KOMENTÁŘ: Všechnu moc demonstraci

V ulicích amerických měst dokázali studenti zorganizovat největší masové demonstrace od dob války ve Vietnamu. Protest proti současné legislativě o držení zbraní, kterého se celkově zúčastnilo okolo dvou milionů lidí, artikuluje významný hlas občanské společnosti, kterému je třeba pozorně naslouchat i u nás. Zvlášť v době, kdy slova politiků a společenské klima demagogicky odsuzuje jakoukoliv snahu o zdravě fungující demokratickou opozici. A bez svobody všech studentů otevřeně vyjádřit své rozhořčení se moc daleko neposunume.

Přestože mají současné demonstrace v USA a Evropě jinou podobu a zaměření, jejich zásadní sdělení se od sebe příliš neliší – jde o nejrazantnější vzedmutí společnosti od turbulentního roku 2011 a jejich nejzásadnější složkou je studentská angažovanost. Právě o souznění společných nálad svědčí i demonstrace organizované u nás nebo na Slovensku. Tam se studenti připojili k masivním demonstracím proti vládě po zavraždění novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. V Česku zase přes 200 vysokých a středních škol před několika týdny vyhlásilo celorepublikovou stávku #VyjdiVen, svolanou na sociálních sítích, a to jako jasný signál nespokojenosti s překrucováním Ústavy a arogancí vládní moci. Soudě dle následné vášnivé diskuze o problematice propojení politiky a škol ale jako by se u nás zastavil čas. To, co by mělo být samozřejmou součástí demokratického projevu, zdá se nejen podle vyjádření politiků, pro čím dál větší část společnosti paradoxně nepřijatelné. Zatímco v USA pochodují miliony studentů a formulují politické požadavky, u nás k zpochybňování svobodné vůle mladých lidí stačí, když se stávka organizovaná studenty DAMU přesune na hodinové setkání na piazzetě Národního divadla, kde studenti vysokých i středních škol přednáší projevy.

Poslanec za ODS, Václav Klaus ml., se mírumilovným vyjádřením názorů cítil asi velmi rozhořčen, když s velkým ohlasem na sociálních sítí prohlásil: „V roce 1989 jsme jako studenti demonstrovali za svobodné demokratické volby. Dnes studenti demonstrují proti výsledkům svobodných voleb.” Podobně dotčený byl i prezident republiky Miloš Zeman, který při předávání ocenění pro nejlepšího učitele Zlatý Amos zdůraznil, že stávka byla plná zmanipulovaných studentů a pokud se ke svému okolí vyjadřují třináctiletí, jde o zneužívání. U dvou zmíněných nejde o překvapivé výroky, přesto jejich slova formují prostředí špatně nastavené pro jakoukoliv studentskou angažovanost. Důkazem demagogie prorůstající společnost budiž, když k jakémukoliv názorovému projevu v rámci demonstrací musejí komentátoři připomínat tak základní věc, že nikdo nedemonstruje proti výsledkům demokratických voleb, ale jen vyjadřuje svůj názor.

Přílišná upjatost v chování směrem k politice na vysokých školách symbolizuje například kauza s feministickým spolkem na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, jehož činnost byla zakázána rektorem Tomášem Zimou kvůli fotografii kontroverzního transparentu na demonstraci. Problematickým faktorem studentské angažovanosti v českém akademickém prostředí je, že v současném nastavení neumožňuje, aby ze spolků a vysokoškolského života vycházely charismatické osobnosti, které nebude nikdo srovnávat se svazáky a stavět je do stejné řady s předrevolučními svazy mládeže. Jakékoliv „zašpinění” politikou vyvolává diskuzi vedenou výše zmíněnými Klausovými argumenty.   V kontrastu s projevy studentů ze střední školy v Parklandu, kde osmnáctiletá Emma Gonzales společně s dalšími dokázala jasnými vyjádřeními a formulováním myšlenek strhnout vlnu demonstrací, jde o nepřekonatelný rozdíl. Studentské projevy vyjadřující se k změně zákonů, za které se následně postavili demonstranti po celé zemi artikulují zcela přirozený pocit a potřebný tlak pro změnu společného životního prostoru.

Proto je nutné si uvědomit, že školy a univerzity nejsou apolitickými, sterilními prostory. Dokud nebude na univerzitách existovat možnost pro svobodné vyprofilování studentských spolků v rámci demokraticky orientovaných politických stran a myšlenkových směrů, zůstane atmosféra českých škol ukrytá v pokryteckém oparu. Na jedné straně české univerzity nemají kvůli strachu z „ušpinění” od politických pojmenování silné, orientované spolky s potenciálem být slyšet. Na straně druhé se drtivá většina studentů za své studium potká s učiteli, jejichž politická orientace je všem známá, přestože ji nemusí přesně pojmenovávat. V tuto chvíli je nasnadě jediná cesta pro opravdu smysluplné fungování a podporu studentského života – nebránit se jasně vymezeným politickým spolkům, hnutím a vyjádřením v rámci univerzit. Takový krok neznamená politizaci vzdělávání, ale naopak krok k rozvoji zdravé demokracie.

O apolitičnosti studentského života bylo řečeno mnoho, nejlépe problematiku studentské angažovanosti ale formulovala ve svém projevu v rámci akce #VyjdiVen osmnáctiletá Lucie Myslíková, členka spolku Brno za svobodné vysoké školy. Skautka, známá z fotografie, která obletěla svět, byla k myšlence akce zprvu spíše rezervovaná a trefně vyzývá k probuzení studentských spolků:

Odmítáme prázdné moralizování a volání po starých dobrých pořádcích, ať už první republiky, nebo devadesátých let, nebo dneška. Ptáme se, kdo pravidla píše. A dáváme hlas těm, kteří pravidla psát nemohou. Etiketa není společenský program. V tradici Rosy Parks, Mahátmy Gándhího a Martina Luthera Kinga říkáme, že jsou situace, kdy nestačí podporovat dané ústavní a společenské zvyklosti.
V emancipační snaze navazujeme na revoltující studentstvo roku 1968, 1989 a 2011. V tradici pařížských studentských protestů roku 1968 dáváme všechnu moc imaginaci. Žádná finanční spoluúčast na studiu není možná. Chceme celoživotní vzdělání všech pro všechny bez bariér.
Klást požadavky pro politické představitele je nám málo. My sami jsme političtí aktéři, protože politika pro nás je víc než dohody politických stran v poslanecké sněmovně. Děláme politická rozhodnutí v osobních životech i v ulicích.

Síla studentského hlasu je v myšlenkách, které dokážou vytrvat jako argumenty pro společnou diskuzi, jako vyjádření hodnotového rámce, na kterém se dá stavět vědomí sociální a politické identity. Pokud společnost není schopná podobně nastavený rámec pro univerzitní život poskytnout, de facto tak svůj další a důležitý hlas umlčuje. Ochuzuje se o autentickou diskuzi, která neslouží nutně k tomu, aby ze dne na den změnila společnost, ale aby dokázala do centra dění přivést nové myšlenky a způsoby vidění. Život bez imaginace je jen nejasnou a beztvarou hmotou, na níž se nic trvalého vystavět nedá.

 

Text vznikl v rámci předmětu Tvůrčí dílny – komentář pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

 

Foto: Pixabay.com/StockSnap

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *