Kterak euroskeptici zaspali a pro eurooptimisty není místo

Koronavirová pandemie postihla skoro 190 zemí, včetně všech členů Evropské unie. Její vrcholné instituce koncem minulého měsíce odhlasovaly finanční podporu členským státům na vypořádání se s následky pandemie. Vrcholní čeští euroskeptici ale dělají, jako by si tohoto rozhodnutí nevšimli. Dále chtějí z Evropské unie odejít. Jejich argumenty pro vystoupení ze společenství často nemají opodstatnění. Což ale neznamená, že by se měly podceňovat.

Rada Evropské unie schválila na konci března obří balík investic, které mají členským zemím pomoci především s ekonomickými dopady pandemie koronaviru. Státy tak celkem dostanou v přepočtu skoro 86 bilionů korun. České republice z toho připadne 30 miliard.

Přední české euroskeptiky ale ani tato částka nepřesvědčila. Václav Klaus mladší i Tomio Okamura se pak znovu nechali slyšet, že by bylo nejlepší z Evropské unie rovnou vystoupit. Jejich požadavky samy o sobě příliš překvapivé nejsou. Jejich argumentace ale stojí za pozornost.

Nečinný diktát Bruselu

Podle prvního jmenovaného nemá cenu v Evropské unii setrvávat, protože nám členství v ní nic nepřináší. Brusel prý navíc nic proti šíření pandemie nedělá, a tak je na místě získat zpět národní suverenitu vypovězením Lisabonské smlouvy, což by znamenalo odchod z unie.

Zda Václav Klaus mladší dodrží slovo a bude za odstoupení od smlouvy lobovat na každé poslanecké schůzi, ukáže čas. Ve sněmovně jeho návrh zatím sklidil mlčení a příliš nerezonoval ani u veřejnosti.. V každém případě by ale měl utřídit a aktualizovat své argumenty. Pro začátek by stačilo si neprotiřečit a nekritizovat v jednou proslovu nečinnost a diktát Bruselu. Pokračovat by mohl přes ujasnění si rozhodovacích pravomocí Evropské unie jako celku. Ty téměř nezahrnují otázky týkající se zdravotnictví. O něm, jak upozornil komentátor  Hospodářských novin Ondřej Houska, si členské státy rozhodují samy. Unijní instituce jim tak ohledně antikoronavirových opatření mohou maximálně radit. Nebo schválit záchranná balík s finanční pomocí. Což udělaly.

Příspěvky nepříspěvky

Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura týden po Klausovi publikoval na svém facebookovém profilu obsáhlý komentář. Ten rovněž zaměřil na „osvobození se od bruselského diktátu“. Ani on řadu svých argumentů příliš nedomyslel. Pro ilustraci: tvrzení, že „českou ekonomiku stojí členství v Evropské unii ročně čtyřmi procenty HDP“ vyvracuje skutečnost, že Česká republika je čistým příjemcem peněz z unijního rozpočtu. Okamura se příliš netrefil ani s tvrzením, že musíme přispívat do Evropského stabilizačního mechanismu. To rozporuje už samotný princip mechanismu, kam přispívají pouze státy eurozóny. A v České republice, jak známo, platíme stále korunou.

Malé zpoždění

Proti zřejmému společnému cíli Klause i Okamury – a sice posílení euroskeptických nálad s ideálním vyústěním formou vystoupení z Evropské unie – hraje také čas. Oba totiž své apely zveřejnili více než týden, respektive čtrnáct dní poté, co zástupci členských zemí při Evropské radě odhlasovali výše zmíněnou finanční injekci. Načasováním svých projevů tak poskytli prostor k vyjádření širokého spektra odborníků, kteří vysvětlovali, jak to vlastně v té unii chodí, a mnohdy také poukazovali na to, že opuštění společenství není z prokazatelných ekonomických i politických důvodů dobrý nápad. A to zdaleka nejen kvůli oněm třiceti miliardám korun, ke kterým by Česká republika jako nečlen unie jen těžko přišla. 

Bulharský pragmatismus namísto euroskepse

A co euroskeptik nechtěl, přijetí společné  evropské měny se i kvůli pandemii aktuálně jeví jako zvlášť výhodné. Euro totiž v rámci záchranného balíku určeného na rozjezd ekonomik členských států představuje poukaz k mnohem větším penězům, než na které mají nárok země s vlastní měnou – jako je i Česká republika.

Ta nemá nárok na velkou část ze záchranného balíku týkající se především bankovní pomoci a nákupu dluhopisů. Do boje proti ekonomickým následkům pandemie tak musí více zapojit vlastní zdroje. Z čistě pragmatického pohledu by tak naše vláda udělala nejlíp, kdyby co nejdříve následovala příkladu Bulharska, které se z těchto důvodů rozhodlo urychlit přijetí společné evropské měny, aby jako země v „čekárně na euro“ mělo na více peněz dosáhlo. Členství v eurozóně, která je mnohem odolnější vůči ekonomickým otřesům než trh v desetimilionové zemi s nepříliš silnou měnou, se navíc nejeví špatně ani v dlouhodobějším výhledu. Předpovědi mezinárodního měnového fondu, který  kvůli koronaviru předpovídá největší hospodářskou krizi za 90 let, to dotvrzují.

Nejlepším řešením vláda euroodborníků

Opožděnost výpadů českých euroskeptických stálic ubírá na jejich síle. Při životě je ale udržují poměrně rozšířené české pochyby o smysluplnosti našeho členství v Unii. Velké nadšení pro evropskou integraci nejeví ani naše současná politická reprezentace. A to přesto, že by větší centralizace unie přinesla kýženou efektivitu jejích institucí.

Eurooptimistům tak nezbývá než doufat, že se vláda začne řídit radami ekonomických expertů stejně jako si nechává radit od těch zdravotních. Jinak hrozí, že euroskeptici v čele s Klausem a Okamurou budou napříště pohotovější, jejich kritika – byť občas irelevantní – se v české společnosti ujme a my skutečně z unie vystoupíme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.