Šílený Hamlet jako kameraman vlastní tragédie. Tříhodinový Shakespeare uteče jako nic

Městská divadla pražská uvádí na prknech Divadla ABC Hamleta. Inscenace je oproti původnímu shakespearovskému dramatu modernizovaná, ale zachovává děj, postavy i finální rozuzlení tragédie. Herci přibližují příběh mladé generaci třeba skrz vizuální efekty nebo expresivní kostýmy, a návštěvníkům se tak nabízí nový pohled, jakým je na tisíckrát inscenované drama možné nahlížet. Představení trvá tři hodiny, ale pocitově uteče mnohem rychleji. Herci si totiž divákovu pozornost dovedou udržet po celou dobu hry.

Režisér Michal Dočekal v inscenaci pracuje s několika rekvizitami, které děj posouvají do postmoderní doby. Na pódiu je například po celou dobu přítomná kamera, kterou Tomáš Havlínek coby Hamlet v důležitých chvílích zapíná a natáčí s ní scénu před ním. Obraz se rovnou promítá na bílou zeď za herci, diváci tak vidí vypjaté monology z dálky i v detailu současně. Hamlet kamerou dokumentuje zlo a křivdy, které se kolem něj dějí – například úvodní scénu, kde jeho matka (Ivana Uhlířová) krátce po smrti otce tančí s Claudiem (Tomáš Milostný) a výborně se baví, místo aby truchlila.

Celý děj se odehrává v jakémsi studiu, kde právě promítané kamerové záběry tvoří výraznou dominantu. Na holých stěnách se nachází už jen jakási tapiserie a obraz, který Hamlet během hry věší na zeď, zase jej sundává nebo se za ním schovává a zpoza něj k divákům promlouvá v monologu. Neobvyklého použití běžných předmětů si ve své recenzi pro Lidové noviny všímá i Jana Machalická: „Jsou to obrazivá a vynalézavá řešení, v nichž se v nečekaných souvislostech využívají obyčejné propriety a ty groteskně až výsměšně zafungují. Taková je třeba scéna Oféliina pohřbu, při němž je nebožka zastlána do rozkládacího kanape.“

Výrazným prostředkem, který hře dodává na nadčasovosti, jsou také kostýmy. Poprvé se herci na scéně schází ve společenském oblečení z minulého století, pánové mají obleky a dámy dlouhé prvorepublikové šaty. Postupně se ale oděvy proměňují a stále více se na nich projevuje pravá povaha postav. Dvojice Hamletových kamarádů Rosencrantz a Guildenstern (Martin Donutil a Vojtěch Dvořák) například vystupuje v teplákových soupravách a s řetězy kolem krku jako rappeři. Na Oféliině (Beáta Kaňoková) oblečení se zase ukazuje její postupně sílící šílenství. Nejprve na pódium přichází v elegantních růžových šatech, poté v extravagantní róbě, která jí navíc neustále padá, a nakonec už má na sobě jen dlouhé tričko, ve kterém se i utopí.

Kromě vizuální stránky hra neopomíná ani práci se zvukem. Kabely povalující se líně na jevišti najdou využití ve chvíli, kdy Hamlet přednáší monolog do mikrofonu, který na scéně zbyl po kočovném hereckém souboru. Pomocí pedálu nahrává svá slova, pouští je znovu a znovu a opakuje je tak dlouho, dokud celým sálem nerezonuje jediná věta: Something is rotten in the state of Denmark. To je dle mého názoru jen jeden z momentů během hry, který se divákům zaryje do paměti.

Provedení drama natahuje na plné tři hodiny včetně přestávky, zdá se to ale jako mnohem kratší doba. Soubor hru poprvé představil posledního října minulého roku, v současné době ji návštěvníci mohou zhlédnout jednou až dvakrát do měsíce. V Praze Hamleta aktuálně inscenuje také Švandovo divadlo, a to pod vedením Daniely Špinar.

Text vznikl  v předmětu Poválečná česká literatura a kulturní publicistika pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.