Nenapadne nás, že i starý člověk může být LGBT+. Senioři orientaci ve strachu z reakce společnosti skrývají, říká Jirsová ze Života 90

Homosexuál, bisexuál, transgender, queer. Pravděpodobně se vám při čtení vybavil mladý muž nebo mladá žena, zcela jistě jste si ale jako homosexuála nepředstavili starého muže v domově pro seniory. LGBT+ senioři a seniorky jsou pro většinu společnosti neviditelní, i když představují její nesmazatelnou součást. „V hlavách lidí staří homosexuálové, lesby, trans lidé neexistují. Domovy pro seniory na ně nejsou připraveny, k tomu, aby se LGBT+ senioři cítili lépe přitom může pomoct i drobnost, třeba se místo manželky ptát neutrálně na partnera,“ říká Michaela Jirsová z organizace Život 90.

První výzkumná zpráva o životě LGBT+ seniorů u nás nese podnázev neviditelná menšina. Proč jsou LGBT+ senioři a seniorky neviditelní?

Protože nikoho ani nenapadne, že senioři by mohli mít sexuální život, navíc s někým stejného pohlaví, nebo že by i starý člověk mohl být transgender. Ti lidé tu ale byli, jsou a budou pořád. Takoví, jací jsme my, jsou i oni. Nejsou jiní, jen jsou starší.

Proč je nám cizí představa, že i starý člověk může být bisexuál, transsexuál nebo homosexuál?

Protože je nevidíme ve veřejném prostoru. Proč si většinová společnost myslí, že LGBT+ se týká mladých lidí? Protože LGBT+ se zobrazují hlavně v mladé komunitě. Jiná orientace pak může vypadat jako moderní novinka, i když to tak není. 

Máme pocit, že když člověk dospěje do určitého věku, jeho sexualita zmizí a už není důležitá?

Ano, jenže sexualita nemizí, jenom se mění. Se seniory si ji nespojujeme, protože bývají například v televizi zachyceni hlavně ve stereotypních situacích – jak si nandávají protézu nebo jak je bolí záda. Běžně ve filmech nebo v seriálech vidíme sex lidí, kterým je 17, ale intimních scén s lidmi, kterým je 65, tolik není.

Je pravda, že když se dnes díváte na seriály, v nichž jsou postavy LGBT+, hrají je téměř vždy mladí lidé…

Ano a pokud jsou tam starší postavy, jsou to často jejich rodiče. Snad jen v jednom seriálu jsem viděla scénu, kdy se asi 60letý muž rozvede se svou ženou a vyoutuje se. V takovém prostředí je pak pro lidi těžké s tématem odlišné sexuality, protože ono vlastně neexistuje, vycházet ven. V hlavách lidí neexistuje, staří homosexuálové, lesby, trans lidé neexistují.

Jsou LGBT+ senioři uzavřenější než heterosexuálové?

Je důležité si říct, že LGBT+ seniory nespojuje jejich orientace. Propojují se trošku jinak, hledají jiné kontakty. Uzavření určitě jsou, ale ne víc než heterosexuální senioři. Hromadná setkání pro ně mohou být problém. Mám pocit, že se jim mnohem lépe navazují vztahy s jednotlivými osobami. Chtějí, aby jim někdo naslouchal, ne tolik slyšet někoho jiného.

Čím to je?

Protožekonečně můžou. Někdo poslouchá, mohou svůj příběh předat. Jen těžko si v životě mohli sednout v čekárně vedle cizí paní a začít jí vyprávět o tom, jaké bylo narodit se za komunistů jako lesba.

Setkáváte se u LGBT+ seniorů se kterými pracujete, s tím, že žili život v heterosexuálním vztahu, měli děti, nebo častěji potkáváte ty, kteří žili v souladu se svou orientací?

Neznám tolik LGBT+ seniorů, abych něco takového mohla přímo posoudit. Znám mnohem víc starších gayů, kteří žili sami, než leseb. Mezi lesbami je to půl napůl. Pro ženy bylo v minulém století manželství způsob, jak zapadnout do společnosti. Samotný muž vypadá normálně. Když jste ale samotná žena v komunistickém Československu v 50. nebo 60. letech, je jednodušší si najít nějakého manžela, mít s ním děti a žít třeba paralelně život někde jinde.

Menšinový stres, chudoba i skrývání vlastní identity

Mohou být LGBT+ senioři více nemocní kvůli stresu, který celý život prožívají?

Podle dat ze zahraničních výzkumů, tady v Česku žádný neexistuje, to tak skutečně je. LGBT+ lidé obecně trpí menšinovým stresem. Představme si, že každý z nás je ve stresu. Jako lesba, gay nebo transgender člověk na něm máte ale celý život „nabalený“ ještě jeden další navíc. U starších lidí a obecně u LGBT+ komunity se to projevuje třeba nadměrným pitím, užíváním návykových látek nebo kouřením. Vše se pak dál podepisuje na zdraví.

Ohrožuje LGBT+ seniory chudoba, protože mnohdy nemají rodinu a žijí sami nebo třeba i proto, že pokud uzavřeli registrované partnerství, podle zákona nemají po smrti partnera nárok na vdovský/vdovecký důchod?

