Česká atletika ztrácí dech

Česká atletika nedokáže přetavit juniorské talenty v seniorské medaile. Často je zastaví zranění.

Od roku 2019, kdy se konalo Mistrovství světa v Dauhá bez jediné české medaile, padá česká atletika do propasti. Je to skóre, na které nejsme zvyklí, protože nám čeští atleti vozili cenné kovy pravidelně 18 let. Tento rok se konalo Mistrovství světa v Bělehradě, které nepřineslo ani jeden cenný kov a pouze potvrdilo degradující tendenci.

Sice jsme v létě zažili úspěšné olympijské hry v Tokiu, česká atletika ale přesto ztrácí konkurenceschopnost. Vadlejch a Ogrodníková jsou naše největší šance na medaile a pokud zdraví podrží Veselého, tak i on. Všichni tři jsou ale už třicátníci, a Veselý už dokonce skoro čtyřicátník. Na ně zkrátka už nemůžeme spoléhat dlouho. 

Talent přehluší nesystémovost

Přesto máme velmi málo mladých talentů na dohled a ani nemůžeme říct, že by se česká atletika snažila o systematickou a účinnou výchovu talentů. Vždy ale tuto nesystémovost přehluší nějaký talentovaný jedinec, který vlastně vyrostl mimo český atletický systém jako například Kristiina Mäki, která nebyla do 20 let členkou žádného systému vrcholového sportu. Sama Dana Zátopková v roce 2008 řekla: „Máme štěstí, že se vždycky vyvrbil jednotlivec, který byl velmi dobrý a který to všechno nějak zastínil. Všechna ta negativa překryl svými úspěchy, a tak to máme dodnes.“

Česká atletika má už dlouho nefunkční systém, který se snaží zakrýt rozsáhlými kampaněmi Atletika pro děti a přitáhnout tak mladé atlety. Množství atletů v klubech ale nebyl nikdy problém, na atletických hřištích najdete stovky dětí. Atletika je totiž jedním z nejlevnějších sportů, který si může dovolit většina rodin, a proto se nedostatek dětí v atletických klubech nestane nikdy problémem. 

Vrchol zažívají už v juniorských kategoriích, pak je zastaví zranění

V České republice máme zkrátka rozsáhlý systém, který stojí desítky milionů, a na jeho konci jsou atleti, kteří vyrůstali mimo něj. Ano, v současnosti máme talenty jako je Vondrová nebo Malíková, ty ale už teď mají velké zdravotní problémy s achilovkami, které je dost limitují. To se stává našim mladým talentům velmi často. Česko má z juniorských mistrovství světa celkem 18 medailí, ale ty seniorské přivezli později pouze dva z nich, a to Zuzana Hejnová a Robert Změlík. 

Příkladem může být Michaela Hrubá, která v roce 2016 vyhrála juniorské mistrovství světa ve skoku vysokém výkonem 191 centimetrů a ve stejné sezóně zvládla překonat i 194 centimetrů. Ta ale v současnosti po zraněních a výměně trenérů skáče pouze 187 centimetrů, a to ani nijak stabilně. S takovým výkonem se nemůže dostat ani na seniorský šampionát. Stejný osud potkal i Nikol Tabáčkovou, která v roce 2017 vyhrála světové mistrovství juniorů v oštěpu výkonem, který se nijak neliší od současného, a takhle můžeme pokračovat u řady dalších atletů. Čeští atleti zkrátka zažívají vrchol v kategoriích juniorů nebo U23 a pak už nejsou schopni své výkony posouvat dál, a to hlavně kvůli četným zraněním. Ta bývají často způsobena tlakem, který na ně vedení české atletiky vyvíjí, protože se zkrátka snaží z atletů dostat co nejvíc úspěchů, a to co nejdříve.

Malíková tlak nevydržela

Příkladem může být Barbora Malíková, která minulý rok tlak na Mistrovství Evropy do 23 let v Talinnu nevydržela. Po stříbru na individuálním startu na 400 metrů a zlatě ve štafetě na stejné vzdálenosti napsala velmi kritický příspěvek na Instagramu na adresu Českého atletického svazu. Malíková na tomto mistrovství odmítla běžet štafetové rozběhy a oznámila, že poběží pouze finále, protože ji omezoval zdravotní stav a čekala ji ještě olympiáda. Běžet pět 400metrových startů ve čtyřech dnech je zkrátka pro člověka, který není kompletně zdravý, devastující. Zvlášť pokud ho ještě čeká pomyslný vrchol, na který si myslí ve svém životě každý sportovec. Malíková nakonec po velkém boji rozběh neběžela a ve finále posunula českou štafetu ze čtvrtého místa na první. Díky ní si česká výprava přivezla o jednu medaili navíc. Právě tady vidíme vzorec české atletiky, který upřednostňuje úspěchy před zdravím svých sportovců. Ti pak nejsou schopni mládežnické úspěchy přetavit v cenné kovy na seniorských akcích, protože je neustále provází zranění. Malíková se sice ozvala, ale kolik takových atletů se před ní neozvalo a kolik se jich ještě neozve?

Foto: Barbora Malíková po vítězné štafetě na ME U23 v Tallinu (2021)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.