Scéna Sadler’s Wells měla online premiéru. Uvedla choreografie o postmoderní nespavosti i rituálním uzemnění

V pátek 27. března uvedla londýnská divadelní scéna Sadler’s Wells složený taneční večer Deluxe mužského uskupení Balletboyz. Jednalo se o netradiční facebookovou premiéru, která na jednu stranu neumožnila přímý kontakt s tělesem, ale na stranu druhou zpřístupnila taneční umění z jakéhokoliv koutu světa, navíc představení obohatila o dramaturgické úvody.

Složený večer Deluxe začal jako dobře vystavěné hudební album – krátkým, avšak výstižným intrem, které naladilo diváka na správnou atmosféru a plynule se překlopilo v hlavní část. Šestice mužů v jednoduchých bílých jakoby vězeňských overalech lehce proplouvala jazzovou muzikou, která evokovala atmosféru kabaretů. Také choreografie v sobě místy skrývala kabaretní až muzikálová gesta. Byla hravá, jemně komediální a jakoby neposedná – tanečníci stále křižovali parketem sem a tam – stejně jako jazzová hudba. Intru sluší jednoduchost, a to i vizuální, a také nekonfliktní vyznění, které připravilo diváka na následující part s názvem Bradley 4:18, jež byl o poznání temnější.

Bradley 4:18 je dílem choreografky Maxine Doyle a ze dvou hlavních částí večera byla tou výpravnější. Pohrávala si s příběhem muže Bradleyho, který se bůh ví proč budí denně právě ve 4:18. Potemnělé pódium dobře evokovalo čtvrtou hodinu ranní, a choreografka na něj postupně nechala nakráčet šestici tanečníků, kteří představovali šest stránek jediné osobnosti – všechny do jedné temné a navzájem destruktivní. Tanečníci přišli v pomačkaných oblecích, podobní si jako vejce vejci, čímž připomínali dnešní korporátní zaměstnance.

Jeden z tanečníků, který připomínal moderního „overthinkera“ ze sebe chrlil slova jedno za druhým, ve 4:18 nemohl spát, protože ho trápila zrychlená mysl, která se zabývá naprostými podružnostmi, jako že musel místo rostlinného mléka použít kravské. Další tanečník sám svého Bradleyho nazval narcistickým. Působil jako člověk, který se tolik ukájí sám sebou, že nemůže být vnitřně spokojen. Jeho tanec byl plynulý a měkký, jako by prostorem jen proplouval. Pod jeho pohybem byly cítit náznaky společenských tanců, snad rumby, která v sobě skrývá smyslné napětí.

Dílo Maxine Doyle je pohybově velmi neotřelé. Její choreografie v sobě kombinuje současný tanec, již zmíněné náznaky tance společenského, ale místy i muzikálovou a pantomimickou manýru. Dílu sluší také jazzová hudba, kterou moc často jako taneční doprovod neslyšíme, a je to škoda. Dobře tvaruje jak hravou, tak temnou atmosféru, dokáže vzbuzovat neklid svou harmoničností i úlevu svou disharmonií.

Rituální vlnění jako východisko z nespavosti

O mnoho abstraktnější byla druhá část večera Deluxe, Ripple neboli vlnění choreografky Xie Xin. Ta narušila jazzovou linku a pohrávala si čistě s pohybem, zkoumala vlnění ve všech jeho podobách. Její choreografie byla měkká, těla tanečníků připomínala převalující se duny písku, což podpořila i místy šumící hudba. Stejně jako u choreografie Bradley, kde pomačkaný oblek dobře evokoval unaveného zaměstnance korporátu, zde sehrál významnou roli kostým, který v obou případech navrhla Katherine Watt. Ta tanečníky pro Ripple oblékla do extrémně vzdušných kalhot a tunik zemitých barev, které ještě více podporovaly vlnitý, měkký a jakoby líný charakter pohybu.

Místy měla choreografie až nádech rituálního či dokonce bojového tance, vzbuzovala dojem posvátného obětování, propojení s něčím prapůvodním a přírodním, což vytvořilo dobrou opozici k první části večera, která se dotýkala naopak všeho moderního, zrychleného a vykonstruovaného. Ripple může být východiskem pro neutišitelnost Bradley 4:18. Ripple však zůstalo únavně lineární, přesto, že se mělo jednat o vlnění. Choreografii by možná neuškodil také „vlnivý“ průběh, nejen pohyb.

Facebookové verze Deluxe byla provázena slovem uměleckého šéfa divadelního domu i jakýmisi dramaturgickými úvody choreografů a záběry ze zkoušek. Divák měl díky tomu mnohem komplexnější zážitek. Sice neměl možnost být v divadelním sále fyzicky, ale nabídla se mu jiná přidaná hodnota.

Text vznikl v rámci semináři Jiné žánry. Literární a kulturní seminář pod vedením Jany Čeňkové.

Foto: George Piper

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *