. Psal o zemích třetího světa, především Africe i Latinské Americe, ale i životních podmínkách dělníků na socialistické stavbě hutnického kombinátu. Světový věhlas získal svými reportážními knihami a poetickým psaním o tabuizovaných tématech přispěl Ryszard Kapuściński jako řada dalších autorů nové generace k rozmachu literární reportáže. Právem se mu proto přezdívá „otec polské reportážní školy“.

Impérium je jeho pátou knihou. V Česku poprvé vyšla v roce 1995, o třiadvacet let později se dočkala nového, opraveného vydání v nakladatelství Absynt, které se orientuje čistě na reportážní literaturu. Překladu se ujal Dušan Provazník, který společně s Pavlou Provazníkovou patří k dvorním překladatelům Kapuścińského – stojí za překlady autorových předchozích titulů Lapidárium (2005) a Na dvoře krále králů (1980).

Impérium je rozdělené do tří částí, které ovšem nejsou řazené tematicky, ale spíše chronologicky podle doby vzniku. Texty se totiž klenou přes dekády, během nichž Kapuściński Impérium, Sovětský svaz, objevoval a skládal ze všech koutů, které ho tvořily, ucelený obraz jednoho blízkého, a přece tak vzdáleného světa, a lidí, kteří v něm žijí.

Kapuściński ji uvádí konkrétními vzpomínkami z doby, kdy s Impériem přišel do kontaktu poprvé. Bylo to na počátku podzimu roku 1939. Začínala válka a do jeho rodiště, města Pinsk, tehdy ještě patřícímu Polsku, dnes už Bělorusku, vpadli sovětští okupanti. Těžištěm první části jsou emoce: naděje hladových dětí, které celou noc v mrazu čekají ve frontě před obchodem se sladkostmi a jejich zklamání, když po probdělých hodinách dostanou olíznout plechovky od zavařenin. Zmatené, když sledovaly transporty odvážející kamsi na východ známé tváře. Nepochopení. Čím se provinili? Strach matky, která se o svoje děti bála tolik, že nedokázala zamhouřit oka.

První část proto podle mého funguje v Impériu jako novinový titulek, prolog, je to část textu, která takzvaně „chytne a nepustí“, snad právě proto, jak hojně pracuje s pocity. I kvůli ní, když ne kvůli tématu, jsem si při čtení Impéria vzpomněla na běloruskou novinářku a spisovatelku Světlanu Alexijevičovou a její Dobu z druhé ruky. Čtenáři, kterého tematika zajímá, musí určitá analogie mezi těmito díly přijít na mysl. Alexijevičová, přestože při tvorbě využívá lehce jiného postupu (v podstatě ji celou staví na výpovědích druhých, rozhovorech, ze kterých posléze skládá obraz konkrétní doby nebo události), otevírá svá díla neméně emotivními statěmi, které podobně založeným knihám dělají dobrou službu, nejsou-li samoúčelné.

Druhá, nejobsáhlejší část, je tematicky různá. Nesleduje totiž jednu konkrétní linku, jde o sled postřehů z různých míst Impéria. Celá jedna kapitola je věnovaná poznatkům z Ázerbajdžánu, jiná zajímavostem z Gruzie a Arménie a v té další nás Kapuściński zavádí do Uzbekistánu. Účel mají mimo jiné následující: odhalit rozmanitosti národů i povahových sklonů jejich příslušníků a skrze popis zmíněného vysvětlit rostoucí ruský nacionalismus – obsazování různých území logicky vedlo k mísení etnik a v různých situacích, jichž byl autor svědkem, vidíme stále častější volání po etnické čistotě ruského národa. A třebaže valnou většinu obyvatel Sovětského svazu netvořili Rusové, těmto prostým lidem žádná moc nenáležela. Koncentrovala se v metropolích, Moskvě, která pro většinu lidí představovala jiný, nedosažitelný svět, který nikdy neviděli a v budoucnu ani vidět neměli, avšak „vzal jim přírodu, města, nahradil je továrnou a oni z toho neměli vůbec nic.“ Výpovědi jejich utrpení jsou dalším společným jmenovatelem tvorby Kapuścińského a zmíněné Alexijevičové.

Další texty jsou věnované například poznatkům ze Sibiře, v paměti nejvíce utkví příběh lágru v Kolymě s důrazem na osud velitele tábora Garanina nebo dolů ve Vorkutě, na tamějších lidech a jejich životech demonstruje jedno ze stěžejních sdělení Impéria, a sice, že ruský národ potřebuje silného vůdce – stejnou měrou, jakou jej nenávidí a touží ho sesadit, se k němu upíná a volá po jeho návratu, protože bez silné ruky inklinuje k neuspořádanosti a chaosu.

Kapuściński se v Impériu často obrací do historie, aby vysvětlil některé zákonitosti, instinkty ruské duše; například potřebu ničit to, co bylo, kdykoliv se společnost ocitne na prahu nové etapy. To ilustruje na příběhu chrámu Krista Spasitele v Moskvě, jeho komplikovaném budování, demolici i obnově.

Stejnou funkci mají odkazy literární. V ruské literatuře, zejména Dostojevském, hledá paralely s popisovanou realitou. Hrůzy stalinismu objevuje právě pomocí Dostojevského postav, konkrétně tyrana Fomy Opiskina z povídky Ves Štěpančikovo a její obyvatelé, který ztělesňuje takzvaný „fenomén zbytečné krutosti“.

Třetí část tvoří reportáže z let krátce po rozpadu Sovětského svazu, kdy Rusko začalo hledat nové místo ve světě. Pozornost je zaměřená především na Gorbačova a to, že dokázal rozpadající se Sovětský svaz udržet pohromadě ještě dlouhých šest let, přestože mnozí ho obviňovali z opaku: že rozpad započal po jeho nástupu. Závěr Impéria otevírá Kapuściński přirovnáním spisovatele Borjeva, který ruské dějiny vnímá jako jedoucí vlak. A právě tak by se nakonec dalo vnímat i samotné Impérium – jako dílo, které se nezastavilo někde daleko v minulosti, ale které je svým svědectvím stále velmi aktuální. Přestože Impérium se rozpadlo, jeho duch přetrvává dodnes, to, co Kapuściński ve svém díle objevuje a co fascinuje a zajímá řadu dalších novinářů a spisovatelů, nepřestalo existovat s výměnou strojvůdce. Impérium je tedy možná kronikou minulosti, ale stejně tak i jejím odkazem.

Text vznikl na semináři Literární a knižní kritika PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.