Szczygiełovo Není: Nadčasová, citlivá reportáž vylitá z vlastních břehů
Něco, co není. Co chybí. Nebo přebývá? Kniha polského mistra literární reportáže Mariusze Sczygieła Není v češtině vyšla v nakladatelství Dokořán již v roce 2019. Relevantní ale zůstává i nadále. Překračuje hranice reportáže, ukazuje ji úplnou, pokud se autorovi zrovna chce. Svou tematikou se dotýká všech, ale nepoučuje. Szczygieł jako přiznaná součást děje pomáhá překonávat občasnou krutost skutečnosti a vyzývá čtenáře ke společné úvaze. Není nestárne. Není tu je. Není dne, kdy by s námi nebylo žádné Není.
Umělec, jehož dílo mizí z veřejného prostoru. Otec, který před smrtí ale opravdu naposledy systematicky navštěvuje Prahu. Důchodce, který se připravuje na konec světa. Učitelka, která utýrala nevlastní dítě k smrti, ale po odpykání trestu radí na ministerstvu školství. Obchod s předměty po zemřelých. Jako by jim všem něco scházelo. Ponaučení? Prázdno? Uvědomění? Dílo? Konec? Přítomnost? Mariuzsz Szczygieł píše o Není. Jenže co je to Není?
„Po čtyřicítce jsem zjistil, že nejsem nesmrtelný, a musel jsem s tím něco udělat,“ napsal na zadní stranu přebalu autor. Od roku 2006 tak vznikly literární reportáže a fejetony. Některé spolu souvisí přímo, některé zdánlivě vůbec. Všemi ale prostupuje společné téma knihy, ono vyřčené i nevyřčené Není. Protagonisty Szczygieł sledoval i několik let. Jejich příběhy přináší různými způsoby. Občas do nich vplouvá pomaleji, skrz vlastní zážitky a úvahy. Jindy neúprosně předkládá důkazy, jako dopisy a výpovědi. Mistrně pracuje s rámováním a úhly pohledu. S pomocí malého detailu, jakým je například báseň Violy Fischerové vyvěšená v metru, opatrně otevírá závěrku příběhu a vpouští do něj světlo. Až později ho rozvíjí do plné šíře.
Není popisuje věci takové, jaké jsou, ale ne tak docela. Vybírá si jen určité vjemy, detaily, které stránku za stránkou dávkuje. Po jejich úplném či neúplném seskládání se mnohdy ukazuje, že vybraný detail poněkud pozměnil skutečnost. Právě díky tomu je ale autorův rukopis strhující. Reportáž Řeka čtenáře neústupně nutí ke čtení mezi řádky. Značná část výpovědi totiž chybí, nahradily ji jen tečky. V Szczygiełově stylu reportáž rozpíná své hranice. Chvíli je ostrá, vzápětí se rozmazává a někdy pod jeho perem snad dočista mizí.
„Ten text byl násilím. Nemohl jsem číst dál a nevěděl jsem, jak mám usnout. Byly už dvě hodiny v noci, a tak jsem vypil půl láhve vína,“ píše Szczygieł o staré reportáži, která ho zavedla k napsání textu Roztomilý a poslušný. Za otištěnou reportáž o už jen přísné profesorce, která před lety utýrala dítě, ale přesto zůstala ve školství, byl v Polsku vyhlášen Novinářem roku 2013. I Szczygiełovo Není je občas třeba odložit na noční stolek. Přestat číst. Nadechnout se a vydechnout, až pak otočit stránku. Ale vína nebude třeba. Szczygieł totiž píše s citem.
Tematiku smrti, prázdnoty, vynechání, odloučení, ztráty a všechna jiná svá Není představuje Szczygieł velmi jemně. Alespoň tam, kde je to třeba. Autorovy úvahy přimíchávají do lidského světa jistou útěchu, která chlácholí a zároveň některé drastické události činí hodnotnějšími. Szczygieł hledá smysl, a to i v utrpení. Některé bolestné osudy, ty cizí i ty autorovy, tak v jeho podání působí až terapeuticky. Jako by říkal: „Já nevím, také nevím. Nevím jistě proč. Ale podívejte se, tady tahle drobnost na všem tom smutném je přeci tak lidsky kouzelná. A to za to stojí, ne?“
Dalo by se namítnout, že Není od podstaty reportáže utíká, že je moc subjektivní. Život Sczygiełových reportáží po reportáži, jejich návaznost a přesah do autorova života jsou však velmi hodnotnou součástí knihy. Možná tou nejpodstatnější. Pro autora tak typická a očekávaná stopa češství a českých témat je v díle sice slabší než ve světově proslulém a oceňovaném Gottlandu, ale rozhodně nechybí. A přestože na pultech je kniha dostupná již delší dobu, podstata Není nestárne. Nabízí niternou, křehkou zpověď nadaného muže. Muže, který se zpovídá skrz příběhy jiných. A jeho vyprávění se tak stává příběhem nás všech.
SZCZYGIEŁ, Mariusz. Není. Překlad Helena Stachová. Praha: Dokořán, 2019. 296 stran. ISBN 978-80-7363-946-4.
Text vznikl v předmětu Současná česká literatura a kulturní publicistika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.
Foto: Vladimír Nezdařil
