Pozitivní aspekty bulváru

Bulvární média mají janusovskou dvojí tvář. Kde se jedni dívají do tváře boha přeměn, bran a dualit a spatřují v ní společenské nebezpečí bulvarizace veřejné debaty, převahy nekultivovaných emocí nad hlasem rozumu v rozhodování o věcech veřejných, tam jiní čtou možnosti účastnit se zprostředkovaně veřejné debaty všem společenským vrstvám, nejen středním a vyšším třídám, které preferují tzv. seriózní tisk [1]. Tvář bulvárních médií se přitom otáčí – těžko by mohla nabýt pouze jedné, nebo druhé podoby a v ní už natrvalo setrvat.

Ukazuje se to pořád a znovu – na jednu stranu se bulvární média jako Blesk nedokážou vzdát snad oblíbené fotografie Dívky dne neboli reliktu 90. let s jejich opájením se dříve nedostupných slastí západního konzumu, v tomto případě tedy laciného porna; Roland Barthes připomíná, že pornografie je unární znak, není v něm nic navíc, slouží jedinému účelu – vzrušit [2]. Dívka dne ještě „vypráví“ povětšinou hloupý vtip, nejlépe se sexistickou pointou, zřejmě aby obraz a slovo splynuly v jedno. Tato „rubrika“ samozřejmě ženy staví do role pouhého, často hloupého, objektu sexuální mužské touhy, a tak podporuje zažité genderové stereotypy a betonuje společenské předpoklady aktivního a pasivního pohlaví.

A pak tu je i v této oblasti tvář druhá – bulvár poskytuje v rámci svého zaostření na násilí ve společnosti i společenský servis pokrýváním domácího násilí (z většiny stále páchané na ženách) a poskytuje rady, na koho se v takové situaci obrátit či vyjádření expertů, jak takové chování rozpoznat a uniknout mu [3].

Mohli bychom pokračovat ve vyjmenovávání všech prohřešků bulvárů napříč (západním) světem – namátkou lze zmínit například vyvolávání nacionalistické a xenofobní atmosféry třeba britským bulvárem vůči rozličným skupinám příchozích na ostrovy. Jednou to jsou polští instalatéři, jindy muslimové. „Neexistuje nebezpečí, před kterým by Daily Mail včas nevaroval. A i kdyby to tentokrát nevyšlo, příště to udělá znovu,“ shrnuje Jindřich Šídlo [4]. Pokud bychom v citaci vyměnili Daily Mail za obecný termín bulváru, mohli bychom konstatovat, že tato charakteristika však už také neplatí na sto procent.

V situaci, v níž někteří (konzervativní) komentátoři – tedy snad intelektuálové –, tuší neomarxistické (čti komunistické, a tedy totalitářské) nebezpečí [5], dokázal, považte, primárně bulvární web Blesku [6] zprostředkovat tolik potřebný kontext současného stavu veřejné debaty. Kde na jedné straně křičely především emoce vyvolané jedním jménem, na druhé promlouvaly autority z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Článek Blesku například upozorňuje prostřednictvím citace historika Víta Sommera na jisté vychýlení české debaty ve vnímání levicové politiky: „Současně některá témata, která jsou v českém prostředí často označována jako marxistická či radikálně levicová, jsou na ‚západě‘ součástí mainstreamových politických diskuzí,“ cituje web odborníka. Najednou tak před nebezpečím pro náš způsob života varuje seriózní médium, zatímco web plátku, který bychom se ostýchali koupit byť jen na podpal, přináší informativní článek, který nikoho de facto nevykresluje ve špatném světle. Svět vzhůru nohama.

Možná jde v případě Blesku o minoritní, ale přesto zajímavý trend, o čemž může svědčit i další článek. V lednu tohoto roku, když se v souvislosti s útokem na washingtonský Kapitol opět zintenzivnila debata o moci sociálních sítích v dnešním světě, web nejprodávanějších tuzemských novin přispěchal s kvalitním textem citujícím nejen pohoršené české politiky nad zrušením účtu Donalda Trumpa, ale také odkazujícím například na zásadní knihu Shoshany Zuboff Age of Surveillance Capitalism (Kapitalismus dohledu) odkrývající fungování sociálních sítí a velkých internetových firem [7].

Oba odkazované články webu Blesku by zřejmě obstály i v tzv. seriózních médiích a ukazují na určité překročení zažitých očekávání, která máme od bulváru jako takového, a to pozitivním směrem. Publikum šestákového tisku se vždy skládalo z trochu jiných recipientů, než čtenáři elitních nebo jen „běžných“ zpravodajských novin. To však neznamená, že v důležitých věcech – jako je v případě dvou zmíněných textů například zdůraznění, že reflexe kapitalistického systému nerovná se hned gulagy, nebo způsoby fungování největších internetových firem –, by měli být lidé, na které seriózní média nedosáhnou jakousi svou strnulostí, vyloučeni z veřejné debaty nekvalitou podávaných informací, pokud k nim tedy při všem štěstí doputují.

