Historie nebývá růžová. Na rozdíl od pražské sochy maršála Koněva

Někdy i kbelík naplněný barvou může být příspěvkem k interpretaci našich dějin. Právě to se stalo v pražském Bubenči, na jehož náměstí stojí na vysokém podstavci socha maršála Koněva v nadživotní velikosti. Zvěčněný tu hledí do dálky již od osmdesátých let a má připomínat osvobození českých zemí od nacismu Rudou armádou v květnu 1945. Jenže jakožto sovětský vojenský velitel je velmi kontroverzní postavou, a tak nebývá přijímán bez konfliktu. To se ukázalo i nyní, když skupina aktivistů sochu polila růžovou barvou a připomněla také letopočty, které jsou spojovány s Koněvem a ve kterých nesehrál v dějinách pozitivní roli. Ukazuje se, že spor o pojetí této historické postavy dále pokračuje. A to je dobře.

Maršál Koněv se v Bubenči přes noc ze sedmého na osmého května oděl do růžové, ale nebylo to poprvé. Už v roce 2014 se ocitl uprostřed náměstí s nastříkanými kalhotami v této barvě. Minulý rok zase někdo na jeho podstavec nasprejoval letopočty 1956, 1961, 1968 a 2017, proti čemuž se ozvalo i ruské ministerstvo. Některé z nich se zde objevily i nyní.

Zatímco socha symbolizuje velitele Koněva v souvislosti s koncem druhé světové války, sprejeři upozorňují na to, že vedl krvavé potlačení maďarské revoluce v roce 1956, o pět let později se podílel na stavbě berlínské zdi a v roce 1968 přijel do tehdejšího Československa s delegací, která začala mapovat terén pro pozdější sovětskou invazi.

Ozývají se hlasy, že by taková socha měla být odstraněna. Ve svém vypjatém komentáři pro takové řešení volá například redaktorka Lidových novin Jana Machalická. Ale to by byla přece jen škoda.

Nelze na jedné straně umenšovat podíl maršála Koněva a jeho vojska na osvobozování Československa, jak to provádí zmíněná novinářka dále ve svém komentáři, nelze však ani na druhé straně vnímat jej jako zachránce Prahy před zničením v květnu 1945, přestože právě to uvádí doprovodná informace na památníku z osmdesátých let. A právě k vyjasnění těchto dvou otázek sochu Koněva potřebujeme tam, kde je.

Předně, vojsko maršála Koněva dorazilo do okupované Prahy až devátého května 1945. V hlavním městě svedlo bitvy se zbylými Němci, těch už tu však nebyl velký počet. Kdo pražskému povstání a odbojářům nejvíce pomohl vyčistit město od nacistů, byli takzvaní vlasovci.

V průběhu šestého a sedmého května se podíleli na událostech pražského povstání a byli zde jediní s těžkou technikou, díky níž mohli zamezit některým německým jednotkám v postupu. V dějinách má přitom tato armáda pod velením generála Vlasova snad ještě kontroverznější roli než maršál Koněv.

Původně byl Vlasov generálem sovětské armády. Když však díky vlastnímu důvtipu zjistil, že se ho Stalin chystá zbavit, rozhodl se se svým vojskem zpět do vlasti již nevrátit. Na tomto základu později vznikla Ruská osvobozenecká armáda, která bojovala proti stalinismu na straně nacistického Německa, kterou jinak podle jejich generála nazýváme „vlasovci“. I z jeho područí se nakonec vymanila a bojovala v Čechách a v Praze na přelomu dubna a května proti německým okupantům.

Nejvýstižnějším symbolem podílu vlasovců na pražském povstání byl jejich tank s nápisem „Ani Stalin, ani Hitler“. Vlasovci nakonec skončili velmi nešťastně, někteří byli odvlečeni do gulagů, další byli zastřeleni, nebo oběšeni. Opatrného uznání za osvobození Prahy a části Čech se jim dostává až se zpožděním s příchodem naší polistopadové éry. Aspoň že tak. Mnoho o interpretaci našich dějin totiž vypovídá skutečnost, že zatímco Koněv se dočkal velkého památníku na náměstí, o vlasovcích se několik desetiletí vůbec nemluvilo a dnes mají pouze pomník na Olšanských hřbitovech u svého masového hrobu. Jenže o interpretaci našich dějin mnohé vypovídají i aktivisté s růžovou barvou, kteří jsou nazýváni vandaly.

Sami se však, alespoň na Twitteru, pojmenovali jako ‚Čeští vlastenci‘. K akci se sami přihlásili a na tuto sociální síť umístili dopis, který zanechali i na místě. Píší v něm: „Vážíme si hrdinství bojovníků pražského povstání, Ruské osvobozenecké armády i sovětských vojáků, kteří se postavili nacistům. Odmítáme ale ideologické zneužití tohoto hrdinství komunistickou propagandou. Stejně tak odmítáme nekritické oslavování maršála Koněva, který nese spoluodpovědnost za vraždění nepohodlných osob v roce 1945, brutální potlačení maďarského povstání v roce 1956, stavbu Berlínské zdi v roce 1961 a okupaci Československa v roce 1968.“

Své k jejich intervenci napsal starosta Jan Lacina (STAN) z Prahy 6, kam Bubeneč spadá: „Maršál Koněv už je zase růžovej. Za radnici konstatuju, že ho zase vyčistíme a dáme k němu během letošního června tři bronzové desky s českým, ruským a anglickým textem, jak to bylo doopravdy, aby to na něj stále dokola nesprejovali.“ Starosta by tak chtěl, aby památník kromě role Koněva na osvobození v roce 1945 připomínal i jeho temnější minulost. Neuvědomuje si přitom, že jeho záměr aktivisté prostřednictvím svého díla již zcela naplnili.

Stačilo ponechat letopočty na místě společně s růžovým nátěrem a neplýtvat veřejnými prostředky na uvedení sochy do původního stavu, aby památník připomínal všechny kapitoly dějin v souvislosti s maršálem Koněvem. Jen zmíněný dopis by se hodilo na místě zarámovat a zároveň jej přeložit do angličtiny a ruštiny. Pokud by tak starosta Lacina učinil, ze sochy vojenského velitele ve špatném dobovém kontextu bychom rázem měli mnohem hodnotnější dílo, jehož symbolický význam by značně převyšoval jakoukoliv podobnou sochu. Připomínal by nám, že dějiny jsou napsány, ale jejich interpretace nikoliv. Vznikl by památník, který je sám o sobě sporem o dějiny. Škoda, že vydržel jen pár chvil, než městská část Koněva od jeho poválečné minulosti znovu očistila.

Čeští vlastenci, děkujeme!

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Jan Lacina / Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *