Romská literatura v Česku žije, jen se neúčastní zájezdů

Jeli jsme s tátou autem domů a já mu vyprávěl o úkolech do školy. Mám napsat článek o české romské literatuře. Ona je nějaká česká romská literatura? zeptal se táta.

Publicistka a překladatelka Karolína Ryvolová v textu Pěkně vypečená literatura pro brněnský časopis Host mluvila o velkém rozvoji romské psané tvorby, který Česko v uplynulém roce zažilo. Prý dokonce „během posledního roku vyšlo více beletristických knih spojených s romskou tematikou než za poslední desetiletí“. O roce 2008 by se tak dalo mluvit jako o datu, kdy trvale nastupuje nová romská tvůrčí generace, navíc širší než v počátcích v 90. letech. Tentokrát v ní jsou ve větším počtu zastoupeni i muži. Řadu let českou romskou literaturu reprezentovaly hlavně ženské autorky.

Po stopách romsky psaného slova se ale můžeme vydat až k pražskému jaru. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let totiž v Československu vzniknul a působil Svaz Cikánů-Romů, první romská buditelská společnost, který stál i za vydáváním Romského listu (Románo l’i). Zde svůj prostor dostávala původní slovesná tvorba – pochopitelně v romštině. Přerušení emancipačních snah přišlo záhy s Husákovo normalizací a literární bujení si muselo na nový prostor počkat dvacet let.

Česká romská beletrie přichází na knižní  trh až v 90. letech, a navíc velice poskrovně. Jak připomíná Barbora Čermáková z nakladatelství G plus G, které jako jedno z mála vysílá romskou beletrii na pulty knihkupectví, je velká část současné tvorby romských autorů pouze dílčí, v rozsahu dvou tří povídek – a ty naleznou mnohem spíš uplatněni v časopisecké produkci. První výraznou prozaickou publikací romských autorů po roce 1989 je proto příznačně sborník „Černé růže“.

Jak vidím Romy? Jako ve třetím díle filmové série o císařovně  Sissi. Ta se nejdřív zastane romské ženy, kterou bije její  manžel, a pak cikánovi uštědří políček. Jeho manželka rakouskou císařovnu polije vodou: „Co ty se do toho pleteš? To je můj muž a může mě být, kdy se mu zlíbí!“

Mezi nejvýraznější postavy současné české romské  beletrie patří Andrej Giňa (romistkou Helenou Sadílkovou označován za nejosobitějšího a necharakterističtějšího ze všech současných autorů), Gejza Demeter nebo Erika Olahová. Ta, stejně jako zmínění spisovatelé, debutovala v časopise Romano džaniben. V nakladatelství Triáda, dalším z domů, které dávají ve svých vydavatelských plánech prostor píšícím Romům, jí pak vyšly dvě útlé povídkové sbírky Nechci se vrátit mezi mrtvé a Matné zrcadlo.

V romské beletrii představuje Olahová přirozené pokračování nepřehlédnutelného řetězu píšících žen, představovaného Elenou Lackovou, Terou Fabiánovou, Margitou Reiznerovou a Ilonou Ferkovou. Všechny zmíněné autorky jsou považovány za důležité tváře emancipačního hnutí československých Romů; počátky tvorby nejstarších z nich, Lackové a Fabiánové, navíc sahají do 60. let, kde se pojí emancipace národnostní s emancipací genderovou.

S výjimkou Ferkové také pocházejí všechny zmíněné spisovatelky ze Slovenska. A právě slovenský původ je jedním z typických rysů tuzemské romské literatury. Jen těžko můžeme rozsoudit, zda lze takové autory považovat za čistě za české, nebo za čistě slovenské. Do jejich literární produkce se totiž výrazně promítá tematika československá.

Slovenští Romové přicházeli do Čech po druhé světové  válce ve třech vlnách (těsně po válce, v 60. letech a na přelomu 70. a 80. let) a vždy z mocenské iniciativy KSČ ve snaze rozpustit romské etnikum ve většinové společnosti. Spisovatelé se se stěhováním z romských osad k pražskému ústřednímu topení a uniformnímu umakartovému jádru vyrovnali po svém – slovem.

Nejtypičtějším modelem jsou pak příběhy žen: Hrdinky stojí  mezi tradičním uspořádáním rodinných vztahů v romské společnosti a jejím životním stylem na straně jedné a svody většinové společnosti, partnerstvím s gádžou nebo snahou uniknout na straně druhé. Nakonec však vždy i ty, které novou přijmou identitu, zůstávají v nitru Romkami.

Romisté se shodují, že otázka „Co si počít se svou identitou?“ se stala hlavním tématem romské tvorby. Prý  ale až tak hlavním, že se nedostává na jiné, a to především na reflexi aktuální společenské situace. Jednu z mála výjimek tvoří dosud nevydané povídky Ilony Ferkové reflektující její emigraci do Anglie a následný návrat domů do Rokycan.

