Josef Suchár: Začátkem všeho je – Mám tě rád!

„Nikdy není pozdě opravovat to, co je rozbité. V Neratově je stále krásně. Buď krásně svítí slunce, nebo je krásně ošklivo, ale vždy krásně.“ Slova neratovského faráře Josefa Suchára dávají tušit obrovskou radost ze života, kterou je naplněna místní komunita mentálně a jinak postižených lidí, kterou vede. Tři příspěvky studentek Tvůrčího ateliéru, Anny Suchánkové, Kateřiny Ebrlové a Elišky Volencové nám nyní dají možnost nahlédnout do jejich života.

Nejen na místě zázraků je důležité se ptát

Neratov/Anna Suchánková, Tvůrčí ateliér

V pondělí před půl šestou večer vcházíme do kostela Nanebevzetí Panny Marie. Nacházíme se v Neratově, ve vesnici v Orlických horách. Původní kostel z osmnáctého století, který po revoluci představoval jen trosky barokní stavby, je dnes nově opraven. Jeho fasáda kombinuje původní vzhled s moderní architekturou, které od roku 2007 vévodí prosklená střecha. Připomíná tak období, kdy se v rozpadlém kostele kázalo pod širým nebem. A symbolicky propojuje lidi na zemi s Bohem.

Za celou rekonstrukcí, která láká turisty z celého Česka i sousedního Polska, stojí farář Josef Suchár. Neratovu navrátil život a přivedl novou naději. Jeho zásluhou lidé s mentálním postižením tvoří nedílnou součást života v kostele i v celé vesnici. Pomáhají při bohoslužbách, pracují v zahradnictví nebo v místní hospodě.

Podle farářových slov se každý, kdo do kostela vstoupí, promění. Lidé tam pookřejí a odcházejí na pohled klidnější. Na otázku, jak si to vysvětluje, říká: „Jsme na místě zázraků. Já tomu říkám zázrak. Vždycky je to ten dotyk nějakého krásna, který vás vykolejí ze všednosti. Najednou se vám otevře nebe. To je ten zázrak.“ On sám k realizaci „zázraků“ přispívá už od doby, kdy se rozhodl Neratov oživit.

Nepřestane ovšem časem ty zázraky člověk vnímat? „Já zázrak vidím v tom, že to i po těch třiceti letech stále ještě funguje. Člověk by si kolikrát řekl, že už se to musí vypotřebovat. A ono ne, těch příběhů a těch barev je pořád víc.“

Kostelní zvon odbíjí na půl šestou. Všichni přítomní návštěvníci vstávají z lavice. Beze slov vítají vcházejícího faráře. Ten spolu s otcem Karolem a ministrantem Jardou přistupuje k oltáři.

Mše právě začíná. Na to, že je podvečer ve všední den, je síň zaplněna víc, než bychom čekali. Neúčastní se jí pouze pravidelní návštěvníci, pro které je průběh bohoslužby denním chlebem. Přišli i studenti žurnalistiky z Prahy. Několik z nich bylo na mši úplně poprvé.

Rozdíl mezi praktikujícími věřícími a nováčky je zřejmý. Část osazenstva po ostatních opakuje slova, která mají být sborově vyřčena, sedá si a vstává se zpožděním. Cílem faráře Josefa Suchára je otevírat církev pro lidi bez rozdílu. Ve vedení mše pro věřící, či nevěřící, nově příchozí, nebo známé tváře, nevidí rozdíl. Má radost, že se lidé o církev zajímají.

„Pro mě bylo moc milý to, že tady bylo mnoho mladých tváří. Je to příjemnější, než když je nás tady jen pár.“ O sobě prozrazuje, že rád vypráví příběhy a odpovídá na otázky. „Celá Bible je soubor nádherných příběhů, které v sobě mají nepřeberné bohatství různých barev a různých možností, co v nich vidět. Je krásné, když má člověk možnost vyprávět příběhy a někdo je ochoten je poslouchat, nebo se o nich bavit.“

Přál by si, aby interakce s lidmi, kteří mše navštěvují, byla větší. „Chápu, že na prvním setkání je to poznamenané strachem z toho, co a jak. Může dojít k různým nejasnostem nebo otázkám, které se otevřou.“

Mrzí ho, že se katolická církev nepřiklání víc k protestantské tradici. V té mají totiž lidé mnohem větší možnost při setkáních sami přispět vlastním názorem. „Moje generace je zažitá tak, že kdo má jiný názor, je třídní nepřítel. Já se musím sám kolikrát přemlouvat, abych to v sobě přemohl. Generace dětí a mládeže už vyrůstá v tom, že se ptát může – je důležité, aby to dělali.“

Pondělní mše je u konce. Ministrant Jarda naposledy odzvoní a farář odchází. Pak se ale za malou chvíli převlečen do civilu vrací. Přistupuje k lidem a v kostele s prosklenou střechou pod noční oblohou bezmála dvě hodiny odpovídá studentům na jejich otázky. Pondělní mše v jistém smyslu pokračuje. Možná proto, že jsme na místě zázraků.

