Vražda krále Gonzaga tentokrát v Rusku. Dejvické divadlo dokázalo nadčasovost Shakespeara

Anna-Marie Vondráková –

Jiří Havelka představil v prostoru holešovických Jatek 78 reprízu nového pojetí Vraždy krále Gonzaga. Slavnou scénu ze Shakespearova Hamleta přepracoval do experimentální podoby odkazující na současnou situaci na mezinárodní scéně. Kam až může umění zajít? A jaká je úloha herce? Můžeme míchat umění a politiku? Nejen na tyto otázky se snaží odpovědět.

První jednání sestává z monologů jednotlivých herců. Představilo se všech šest účinkujících. Jeden po druhém tak Ivan Trojan, Klára Melíšková, Simona Babčáková, Zdeňka Žádníková, Tomáš Jeřábek a Martin Myšička zpracovávají téma hříchu a odpuštění s ohledem na jejich životní příběh. Vzpomínají na své mládí i recitují své známé role a v kontrastu zase naráží na současnou společnost. Tuto část ocení spíše náročnější a znalejší návštěvníci, jen ti dokážou rozklíčovat veškeré narážky a odhalit, z jakých představení herci citují. Ty ostatní první polovina spíše zaskočí, činohra, na kterou přišli má rysy stand-up show. Po přestávce však dojde ke zvratu.

V druhém jednání již sledujeme příběh, nebo spíše jakousi formu scénického čtení. Ne však scénu z Hamleta, ale osud ruského odpůrce režimu Alexandra Litviněnka. Martin Myšička ztvárňuje poslední dny jeho života od okamžiku, kdy byl otráven tajnou službou. Na jevišti se prolínají jednotlivé scény svižně a jednu za druhou, divák tak nemá ani vteřinu na přemýšlení. Podobně jako Hamlet chce dokázat vraždu svého otce, snaží se herci Dejvického divadla znázornit co se stalo v Rusku. Poodkrývají zákulisí a ptají se na to, co v ten osudný den stalo. Kruhovitě se vracejí ke svým monologům z počátku a příběh uzavírají čtením dopisu, který po sobě Litviněnko zanechal.

Nikdo z přítomných, který na hru dorazil, neočekával pravděpodobně klasické zpracování slavné scény, na druhou stranu soubor opět překvapil. Hloubka celého příběhu předčila veškerá má očekávání. Ačkoliv hra přesáhla dvě hodiny, ani na minutu jsem nemyslela na nic jiného a jen očekávala nevyhnutelné. Pomalou a krutou smrt ruského emigranta jsem sledovala s takovým zájmem, jako bych ho sama znala. Závěr hry, kdy herci předčítali z pozůstalého dopisu, jsem přes slzy již neviděla. Dejvickému divadlu se opět podařilo zasáhnout ty správné emoce a poukázat na to, co je důležité.

Foto: Hynek Glos, Dejvické divadlo

Text vznikl na semináři Literární a knižní kritika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.