„Musíte mít chladnou hlavu,“ říká o své práci řezník Vasyl

„Podám vám ruku, ale mám jí od krve, doufám, že to nevadí,“ přivítal mě a mé spolužáky Vasyl češtinou obohacenou východoevropským přízvukem na svém dvorku ve Vratišově na Vysočině. Nataženou ruku jsme jeden po druhém stiskli. Vasyl pracuje jako sanitář v pelhřimovské nemocnici, ale pro vlastní potěšení si přivydělává i jako řezník. Na jeho dvoře visí z kůže svlečený beran a za rohem v miniaturní ohrádce čeká další, ještě živé stvoření.

„Porážím jen ovce, na ty nepotřebujete povolení. Když chcete porazit prase, musíte mít potvrzení od veteriny,“ popisuje Vasyl. Dozvídáme se, že je momentálně sháňka po beranech, proto řezník poráží právě je. Až lidé budou chtít ovce, bude porážet ovce. Samci, které dnes čeká poslední den života, je zhruba rok. Na otázku, kde se Vasyl učil zpracovávat maso, reaguje: „Jsem samouk, pořád se učím. Začínal jsem s tím už v Karpatech.“ Tím nám muž přesněji odhaluje svůj původ. V Čechách ale žije už přes dvacet let.

Vasyl obléká svou zelenou řeznickou zástěru a otevírá domácí šedesátiprocentní vínovici. „Tady v Čechách existuje tradice, že před každým poraženým kusem si řezník a všichni přítomní musí připít, aby zvíře odešlo ze světa pokojně a důstojně.“ Postupně si tedy přiťukáváme, pálenka dostává svého názvu a v krku příjemně hřeje. Pak se Vasyl přesouvá ke klícce s beranem, zvíře vytahuje a přichází všemi očekávaný moment. „Musíte si při tom zachovat chladnou hlavu. Když jsou v okolí citliví lidé, zvíře to ví a umírá déle,“ myslí si Vasyl. Pak procházíme k již svlečenému beranovi.

Řezník z něj na ochutnání připravuje játra. „Ukážu vám, jak chutnají, když jsou úplně čerstvá,“ oznamuje nám svůj úmysl. „Beran je býložravec, nemá v sobě mrtvolné bakterie, nepotřebuje tak dlouhé tepelné opracování,“ říká, když jídlo sundává po pár minutách z grilu. Většina z nás ochutnává. Za sebe mohu říct, že lepší játra jsem v životě nepozřel. Vasyl vidí, že nám chutná, takže ještě připravuje další kus masa. Podle něho ten nejlepší. Opéká ho, opět to netrvá dlouho a opět koštujeme vynikající jehněčí. Během toho za námi přichází tři kočky, zřejmě pochopily, že by také mohly něco dostat. „Nemají jméno,“ reaguje Vasyl na zvídavou otázku reportéra Dana. „Kočky se nepotřebují nějak jmenovat, jim je to jedno. Kočky nejsou fašisti. Kočka je prostě kočka“ rozmýšlí řezník. 

Jak je život pomíjivý. Domníval jsem se, že budu mít problém zabíjení zvířete přihlížet. Když se beranův čas nachýlil, sledoval jsem bez mrknutí oka. A do půlhodiny jiného ochutnával. Lidé zvládnou spoustu věcí. Tak jako Vasyl. Hodný člověk, který musel v životě prožít mnoho. Jeho příběh zasluhuje více než jednu reportáž. Snad celou knihu.

Text: Jan Lukacko
Foto: Šárka Vlasáková

Rozhlasová reportáž Daniela Paláta

Několik poznámek k rozhlasové reportáži Daniela Paláta. Daniel odvedl kus profesionální novinářské práce. Prostřednictvím reportáže nám zprostředkoval tradiční zabijačku, která dodnes patří ke koloritu života na vesnici. V minulosti se reportáže z vesnických zabijaček objevovaly ve vysílání rozhlasu i televize. Nebyly ničím výjimečným. Rituálně poražené maso jehňat patří dodnes k typickým obřadům zejména dvou monoteistických náboženství –⁠ judaismu a islámu.

Daniel dokázal vystavět svou reportáž přímo na místě. Dokázal na jedné straně pracovat s respondentem tak, že mu dovolil být „velmi blízko“ a on mohl zachytit cenné autentické záznamy. Postprodukčně, kromě střihu, nemusel dělat žádné dodatečné dotáčení ve studiu. I to svědčí o jeho mimořádném talentu a dovednostech, především v oblasti komunikace, schopnosti popisu a komentování události.

Zvlášť oceňuji Danielův přístup ve smyslu ovládnutí osobních emocí, především při výběru nahraných zvuků. Nepodlehl svodům vybrat ty, které by působily sice autenticky, ale také vulgárně a bulvárně. Svým přístupem zachoval důstojnost události, ze které reportoval. 

Pochopil, že na prezentaci „velkých“ emocí nemusíme za každou cenu používat ta „největší“ slova či „zvuky“.

Vybavuji si příklad scény z filmu slovenského režiséra Štefana Uhera „Pásla koně na betóně“. Hlavní hrdinka se v ní koupe ve studni s mužem, který ji vykopal. Přesto, že jde o jednu z nejerotičtějších scén v československém filmu, není v ní, kromě kolen, vidět vlastně nic víc. A přesto zůstává jedinečná a působivá. V tom byl filmařský kumšt režiséra Uhera.

Méně bývá někdy více. Platí to i o volbě při výběru nahraných zvuků v reportáži Daniela Paláta. 

Velký dík patří i panu Vasylovi Martyncovi za jeho ochotu, trpělivost a empatii k práci budoucích novinářů. Za příležitost provázet ho s rozhlasovým mikrofonem, perem a fotoaparátem při zabijačce. 

Karol Lovaš

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.