Autorka: Eliška Volencová

S láskou se neobchoduje, láska se dává

Neratov/Kateřina Ebrlová, Tvůrčí ateliér

Katolická církev často působí velmi rigidním dojmem a je pro mnohé velmi vzdálenou institucí. Pro určité skupiny lidí je zároveň jakýmsi symbolem oprese, z velké části kvůli tomu, jak je v politických kruzích spojována v souvislosti s omezováním práv žen či LGBTQ+ osob.

Neratovský farář Josef Suchár, mimo jiné podepsaný pod takzvaný „neratovský zázrak“, však dokazuje, že i v rámci katolické církve je prostor pro liberálnější smýšlení a otevřenost, která je, dle jeho slov, nezbytná.

Pane faráři, v období normalizace tajný biskup Felix Maria Davídek v rámci tajné církve vysvětil i několik žen, jejichž vysvěcení bylo ale v 90. letech zneplatněno. Myslíte si, že by katolická církev měla být v tomto ohledu otevřenější, že by měla mít i ženy farářky nebo jste zastáncem patriarchálního nastavení?

Já bych byl moc rád, kdyby ženy mohly nést i tento způsob služby. V současné době je pro mě těžké, že to tak není, protože přece jenom jsme se posunuli a já teologicky nevidím žádný důvod, proč by to tak nemohlo být. Prakticky je to spíš o tom, aby to nezranilo lidi, kteří si to nedokáží představit, a nedošlo k nějakému příliš velkému rozdělení. Konzervativní síly bývají dost razantní a já bych nerad, aby to přineslo víc bolesti než dobra. Co se mě týká, myslím si a věřím tomu a abych pravdu řekl, tak se za to i modlím, aby ta doba nastala. Rád bych se toho dožil.

Když už jsme u té otevřenosti katolické církve, měla by být, podle vás, přístupnější LGBTQ+ komunitě?

Myslím si, že církev by měla a musí být otevřená pro všechny. Jde hodně o komunikaci, protože chápu, že někdo bude pořád některé věci považovat za špatné, nebo si to třeba nedovede představit. Je to ale otázka vstřícnosti a toho vytvořit prostředí, aby se i tihle lidé cítili v tom společenství více doma, aby cítili, že tam patří, to bych si moc přál.

Například v nedalekém Polsku jsou LGBTQ+ osoby diskriminovány a tato diskriminace je často ospravedlňována náboženstvím. Co říkáte na to, že někteří lidé schovávají svoji nenávist za náboženství, že ji tím omlouvají?

To je právě ten velký průšvih, když si člověk spojuje náboženství právě s neláskou. Láska není jenom vodění se za ručičku a líbání se pod rozkvetlou třešní. Křesťané by měli chápat lásku způsobem „mám tě rád a jsem ochotný pro tebe udělat, co potřebuješ. Můj život je tady proto, abych ten tvůj učinil šťastným. Já nechci spravedlnost, já chci, abys měl nebo měla ty víc, než mám já, protože tě mám rád a chci ti dát, co mám.“ Ne obchodovat jako já tě budu mít rád, když ty mě budeš mít rád. Je to otázka dávání se. Takhle to koná Hospodin každý den, neboť každé ráno nechává vycházet své slunce na ty hodné i na ty nehodné a svůj dech sesílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Dnes jste v jiném z rozhovorů řekl, že Bůh je pro vás jako milující otec. Myslíte si, že je omluvitelné, když se rodiče zřeknou svého dítěte kvůli jeho sexuální orientaci?

Já nejsem ten, který by je chtěl soudit. Každý z nás vyrůstá v nějakém prostředí a má to nějak nastavené a pak se může stát, že to nedokážou unést, že to nedokáží nějakým způsobem akceptovat a je otázkou času, než k tomu dozrají. Řekl bych, že lidé postaveni před skutečnost, že jejich dítě je třeba gay se s tím musí potom poprat, a protože to dítě milují, tak hledají cesty, jak se s tím vyrovnat. To dítě nevidí jako hříšníka, uvědomují si, že je to pořád stejné dítě, jejich dítě, akorát teď se dozvěděli něco, s čím si momentálně neví rady. Myslím si, že je to záležitost smíření, a když chcete smíření, tak první krok je setkání se s pravdou. A pravda je hodně tvrdá a než ji akceptujete, tak to bolí, ale smíření může nastoupit teprve, až ji přijmete i s tou bolestí, která s tím je spojená. Někdy to chce čas, aby lidé dokázali jeden druhého přijmout, ale strašně bych jim přál, aby k tomu dospěli.

Máte nějaké poselství, jehož osvojení by pomáhalo lidi spojovat v jejich diverzitě?

Nevzdávat se. Nepřiklánět se na stranu násilných řešení. Nechtít všechno hned. A vždycky pamatovat, že začátkem všeho je „mám tě rád, sice ti nerozumím, sice si to nedokážu představit, ale stejně tě mám rád.“ Od toho se odvíjí další cesta.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.