Jak článek o okupační stávce, tak text týkající se moci internetových firem dobře ilustrují jeden z pěti strukturálních znaků bulváru, které zmiňuje Karel Hvížďala [8]: seznamování lidí, kteří moc nečtou s „nejdůležitějšími politickými problémy v přiměřeně zjednodušené formě.“ Další znaky bulváru, které Hvížďala uvádí, jsou právní a sociální servis pro nižší společenské vrstvy, vyvádění společenské touhy po krvi a sexu jakýmsi bezpečným odtokem ven, velmi štědře a kvalitně pojaté sportovní rubriky a stimulace kultu úspěšnosti. Pokud jsou toto znaky bulváru, pak s negativním příznakem vnímám pouze ono poslední zmíněné. Zbylé prvky mohou sloužit veřejnému zájmu v hranicích bulvárního média, ten poslední ztěžka.

Na kultu úspěšnosti, který bulvár rozdmýchává, lze dobře ukázat, že je jeho podoba společensky podmíněna. Na začátku 90. let si James Curran a Colin Sparks všímají, že bulvární „příběhy se zájmem o lidi poskytují fragmentární, atomistický pohled na svět. Stavění individuálních dramat do popředí rozpouští hierarchii a třídu v ozvěně výroku Margareth Thatcherové, že ‚zde není nic jako společnost‘,“ [9]. Zdá se, že bulvár, přinejmenším alespoň Blesk, pomalu opouští tento antispolečenský étos – vidět to můžeme i v kampani proti tzv. šmejdům. V minulosti by možná Blesk psal o jednotlivých chudácích seniorech, které právě nátlakové prodejní akce připravily o úspory – v rámci takto vedeného tažení se však zasadil o omezení tohoto neetického „podnikání“. Noviny však relativně nedlouho poté opět ukázaly svou janusovskou tvář; na stranách toho samého deníku se rozjelo tažení proti inkluzivnějšímu školství, které zde bylo chápáno jako nebezpečí pro majoritu [10] [11]. Síla je jednou na vaší straně, jindy se obrátí proti vám.

O zpravodajských médiích se hovoří stále méně jako o čtvrté moci. Na to jejich skutečná síla až příliš pod tíhou neoliberálního étosu zisku jako primární funkce tisku (tedy ne společenské odpovědnosti), internetizace komunikace a hlubokých zásahů do rozpočtů redakcí zprvu finanční krizí z roku 2008, posléze parazitickým fungováním platforem, až příliš ochabla. Dlí-li ještě někde, možná je to v bulváru. Které české noviny naposledy přinutili minstra k rezignaci, tím, že ukázaly jeho selhání či velké pochybení? Nebyl to ani holdingový tisk MF Dnes a Lidové noviny, ani Hospodářské noviny nebo Právo. O zpravodajských týdenících nebo společensko- publicistických magazínech ani nemluvě. Byl to bulvár se svou paparazzi metodou jednou obrácenou správným směrem [12]. Možná, že právě zde se skrývá další pozitivní aspekt bulváru – díky svému transgresivnímu stylu může vstoupit tam, kam se jiná média neodváží, případně kde by působila nepatřičně. Koneckonců klesající náklady všech listů zanechaly bulvár s největší čtenářskou základnou, tedy s nejvíce potenciálně rozlícených voličů. Bulvár bychom tedy mohli chápat jako šaška u královského dvora, který může poukazovat na společenské nešvary, a jemuž jsou mnohé z jeho neslušných šprťouchlat odpouštěny.

Novináři v internetem proměněné mediosféře musí konkurovat zábavnímu obsahu, který je svůdnější než tu analýza, tu komentář, tu jen zpráva o jednání vlády. Bulvár má oproti seriózním médiím nespornou výhodu, že pobavení čtenářů má vtělené ve svém základním modu operandi. Probíhá zápas o pozornost publika. Právě s proměnou novináře na jakéhosi hybridizovaného mediálního pracovníka, o níž píšou Jaromír Volek s Marínou Urbánikovou v knize Český novinář v komparativní perspektivě, se vyjevuje potenciál bulváru. Může nabídnout například v podobě satirických memů (v českém prostředí se o to snaží například Reflex, s nímž spolupracuje grafik Tomáš Břínek; ponechme teď stranou kvalitu této tvorby) shrnutí a komentář společenského dění v pár okamžicích, které mohou být rozhodující z hlediska zachycení a zpracování důležitých událostí a vzbuzení zájmu o mytické rei publicae.

A tento posun může dávat smysl, když vezmeme v potaz měnící se fungování celebrit jakožto jedné z klíčových oblastí, kam bulvár často upíná svůj zrak. Pokud bude pokračovat opojení sebeprezentací na sociálních sítích, na nichž celebrity sami sebe prodávají, bude si bulvár muset najít nová témata. S dospívajícím publikem zkrátka přichází čtenářská generace, která už je zvyklá své hvězdy sledovat přímo a bez dalšího zprostředkovatele.

Možná, že se janusovské tváře bulváru otáčejí v nesprávných osách – neměl by jednou být nebezpečím útočícím na nejnižší lidské pudy a nad míru zjednodušující složité společenské procesy, a podruhé advokátem veřejného zájmu. Druhá role by se měla rozumět sama sebou. Možná, že by se obličeje bulváru mohly měnit mezi krátkými a údernými zábavními obsahy, které by však jen ukazovaly na dveře, za nimiž by se ukrývala důležitá a kvalitně a srozumitelně zpracovaná důležitá témata.

Zdroje

Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.