Máme lásky na rozdávání

„…svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech…“ napadne mě, když míjím zamilovanou dvojici. Vilémovi s Jarmilou není dohromady ani třicet, přesto se vášnivě líbají a myslí si, že je to na celý život. Nebo alespoň Jarmila vypadá, že si to myslí.

Rozkvetlé třešně jsou doslova obsypány idylicky vyhlížejícími páry. Člověk by jim všechny ty něžnosti skoro i věřil. Pokud tedy nepatříte do následujících skupin: zakomplexovaný zoufalec, nepřející závistivec či cynický škarohlíd a pesimista.

Ano, je to všechno tak krásné! Jarní Petřín, blankytně modrá obloha, zářící slunce a příjemných třiadvacet stupňů. Občas zašumí lehký větřík a spolu s ním se snesou k zemi růžovobílé okvětní lístky.

Jarmila má na sobě nové křiklavě růžové šaty z Terranovy, které si koupila speciálně pro dnešní den. Sice kvůli tomu musela mámě šlohnout pětikilo z peněženky, ale vypadá v nich fakt dobře, nejmíň na sedmnáct. Navíc jí perfektně jdou k jejím odbarveným platinovým vlasům. Vilém má oblečené tmavé tričko Lonsdale a maskáčové kraťasy. Je vysoký, uhrovitý a vlasy má ostříhané na ježka. Jarmila má ráda tyhle drsné typy.

Nedlouho potom, co kolem nich procházím, se vydávají mým směrem. Díky mému vycházkovému tempu mě za chvíli doženou a já mám možnost zaslechnout jejich rozhovor. Za těch pár minut napočítám asi osmnáctkrát slovo zlato a dozvím se, že Vilém musí Jarmilu pro dnešek opustit, protože „jde někam s kámošema“ a na ní už nemá čas, takže čau. Chudinka Jarmila je smutná a naštvaná a vyčítá mu, že s „kámošema tráví víc času, než s ní“.

Protože ale pospíchám na tramvaj, přidám trochu do kroku a dvojici ztrácím. Užívám si příjemnou jarní atmosféru a přemýšlím, co mě dneska ještě čeká. K mému překvapení míří k zastávce i Vilém, tentokrát však už sám. Svoji milou nejspíš zanechal uraženou někde mezi spletitými petřínskými zatáčkami

Ze sluchátek mu do uší řve hlasitá a nepříliš melodická hudba. Přestože je začátek května, má na sobě zimní kožené martensky a během cesty z kopce si k nim nasazuje ještě vojenskou bundu bomber. Už mi začíná být jasné, o co tady jde.

Stojíme spolu na zastávce Újezd a čekáme na tramvaj stejně jako asi třicítka dalších lidí. Devítka přijíždí během chvilky. Sedám si k okýnku, a koho to nevidím?! Jede se mnou i petřínský Casanova. Když přijíždíme na Václavské náměstí, je slyšet hluk. Vilém vystupuje z tramvaje a neomylně míří směrem k holohlavé skupince neonacistů. Zdraví se se svými staršími kamarády, nasazuje si kapuci, černé brýle a uvazuje si kolem pusy šátek.

Do rukou si bere transparent, na kterém stojí: A.C.A.B. (tedy All Cops Are Bastards). Spolu s dalšími svými kolegy začíná skandovat a pochodovat směrem k soše sv. Václava. A celý rozněžnělý z dnešního svátku zamilovaných huláká: „Cikáni do práce!“ nebo „Čechy Čechům!“ Jak roztomilé. Kde se v něm vzalo najednou tolik citu?!

Oddychnu si, že tahle tramvaj nejede směr Výstaviště. S dalším přísunem lásky, bratrství, soudružské rovnosti a spravedlnosti od pracujících občanů bych se už dnes asi nevyrovnala.

„…vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor.“

 

Autorka Adéla Davidová je studentka II. ročník žurnalistiky na FSV UK (text vznikl v I. ročníku)

Foto kredit: Philippe Leroyer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.