I kritizovaná německá rozvážnost je v jednání o sankcích potřeba

Je léto 2021, sedíme s přítelem a jeho rodiči na zahradě jejich rodinného domu v malé vesničce pár kilometrů od Hamburku. Nadšeně mi popisují, jak jejich rodné Německo postupně odstavuje jaderné elektrárny a říkají, že bychom to u nás v Česku také měli udělat. Když jim na to říkám, že se i kvůli tomu jejich země stává čím dál více energeticky závislá na Rusku, mám pocit, že víc už to vysvětlovat nemusím. Být závislí na Rusku je špatně. „Kamarádit“ se s Ruskem je špatně. To ví přece každý. Když nás pár měsíců předtím Ruská federace zapsala na seznam nepřátelských zemí, byli na to naši politici i občané svým způsobem hrdí. Ale přítel ani jeho rodiče moji poznámku o energetické závislosti na Rusku nijak nekomentují. Jako by to vůbec nechápali.

Když o půl roku později ve čtvrtek 24. února 2022 ruská armáda zahájila plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, měla jsem hroznou chuť jim zavolat a říct, že jsem jim to přeci říkala, že jsem je varovala a oni mě neposlouchali. A nebyla jsem jediná. Na mediální i politické scéně se objevila ostrá kritika vůči Německu a jeho zdrženlivosti v dodávkách těžkých zbraní Ukrajině a ekonomických sankcí vůči Rusku. Já jsem mým německým přátelům nakonec nikdy nevynadala. Částečně protože nerada na lidi křičím do telefonu, částečně také protože je vlastně chápu.

Pro Čechy jsou Ukrajinci hrdinové, jakými oni sami nikdy nebyli

Zatímco nám Čechům, nebo alespoň většině naší společnosti, se po útoku Ruska na Ukrajinu pouze potvrdila naše přesvědčení o této zemi a jejím režimu, vycházející zcela pochopitelně z naší historické zkušenosti z minulého století. A některým našim občanům se dokonce z jejich pohledu potvrdila stále přetrvávající rasistická nenávist vůči ruským občanům. Se kterou se mimochodem budeme teď vypořádávat ještě hůře než předtím. Němcům se jejich hodnoty a postoje, které ve své zahraniční politice zastávali, úplně zhroutily. A že to byly často krásné hodnoty. Stejně jako hodně německých občanů i já bych si přála, abychom to byli my a ne Němci, kdo se v Putinovi a jeho Rusku mýlil.

Náš český postoj je pro nás samozřejmý a zdá se nám jednoznačný vzhledem k historii naší země. Po zkušenosti s Mnichovskou dohodou přeci nemůžeme dovolit, abychom se my i ostatní vyspělé státy za Ukrajinu nepostavili. Navíc po zkušenostech jak z nacistické okupace na počátku druhé světové války, tak z ruské okupace v roce 1969, kdy se v obou případech český národ vzdal bez boje nepříteli, teď vzhlížíme k hrdinným Ukrajincům, kteří na rozdíl od nás bojují. A tak je samozřejmé, že je v tom budeme podporovat, dodávat zbraně a prosazovat ekonomické sankce.

Od hrůz druhé světové války až k pacifismu

Německá historie je od té naší ale velmi odlišná a Němci si prožili události posledního století úplně jinak než my. Troufnu si říci, že žádný jiný národ nevzpomíná na druhou světovou válku tak intenzivně, jako Německo. Zatímco Češi se na svou národní roli ve druhé světové válce dívají jako na roli oběti. My jsme ti, komu nikdo moc nepomohl. Ti, kdo byli okupovaní, ale byli na té správné straně. Pocit křivdy a ublížení je určitě nepříjemný a v některých lidech stále vyvolává nedůvěru k okolním evropským státům. Ale pocit viny, který už téměř celé století zažívají Němci, je mnohem horší. A také je mnohem těžší se s ním vypořádat.

Je úplně jedno, že mnoho Němců za druhé světové války s nacismem nijak dobrovolně nesympatizovalo a někteří z nich u sebe ukrývali své židovské sousedy před deportací. A že i v nacistickém Německu existovali odbojové skupiny. Svět včetně Čechů jim dal jasně najevo, že válka a zmařené životy jsou kolektivní vinou celého národa. Svědčí o tom také poválečná politika v tehdejším Československu a neorganizovaný, v mnoha případech násilný, odsun německých obyvatel. Zatímco český národ za násilný odsun poháněný touhou po pomstě výraznou kolektivní vinu necítí. Ačkoli msta rozhodně není mravní ctností. Němci za události druhé světové války cítí vinu výrazně a vypořádávají se s ní dodnes. Samozřejmě nacistický režim má na svědomí mnohonásobně více životů než odsun Němců z Československa. Zatímco během něho přišlo podle historiků o život patnáct až třicet tisíc Němců, během nacistické okupace zahynulo na území Československa až 350 tisíc obyvatel. Ale kolik lidí musí být zabito, aby za to národ cítil kolektivní vinu?

Němci rozhodně nechtějí podobné chyby opakovat, vypořádat se s vinou jim dalo pořádně zabrat a nechtějí to zažívat znovu. „Ve válce není nikdo vítěz, všichni jsou poražení“, říká mi přítel během našeho nedávného telefonátu. Z Němců se totiž stali pacifisté. Jenže jak být pacifistou, když okolní státy chtějí bojovat? A tak nakonec i Německo navzdory jejich přesvědčení poslalo zbraně na Ukrajinu. Zbraně, které teď zabíjí mladé ruské vojáky, stejně jako německé zbraně povraždily desítky milionů Rusů za druhé světové války. Nebo zbraně, které brání Ukrajince, životy mnoha z nichž má nacistický režim také na svědomí. Jak se to vezme, ale s ideou pacifismu se příliš neztotožňuje ani jeden pohled. Německo se do poslední chvíle snažilo řešit situaci na Ukrajině diplomaticky. Místo zbrojení němečtí politici jezdili vyjednávat do Moskvy i Kyjeva. Již od roku 2014 se také spolu s Francií snažili zprostředkovat jednání mezi Ruskem a Ukrajinou. Nakonec ale žádná z těchto jednání válce nezamezila, ačkoliv ji možná několikrát oddálila.

Místo zbrklých rozhodnutí raději kalkulačku

Na mediální i politické scéně zaznívají názory, že motivací Německa ke zdrženlivosti, jsou pouze jejich ekonomické zájmy. Ano, ekonomika hraje, stejně jako téměř všude jinde na světě, také roli. Rozhodně ale ne pouze z vlastních sobeckých zájmů. Od dob studené války zde stále panovalo přesvědčení, že díky vyspělé ekonomice se bude dařit také demokratickým režimům. Obchod s Ruskem měl být, kromě nesporných ekonomických výhod, také politickou příležitostí pro Rusko. Stavba plynovodu Nord Stream 2 měla být také klíčem k uchování míru v Evropě. A to za předpokladu, že ani Rusko se tohoto lukrativního obchodu nebude chtít vzdát. To se ale moc nenaplnilo.

Zdrženlivost Německa na počátku války ohledně sankcí, zejména odtržení Ruska od systému SWIFT, byla médii i politiky ostře kritizována. „Německo stále počítá“ zněly titulky v médiích poukazujících na to, že všechny ostatní země Evropské unie se už vyslovily pro tento krok. Ano Němci rádi počítají a zakládají si na opatrnosti a udržení bezpečnosti. Tyto stereotypy kolující nejen o německé politice, ale i občanech jsou do určité míry pravdivé. Zatímco většina zemí hlasovala pro odtržení Ruska od systému SWIFT ještě před tím, něž vůbec obdržely podklady o dopadech tohoto kroku, Němci byli proti. Jen neradi totiž jednají s horkou hlavou. Cílem Ruska je západ oslabit, a neuváženými ekonomickými sankcemi by mu tím mohly západní země jenom nahrát. Cílem německých výpočtů byly tedy takové sankce, které by ublížily co nejvíce Rusku a co nejméně ostatním zemím. Ze stejných důvodů je teď Německo zdrženlivé i v otázce odstřižení od ruské ropy a plynu. Navíc Němci jsou si dobře vědomi toho, že ekonomická krize je ideálním prostředím pro rozvoj extremistických režimů a velmi neradi by to opět viděli na svém území nebo kdekoliv jinde.

Po invazi Ruska na Ukrajinu se téměř celý svět semknul, aby Ukrajině pomohl a tento čin Ruska odsoudil. A i názory a rozvážné kroky Německa byly pro konečnou podobu sankcí důležité. A také ještě budou. Z historické zkušenosti německý národ moc dobře ví, jaké to je být pod nadvládou diktátora, který se rozhodl postavit proti celému světu. Dokáží pochopit, jak funguje vnitřní propaganda a jak bolestná je následná kolektivní vina pro obyčejné občany. Navíc idea pacifismu by neměla být tímto činem Ruska zavrhnuta a rozhodně by za ní neměla být žádná země kritizována. Vždyť mírové a diplomatické jednání si přejeme všichni. Některé státy k tomuto způsobu řešení konfliktů ale zatím nedospěly.

Foto: „Zastavte válku! Okamžitě!“ Nálepky v ulicích německých měst odkazují na pacifismus jejich obyvatel. Zdroj: Sascha Grosser, Wikimedia Commons

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.