Komentář: Jeden turnaj, dvanáct zemí. Sportovní svátky už nebudou jen pro vyvolené
Česká fotbalová reprezentace minulý týden zahájila boje o postup na mistrovství Evropy v roce 2020, které bude svým formátem přelomovým sportovním počinem. Přinese totiž nejpopulárnější hru planety hned do dvanácti různých zemí. Vzhledem k ekonomickým a logistickým nárokům na pořádání se v budoucnu tento trend nejspíše rozšíří také na podobně velké události, například olympijské hry.
Německo (Mnichov), Ázerbájdžán (Baku), Dánsko (Kodaň), Anglie (Londýn), Irsko (Dublin), Itálie (Řím), Nizozemsko (Amsterodam), Rumunsko (Bukurešť), Rusko (Petrohrad), Skotsko (Glasgow), Španělsko (Bilbao) a Maďarsko (Budapešť). Do všech těchto států a měst zavítá příští rok evropský šampionát ve fotbale.
Ke sdílenému pořadatelství turnaje nedochází poprvé, například v roce 2012 se ho ujaly Polsko a Ukrajina. Ovšem celý tucet hostitelských zemí a měst je doposud unikátní formát, který nicméně vhodně reaguje na situaci ve světě a nabízí střídmější podobu gigantických sportovních svátků. V současnosti si málokterá země může dovolit vynaložit miliony eur na stavbu nových sportovišť a infrastruktury. Proti hovoří zejména problémy s využitím postavených areálů po konci akce, také samotní obyvatelé v referendech odmítají kandidatury svých měst. Bojí se, a nutno dodat, že zcela oprávněně, zadlužení celého regionu.
Pokud se pořadatelství ujme více států, náklady se tedy vhodně rozloží a už nebudou tak drastické. V případě příštího mistrovství Evropy ve fotbale ani nebude potřeba stavět nové stadiony, turnaj se odehraje v už stojících arénách. Jaký to rozdíl proti světovému šampionátu 2022, kvůli kterému vyroste v Kataru, prakticky nefotbalové zemi, sedm zcela nových stánků s kapacitou kolem 40 tisíc diváků. Nespornou výhodou nového modelu je také fakt, že na zápasy zavítá národnostně pestřejší publikum. Možnost vidět špičkový fotbal přímo u sebe bude mít všech dvanáct zemí, a jelikož se šampionát koná každé čtyři roky, není od věci udělat jej dostupnějším.
Jednotlivé hostitelské země ušetří na provozní nákladech, a zároveň vydělají na prodejích vstupenek, upomínkových předmětů, fanoušcích, kteří jejich města navštíví, a televizních právech. Tyto benefity, které získává pořadatelský stát, se tak stejně jako výdaje rozloží mezi větší počet subjektů.
A jaký dopad bude mít rozprostření turnaje do 12 měst na fanoušky? O tom, kde budou jednotlivé týmy hrát rozhodnou pořadatelé dlouho dopředu. Ti, kteří budou své oblíbence chtít podpořit, tedy budou mít dostatek času na naplánování cesty a vyřízení všeho potřebného. Navíc v současnosti je doprava, zejména ta letecká v Evropě tak rozšířená a cenově dostupná, že pro hráče, funkcionáře i fanoušky nebude problém mezi jednotlivými stadiony cestovat. Snad jen Baku je trochu odlehlejší destinací, umístění ovšem vyvažuje moderní zástavbou a nevšedním prostředím.
Problém nastane ve chvíli, kdy los svede do jedné skupiny dvě pořadatelské země. Pokud na sebe narazí například Anglie a Rumunsko, budou muset fanoušci jednoho státu poměrně daleko cestovat. A pro hostitelskou zemi, jejíž mužstvo nebude hrát zápasy v domácím prostředí, ztratí šampionát značnou část náboje a atmosféry. Zda bude možné zohlednit status pořadatelské země a zařídit losování tak, aby všech 12 států hrálo v domácím prostředí, je na startu kvalifikace nejasné.
Nicméně pozitiva této sdílené podoby sportovních akcí jednoznačně převažují nad negativy. Je tedy velmi pravděpodobné, že na tento režim v blízké budoucnosti přistoupí také olympijské hry. O pořádání svátku pod pěti kruhy klesá zájem, zejména pak v evropských zemích a obecně v demokratickém světě. Stačí se podívat na pořadatele posledních tří zimních her. Rusko v roce 2014 vynaložilo celých 51 miliard dolarů k uspořádání dosud nejdražší olympiády, Peking v roce 2022 jistě bude neméně štědrý. Ostatně, konaly se zde už letní hry v roce 2008, hlavní město Číny se tak stane prvním místem, kde se uskuteční obě podoby nejslavnější sportovní akce. A loňský jihokorejský Pchjongčchang byl ještě před pár lety zimními sporty nepolíbený. Zdá se tedy, že Mezinárodní olympijský výbor nemá moc z čeho vybírat a musí slevovat ze svých požadavků. A přidělovat hry třeba těm zemím, které sice porušují lidská práva a vládnou v nich režimy, které jsou demokratické jen naoko, ale zase jsou ochotny do pořadatelství investovat obrovské sumy. Právě proto, aby ukázaly, že jsou vyspělé, moderní a schopné hostit tak významnou událost.
Při určování pořadatelů letních her 2024 a 2028 zvítězily bez boje Paříž a Los Angeles, které byly jedinými kandidáty. V červnu vejde ve známost hostitelská země zimních her 2026, zájemci jsou zatím dva – Stockholm a Milán. Jenže ačkoliv na papíře se o prestiž ucházejí samostatná města, mezi jednotlivými sportovišti, kde by se hry případně konaly, stejně leží stokilometrové vzdálenosti. Nevyjde tedy nastejno „fotbalový“ model s více místy v různých zemích? U olympijských her je samozřejmě problematika možného rozdělení složitější, soutěží se na nich ve více sportech a k jejich atmosféře neodmyslitelně patří setkávání sportovců a fanoušků z různých koutů světa. Přesto varianta s dvěma či třemi pořadatelskými zeměmi stojí za zvážení a v budoucnu na ni jistě dojde řada.
„Současná tendence je více využívat stávající sportoviště, úspory jsou obrovské a hry mohou i přesto v televizi působit homogenně. Takový je koncept pro další tisíciletí, kdy vzdálenosti už nebudou hrát stejnou roli jako dřív,“ tvrdí předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval.
Jestli je potenciální nový systém provozuschopný a neokrade sportovní svátky o své kouzlo a prestiž, napoví příští rok a s ním fotbalové mistrovství Evropy. Pokud se osvědčí, jeho rozšíření je jen otázkou času. A třeba se pak dočkáme pěti olympijských kruhů i v Česku.
Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.
Foto: Pixabay.com
