Jak nepředávat Magnesii Literu: Omyl Jitky Schneiderové byl víc než trapasem

Hlavní kategorii cen Magnesia Litera po čtrnácti letech ovládla poezie. Knihou roku se stala sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, ve které se autor vyrovnává s nečekaným úmrtím své ženy Jany Doležalové Frankové, pedagožky, herečky a umělecké vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. Média se okamžitě začala plnit rozbory, úvahami a komentáři, v nichž novináři horkou jehlou ušili takové přívlastky, u kterých by se stydlivě culil i František Hrubín. Není tedy divu, že se až na pár ctěných výjimek nikdo příliš nezabýval tím, proč se sbírka stala nejlepším titulem roku, ale v kategorii poezie nezvítězila.

Miloši Doležalovi se totiž v útlé knížce povedlo mnohem víc než správně spočítat verš a vyjmenovat co největší množství latinských názvů bylin. Sbírka oslavila a navždy, byť jen částečně, zpřítomnila výjimečného člověka, na kterého by se nemělo zapomenout. Z hlediska básnického kumštu, tak vůbec nemusí být nejlepším titulem, který česká poetická scéna během posledních čtrnácti let nabídla. Citlivější a intimnější titul, který si zároveň člověk může snadno vztáhnout k sobě, bychom ale hledali těžko. O to smutnější bylo, když se právě publikaci s těmito vlastnostmi dostalo nejpřezíravější gratulace ještě během slavnostního ceremoniálu.

Vyhlašování se sám básník nezúčastnil, jelikož nechtěl sbírat vavříny za knihu, kterou nikdy nechtěl napsat, ani za bouřlivého potlesku rozebírat svůj žal s moderátory. Cenu na Nové scéně Národního divadla převzal Doležalovic syn Antonín, o čemž ke své velké smůle nevěděla předávající Jitka Schneiderová. Ta dvacetiletému mladíkovi při gratulaci popřála k mnoha dalším krásným knihám. Těžko říct, co v tu chvíli bylo nevhodnější. Jestli skutečnost, že herečka nepozná člověka, kterému předává nejvýznamnější českou literární cenu, nebo to, že defacto popřeje spoustu dalších zemřelých příbuzných a následně půvabných žalozpěvů. Cháron si zřejmě v tu chvíli pořádně promnul dlaně, samozřejmě až poté, co si z nich vyndal hlavu. Celou situaci naštěstí zachránilo velmi skromné poděkování a převzetí ceny ze strany Antonína Doležala, který ve vší slušnosti nedal prostor ani moderátorům pro dotazy. „Sbírku jsem nečetl, je to pro mě velmi bolestivé a osobní téma,” prohlásil a moderátorka Daniela Písařovicová naštěstí pochopila, že nastal čas pro potlesk a konec.

Chyby jsou lidské a je víc než pravděpodobné, že celou záležitost Doležal i jeho rodina přešli s úsměvem. Pro pořadatele je to ale velmi cenná zkušenost. Je totiž velká škoda zahodit gesto s takovým potenciálem, jaký mělo ocenění této konkrétní sbírky v hlavní kategorii, kvůli zbytečnému ignorantství. Magnesie Litery totiž nejsou středoškolskou soutěží slohových prací a zjistit si, jak vítěz vypadá a proč vlastně vyhrál, předtím, než mu potřesu pravicí, by mělo být samozřejmostí. Třeba se pak nestane, že někomu začnete zakopávat další příbuzné.

Text vznikl pod vedením Mgr. Davida Klimeše, Ph.D.

Foto: Michal Krumphanzl, Zdroj: ČTK