Navštívil jsem postupně všechny tři největší knihkupectví  v centru Prahy na Václavském náměstí. V žádném z nich jsem ale v oddělení české prózy neobjevil jediného zástupce romské literatury. Kde by měli být romští autoři k dostání, když ne v budovách, které se honosně nazývají domy či paláce knih?

Aspoň částečnou satisfakci nabídla hlavní prodejna nakladatelství  Academia; zde v regálu ležely dva romské povídkové soubory Sytá duše. Ostatně, budova na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí se na rozdíl od dalších dvou nechlubí pojmenováním ani dům ani palác knih…

Čalo vod’i, česky Sytá duše, je přitom pro romskou literaturu významným počinem posledních let. Povídková antologie obsahuje 50 krátkých próz v české a romské verzi napříč autorskými generacemi (a figurují v ní všechna spisovatelská jména zmíněná v tomto textu). Obsáhlou publikaci vydalo v návaznosti na svou expozici v roce 2007 brněnské Muzeum romské kultury, hlavní tuzemská instituce, která o romskou kulturu pečuje.

Sbírka povídek ovšem také dokládá, jak úzký okruh lidí se dění v romské komunitě, v romské kultuře a v romské literatuře věnuje. Sytou duši editovala Jana Kramářová, romistka, překladatelka a zaměstnankyně Muzea romské kultury (vše v jednom), a Helena Sadílková, mj. přednášející romistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Její vysokoškolský kolega Jan Červenka pak například připravil k vydání texty v obou zmíněných souborech romské spisovatelky Eriky Olahové.

Stejně tak omezený je i počet nakladatelství, které  se romské literatuře věnují. Systematický zájem o romskou tvorbu má v podstatě jen nakladatelství Triáda (pomineme-li knižní produkci romského muzea nebo podobných institucí), které již vydalo knihy od Lackové, Reiznerové i Olahové. Vydavatel Robert Krumphanzl se ale přímo specializuje na nekomerční literaturu a nepočítá s tím, že by na produkovaných knihách nějak vydělal. Spíš doufá, že jím volená literatura dosáhne úspěchu díky svým kvalitám v budoucnu.

Mé první setkání s romskou literaturou nebylo šťastné. V Syté duši jsem si vybral krátkou povídku Vláda Oláha Televize. Romové si ji koupí a následně ji jdou reklamovat s tím, že nefunguje – protože nemají zásuvku, do které by televizor mohli zapojit. Byť se jedná o sebeironii (a možná odvážnou), nemohu ji ocenit. Takové vtipy si „gádžové“ vyprávějí už 40 let. A literárně nepřinesla zhola nic. Můj dojem vyvážila až Tera Fabiánová a sbírky Eriky Oláhové. U nich se věci skrývají i za textem.

Prostor pro knižní vydání romských textů nabídlo vedle Triády i nakladatelství Apeiron, G plus G nebo Dauphin. Žádný z vydavatelů však v blízkém edičním plánu publikaci prózy či poezie od některého z českých romských autorů nemá. „Nikoli snad proto, ze bychom se jim nechtěli věnovat, ale „najít“ publikaci není v tomto vymezeni lehký úkol,“ podotýká Čermáková z G plus G a argumentuje malým rozsahem a nesoustavnou činností romských autorů. Nakladatelství Dauphin, které rovněž sbírku povídek Romů a o Romech Devla devla! o další podobné publikaci neuvažuje vůbec. Opravdu kvalitní autor se podle nakladatele Daniela Podhradského neobjevil: „Kvalitativní rozdíl je zatím propastný. České literatuře mohou romští autoři přispět jen tehdy, budou-li důsledně pracovat.“

Česká romská literatura existuje. Jen se o ní neví  a čtou ji spíše fajnšmekři než běžní čtenáři. Viewegh forever, chtělo by se podotknout. Žádné velké  nakladatelství typu Knižního klubu romskou tvorbu v edičním plánu nemá. Kvalita ostatně častokrát pokulhává. Jak ale podotkla v rozhovoru pro Český rozhlas Sadílková, v posledních letech se i výrazně vyvíjí. Začíná se diferencovat a vyčleňovat.

Marketing by zde mohl vidět potenciál. Potenciál jiné literatury, takové, jakou v Británii představuje tvorba britských Indů nebo v Německu tamních Turků. České náhrady za kolonialismus a gastarbeitery. Jakýmisi československými, nechtěnými gastarbeitery ostatně Romové za socialismu bývali. Literatura jako nabídka alternativy k bílé by mohla uspět. Pak by ostatně Knižní klub mohl vyvěsit lákavé plakáty na své romské tituly i v metru. Teď tam od něj visí ti britští Indové…

Text vyšel původně na webu Menšinová témata v médiích, který vznikl v rámci předmětu o minoritách na IKSŽ FSV UK.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.