Jazyková krajina aneb lepší víc, nežli nic
Ráno se probudím a na telefonu mi výstražně bliká: Budík / 08:30, a dává mi na srozuměnou, že je čtvrtek 15. 10. 2020. Přemluvím sama sebe, abych se vydala z vyhřáté postele do zimy za vidinou teplého čaje z kovové krabičky s nápisem Tea. Zaliju čaj, hrníček mi našeptává čarovnou afirmaci: Have a great day! A tak jdu ve snaze začít den správně zkultivovat svůj zevnějšek do koupelny, kde už na mně čeká zelený Elmex a žlutý kartáček Curaprox. Následuje Skin Drink na obličej, jehož obal mi sděluje, že pokud by má pleť mohla pít, vybrala by si nečekaně přesně tenhle krém. Jasmín se mezitím rozvoní prostorem a monitor mého Macbooku Air, který se nyní stal mým druhým domovem, se vehementně dožaduje mých přihlašovacích údajů. Před první hodinou s panem Haladou otevírám Aktuálně.cz a čtu si o tom Jak z programu vládní pomoci kultuře vypadl film. Mé kroky pokračují na Seznam.cz, kde na mě blikne paralyzující titulek: Rekordní čísla nakažených, katastrofa pokračuje, a jelikož do sebe odmítám absorbovat semínka negativity hned po ránu, zavírám prohlížeč a jdu si raději přečíst esej, kterou nám zadal pan Moravec. Jmenuje se Příliš střízlivýma očima, avšak nejen že musím čtení dvakrát opakovat, abych vůbec porozuměla podstatě sdělení, ale i má nálada se po záplavě tolika těžkých slov přesouvá hluboko pod bod mrazu. Sahám po krabičce s B12, která mi oznamuje, že tento vitamin zajišťuje příliv energie a fungující metabolismus. A rázem je čas mé první vyučovací hodiny dnešního dne, přihlašuji se k Gmailu, zatímco se mi do cesty vkrade několik reklam: „Náš vyživující pleťový krém ve slevě, právě teď!“ Ale moje pleť už svůj krém má a tak s povděkem klikám na křížek v pravém horním rohu. Pan Halada nám v mailu zasílá obsáhlý sylabus, který jen bleskově prolétnu pohledem a dále se dozvídám, že hodina je na platformě Zoom a že „..už se na nás těší.“ Následují další dvě vyučovací hodiny a obsáhlé prezentace obsypané výkladem a slovy, které definují, co bychom si z hodiny měli odnést.
Pokračuji obědem, chuťové pohárky si vyprosily chilli sin carne a já jsem tak nucena pobíhat palcem po displeji svého telefonu a hledat vhodný recept. Nakonec si vybírám Luxusní Chilli sin carne s cizrnou. Pánev Sencor. Lednice Bosh. Chilli pálivé. Česká cibule, půl kila. Himalájská sůl a Jasmínová rýže. Při vaření je třeba kooperovat se surovinami i verbálně. Můj pokrm sice nakonec nedopadne úplně luxusně, jak sliboval recept, ale zelená lahev s nápisem Pilsner Urquell mi nedokonalý požitek z jídla dokonale vykompenzuje.
Po obědě následuje další četba, nenechávám oči ani na chvíli vydechnout a sahám po Šoku z budoucnosti od Alvina Tofflera. Četba je to nesmírně zajímavá, avšak příliš drobné písmo a nadbytečně velká porce oběda způsobuje, že se probouzím, nevím dne ani hodiny a na mobilu mi bliká Maminka. Hovor si beru na balkóna v průběhu tlachání luštím svým bídným zrakem jednotlivé značky aut, která parkují v naší ulici. Zastoupení je široké: od Škody Octavia, přes Peugot, až po Hondu Civic.
Je pozdní odpoledne. A po nenadálém odpočinku si tělo zasluhuje pohyb. Obléknu si Adidas bundu, Puma legíny, obuju si své fialové tenisky Nike a vybíhám na Vyšehrad. Cestou potkávám Pizzu Hned. Korálky pro každého. Lahůdkářství Iveta. Čajový ráj. Yam Yam bistro. Květiny Na Paloučku. Metro Vyšehrad a Jedličkův ústav. Do uší mi k tomu všemu promlouvá podcast o mestruaci a hlavou mi proběhne myšlenka, že kdybych se někdy pokoušela o meditaci, zcela určitě se mi to nepovede. A to už jen kvůli nastavení světa, ve kterém žiju. Jelikož jsme každodenně (ať už dobrovolně, či nedobrovolně) přehlceni vjemy, pocity, ale i slovy, které svádí boj o naši pozornost a mně až teď při plné bdělosti dochází, jak jsou všude kolem mne. Jak mě objímají a snaží se mě informovat, transformovat, zabavit, obelstít, nalákat, navést k zamyšlení, rozesmát i rozplakat. Pomoci i znepříjemnit každý jeden den.
Když přijdu domů, sahám po čajovém pytlíčku Dobrá nálada od Sonnentoru a krabičce z indické restaurace, na níž je přilepena účtenka sdělující, že jsem si objednala Vegetable Mix a Garlic Naan. Jelikož se mě navečer vždy chytne tísnivý pocit, že pro svou vzdělanost nečiním dostatek, pouštím si dokument Země medu o samotářské včelařce z Makedonie. Titulky svádějí svůj boj se správným načasováním. A já zase boj s únavou. Nakonec se mi podaří film dokoukat. Zapnout budík na 08:30, to už bude pátek 16. 10. 2020. Můj další den ve světě, který produkuje absolutní nadmíru možností, zboží a v neposlední řadě i slov.
Když usínám, přemýšlím, jestli se nabízí jakákoliv cesta úniku ze světa generujícího přehlcení. A pak se mi zdá sen, kde neumím číst a psát, jen střílet v džungli po Číňanech. Uprostřed noci se probouzím s úzkostí na prsou a těším se jak malá na další den v jazykové krajině.
Lepší víc, než nic.
Text vznikl v rámci kurzu Český jazyk v komunikační praxi pod vedením Terezy Klabíkové Rábové.
Foto: Pixabay.com
