Mutabor jako mytická mozaika dojmů s lidským osudem navrch

V románu Mutabor vypráví Norbert Scheuer přinejmenším zčásti skutečný příběh Niny, dívky vyrůstající a dospívající v západoněmeckém městě Kall. Místo chronologického a exaktního dění se od první stránky rozvíjí směsice dojmů, skrz něž jen zřídka proznívá opravdové dění, které je poutavé, ale nakonec podružné právě ve prospěch skoro lyrické roviny nepříliš dlouhého románu.

Kniha je svým způsobem roztříštěná, ať už obsahem – jednou se noříme do metaforických popisů Nininých prožitků, podruhé sledujeme prostý dialog o zdánlivě obyčejné věci jindy a jinde – nebo formou. Protagonistka je po většinu času vypravěčkou, notně zmatenou a nepříliš spolehlivou, ale nejednou Scheuer do textu vstupuje v pozici vševědoucí síly. Čtenáři objasní i to, co Nina neví, a nemůže to tak pochopitelně vepsat do svých poznámek, které jinak autor úspěšně imituje.

Forma textu se odráží mimo jiné v orientaci čtenáře. Mutabor jednak vyžaduje plné soustředění k pochopení jednotlivých situací, především pak dokáže mást svojí nejednoznačnou chronologií. Často nechává k interpretaci nejen přesnou podobu událostí, ale také právě jejich časové zasazení. Pro pochopení Nininých pocitů a vjemů to není překážkou, koneckonců sama hrdinka nejednou přiznává, že zvláštní mytologické výjevy nebo úplná tma jsou tím jediným, co jí ve vzpomínkách zůstalo. Problém nastává v druhé rovině příběhu, když Nina odhaluje svůj původ, zjišťuje, jaký osud stihl její matku a kdo byl jejím otcem. Ve své podstatě primitivní záhada je kvůli zmatenému vyprávění složitější, než by si možná zasloužila.

Pokud obě zmíněné roviny něco propojuje, jsou to pohnuté osudy konkrétních lidí. Výsostné postavení si samozřejmě vysloužil Ninin osud, ale prostor dostane řada dalších postav počínaje Paulem, hrdinčinou zprvu platonickou láskou, ke které se bezhlavě upíná, přes tetu Sophii, která částečně vynahrazuje Nině ztracenou matku, až po hospodského Evra, který na pivní podtácky vepisuje podivné střípky příběhů zmodernizovaných řeckých bájí.

Tyto osudy jsou zpravidla velmi kruté a život se s charaktery knihy nepáře. Nemoci, úrazy, traumata i smrt jsou tu na denním pořádku. Přesto se kniha neutápí ve smutku. K neštěstí přistupuje civilně, střízlivě a svým způsobem rezignuje na rozvíjení daných témat. Mnohdy nadělí i dobré konce nebo alespoň konce se smířením a vyrovnáním.

Kontrasty a paradoxy jsou vůbec velkým motivem Mutaboru. Děsivá minulost spojená se vzpomínkou na matku, kterou chce Nina poznat a kterou by ze samé povahy jejich vztahu měla milovat. Bílý a černý čáp. Hospodský bez prstů. Sociální pracovnice, která je nechutným zosobněním zneužití vlastního postavení. Milý a vnuččinu fantazii rozvíjející dědeček, despotická babička. Špatné věci dějící se dobrým lidem.

Je už asi zřejmé, že mytologie hraje ve vyprávění klíčovou roli. Je přitom stejně neukotvená, jako zbytek slov. Nina si svoje traumatické zážitky z dětství připodobňuje k příběhu o kalifovi, který se za pomoci slova mutabor proměnil v čápa. Ninu brával dědeček na cesty do daleké Byzance, kam ovšem nikdy nedojeli. Evro zase vštěpuje návštěvníkům svého podniku pověsti starého Řecka. Mytologie podléhá stejnému principu jako Nininy vzpomínky a příběhy obyvatel Kallu. Nemá začátek ani konec a je jen střípkem dokreslujícím mozaiku, jejíž většinu si musí čtenář odvodit sám.

Je to možná trochu škoda, že výjevy nedostávají o něco konkrétnější podobu. Vizualizace některých fantaskních obrazů by mohla narušit sled na první pohled nicneříkajících vět plných mytických jmen a náhodných činů. Už vzpomínaným podtáckům je vždy věnována strana knihy, ale jako intermezzo pro jinak dobře plynoucí text příliš nefungují. Jejich nejasnost podněcuje nutkání je přeskočit.

Strana s textem z podtácku je vždy doplněná ilustrací Scheuerova syna, respektive Niny. Opět jde o imitaci hrdinčina zápisníku, ve kterém se náčrtky tuší objevují, a které reflektují aktuální dění. Obrázky zajímavě pracují s představivostí, někdy v nich lze objevit velmi konkrétní výjevy, jindy fungují spíš jako jakýsi Rorschachův test. Hádanka bez správné odpovědi.

Několika slovy musím zmínit také působivé české vydání v nakladatelství Prostor. Kromě kvalitního a bohatého překladu Jitky Nešporové zaujme překrásná obálka a čistá sazba Adama Lederera.

Mutabor je jednoznačně knihou, která stojí za opakované přečtení. Jak se postupně rozplétají tajemství obklopující život hlavní hrdinky, dostávají nový rozměr nejen minulé události, ale také její pocity. Obojí kniha podává nadmíru krypticky a pro mnohé půjde o nepřekonatelnou překážku při čtení. Jde ale o funkční způsob, jak více či méně temné dění předat, aniž by musela být kniha zbytečně popisná. Nejednou jsem musel listovat nazpět, abych si ověřil, zda se správně orientuju v postavách a jejich příbězích – a ne vždy tomu tak bylo. Exaktnější vyprávění by z jedné strany knize prospělo, ze strany druhé by ztratila část svého těžko popsatelného půvabu.

Nakonec, jak už jsem v počátku textu napsal, je rámcový příběh svým způsobem podružný. Mnohem čtivějším se pro mě Mutabor stává, když ho začnu vnímat jako soubor epizod, které mě postupně a nenásilně seznamují s protagonistkou. Může jít o příhodu, jak Nina získala svoji želvu Orlando, o její intimní život, o její posedlost Paulem nebo o návštěvu opery se Sophií. Vyústění všeho je pak sice katarzí, ke které Nina celou dobu směřuje, dá se ale vnímat také jen jako pokus, jak učinit další podobné příhody o něco snesitelnější.

Autor: Filip Svoboda

SCHEUER, Norbert. Mutabor. Překlad Jitka Nešporová. V českém jazyce vydání první. Současná světová próza. Praha: Prostor, 2024. ISBN 978-80-7260-594-1.

Text vznikl pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D v předmětu Literární a knižní kritika