RECENZE: Vyvedená dětská kniha o tajemném světu galerií

Kniha Ondřeje Horáka a Jiřího Franty Proč obrazy nepotřebují názvy, jež vyšla v nakladatelství Labyrint, dětem odemyká další tajemné dveře. Tentokrát do světa galerií.

V knize se děti seznamují s několika postavami: s devítiletým Mikulášem, kterého zajímá hlavně fotbal, s o tři roky starší Emou, která se o umění už něco málo slyšela, s babi a dědou, kteří svá vnoučata, ale také čtenáře po galerijním prostoru provázejí, a kromě toho také se třemi nešťastnými zloději. Kniha je napůl dětskou encyklopedií, napůl příběhem. A tak zatímco děda Emě a babi Mikulášovi vyprávějí o dějinách malířství nebo jim vysvětlují různé pojmy ze světa výtvarného umění, dva smolařští zloději jsou navedeni pomstychtivým profesorem, aby z galerie odcizili jisté dílo.

Proč obrazy nepotřebují názvy_obálka

Někde mezi nejvyšším a nejnižším patrem

Jednoduchý příběh tak čtenáře „protáhne“ skoro celou knížkou a téměř mimoděk mu vysvětlí, co je to aukce, v čem tkví důležitost originálu, ale i to, jaký vliv měl vynález fotografie na vývoj malířství, a dokonce i nastíní základní myšlenku konceptuálního umění. Právě z velkého množství rozebíraných témat je zřejmé, pro jak širokou škálu dětských čtenářů je publikace určena.

Například nejmladší děti se jen mohou nechat vtáhnout mezi barevné obrázky a seznámit se se skutečností, že místo jménem galerie existuje. Obrazová složka, kterou vytvořil Jiří Franta, ostatně zaujme i dospělého. Zjednodušené postavy a interiéry se promíchávají s miniaturami známých uměleckých děl. Svět komiksu, mnohými čtenáři a dokonce i teoretiky považovaný za nejnižší patro literatury či obecně mediálních projevů, se prolíná s obrazy velkých mistrů – podobnost s faktem, že právě těmito dnes opěvovanými díly bylo v minulosti často opovrhováno obdobným způsobem, je v tomto případě více než nasnadě. Vraťme se však k cílové skupině publikace. Pro starší děti může tato knížka znamenat první nesmělý krok do historie výtvarného umění devatenáctého a dvacátého století. A ani malí kulturní ignoranti nepřijdou zkrátka, neboť publikace obsahuje i zajímavý dodatek o nejslavnějších loupežích uměleckých děl v historii.

Obraz – práce pro detektiva

Právě ve schopnosti ukázat dětskému publiku, že galerie není nepřátelský svět dospělých, vidím největší přínos knihy. Ondřej Horák, jeden z autorů publikace, je ostatně známý svými snahami o přiblížení umění co nejširšímu publiku, od nevidomých až po vězně. Galerie už tak pro děti nemá být místem, kde se člověk musí mlčky vertikálně sunout od jednoho obrazu ke druhému. Galerie může znamenat i detektivní pátrání, zdaleka ne jen po potměšilém profesorovi, který zcizil vzácný obraz. Je to pátrání, které vyžaduje o hodně víc fantazie.

„Tak já vám teď předvedu Sherlocka Holmese, dávejte bacha, doktore Watsone,“ říká babi Mikulášovi při pohledu na Monetův obraz. „Nacházíme se na poli, nedaleko vede prašná cesta do blízké městečka, nebo spíš vesničky. Je srpen, asi kolem čtvrté odpoledne, ve vzduchu voní sušené seno a teplo se mísí s chladem z nedalekých stromů. Je něco přes pětadvacet stupňů Celsia a všude je příjemné ticho přerušované zpěvem ptáků a bzučením hmyzu. Nedaleko pracuje skupinka mužů a žen a my slyšíme jejich hlasy a smích. A opodál vidíme asi padesátiletého vousatého muže.“ „To sis vymyslela. Nic z toho tam není,“ reaguje Mikuláš. „Není, máš pravdu. Anebo je? Dávej pozor: pole, to vidíš, je posekané, díváme se na kupky sena, než je odvezli na voze. Je proto jasné, že tam ty vozy musí po něčem přijet, proto ta cesta. Zároveň nám z toho vychází, že bude nedaleko nějaká vesnice, tam to seno sváží, stejně jako je tomu i dnes. To seno někdo musí shrabat a srovnat do kupek, podle kterých se náš obraz jmenuje, proto ty ženy a muži. Kolik je hodin, jsem poznala podle stínu, který kupky sena vrhají, je ostrý a dlouhý, to znamená, že slunce již míří k západu, ale ještě nezapadá – to by se změnila i barva světla na poli. Seno se seče a suší v srpnu, to je stejné u nás i ve Francii, kde obraz vznikl. Vůně a zpěv ptáků? V pozadí jsou stromy, v jejichž korunách se ptáci rádi schovávají, to je taky všude stejné. Tak co myslíš, není to všechno v našem obraze namalované?“

To, že obrazy nepotřebují názvy už my dospěláci tak nějak tušíme. Víme už i, co je to originál, a že židle může být umění nás – většinu času – nezmate. Vrátit se ale do doby před deseti, dvaceti, čtyřiceti lety a rozhlédnout se po galerii znovu dětskýma očima, nám může ukázat některé opomenuté, veliké záhady.

 

Text vznikl v rámci semináře Jiné žánry PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.