Ano, LGBT+ lidé jsou ve stáří ohroženi chudobou. Muži například proto, že když byli za minulého režimu „odhaleni“, tak nadále nemohli vykonávat práci, kterou chtěli. Důchody žen jsou zase obecně velmi nízké, některé nepobírají vdovský důchod. To se ale týká i heterosexuálních seniorů.

Jsou u nás domovy pro seniory vstřícné k LGBT+ menšině, umí s ní pracovat?

Naše sociální služby na ně dobře připravené nejsou. Ale nemyslím si, že by se jim nechtěly věnovat. Problém vidím v tom, že když se v domově bude držet za ruce seniorka se seniorem, je to v pořádku, ale když se takhle budou držet dvě ženy, tak to může vyvolat negativní reakce. Jiní klienti v domově mohou být nespokojeni s tím, že mají mezi sebou lesby nebo gaye. Co s tím ale pečovatel může dělat? Nepřijme LGBT+ seniory, nebo se bude snažit situaci vysvětlit heterosexuálním obyvatelům domova? Myslím, že naše společnost na LGBT+ témata není dostatečně připravená.

Co se s tím dá dělat?

Těžko říct. Jsem v tomto ohledu skeptická. Vidíme, co se děje v Maďarsku a v Polsku. Vidíme, že u nás se nic nemění. Skoro 70 % lidí chce manželství pro všechny a naši vládu to nezajímá. Kdybych chtěla být optimistická, řekla bych, že za 20–30let, až bude moje generace starší, bude všechno jiné, lepší. Ale co se do té doby stane, jestli se vrátíme do středověku, nebo se přikloníme na stranu západních zemí a budeme progresivní, to je otázka. I v zahraničí, kde jsou dál než my, vidíme, že bezproblémové soužití LGBT+ a heterosexuálů v domovech pro seniory úplně nefunguje a existuje LGBT+ senior housing. To je možná cesta budoucnosti.

Myslíte si, že by domovy pro LGBT+ seniory měly být také u nás?

Ano, protože senioři by se je nebáli využívat. Starší LGBT+ lidé se obecně bojí užívat sociální služby nebo chodit k lékaři.  Všechno oddalují, protože návštěva takového zařízení pro ně pokaždé znamená coming out. Nikdy neví, jaká bude reakce. Myslím, že domovy pro LGBT + by mohly být prospěšné. Je škoda, že u nás žádný není.

Odhodlají se LGBT+ lidé v zařízeních pro seniory ke coming outu?

Nemyslím si. Skrývat orientaci pro ně v této fázi života není náročné, protože to dělají celý život. Náročné je zamlžování identity spíš z hlediska stáří, protože jsou v konečné etapě života. Chtějí ho rekapitulovat, ale nemohou.

Protože kdyby začali mluvit otevřeně, tak by se přiznali ke své orientaci….

Ano. Skrývání identity je hodně náročné, protože do poslední chvíle hrajete nějakou roli, kterou vám určila společnost. Jenom velmi odvážní lidé si tohle dokážou prožít tak, jak by si to prožil kdokoli jiný.

Jak by měl postupovat domov seniorů, který chce být více vstřícný k LGBT+ komunitě?

My ze Života 90 jsme součástí pracovní skupiny při MPSV, která se tímto zabývá. Máme seznam věcí, které mohou sociální služby udělat, a dát tím najevo, že jsou otevřené a připravené s LGBT+ lidmi pracovat. Mezi základní patří například to, že v dotaznících je kolonka pro pohlaví s názvem jiné, že se ptáte na partnera, ne automaticky na manželku nebo manžela. Zajímá vás, s kým chtějí být senioři na pokoji nebo koho preferují v pomoci s hygienou. Jsou to jednoduché věci. Nikoho netlačíte, aby vám říkal, jaký je, dáváte jim prostor. Zeptáte se jich, jak chtějí být oslovováni. Jsou to drobnosti, ale všechno to může pomoct.

Pomohlo by také, kdyby někdo z personálu v zařízeních pro seniory byl LGBT+?  

U starších lidí funguje princip „ten je náš“, takže takové spojení mezi pečovatelem a seniorem by otevřelo nové dveře. Ve chvíli, kdy sama jste LGBT+, trochu víc se možná staráte a zajímáte o lidi, o nichž se ví, že mají jinou než heterosexuální orientaci. Když je navíc pečovatel veřejně vyoutovaný, otevře se téma i mezi personálem v dané organizaci. My například řešíme téma LGBT+ seniorů i proto, že ředitel Života 90 je gay a osobně se ho jejich problematika dotýká.

Jak Život 90 pracuje s LGBT+ seniory?

Máme za sebou dvě výstavy. Jedna se týkala příběhů osmi LGBT+ starších lidí, jmenuje se Jejich vlajka je duhová, oni sami bývají neviditelní. Natočili jsme k ní i rozhovory s protagonisty. Druhá výstava přibližovala životní osudy deseti lidí, kteří se nějak podíleli na LGBT+ aktivismu a emancipaci za první republiky a komunismu. Hlavně pořádáme diskuse, aby se téma rozšiřovalo co nejvíc dál. Zkoušeli jsme také organizovat mezigenerační setkávání. S LGBT+ seniory ale nepracujeme jenom my.  Je tu i brněnská organizace Proud, spolupracujeme s Pridem a existuje také Centrum pro queer paměť, což je archiv, který shromažďuje různé materiály týkající se života LGBT+ lidí.

Co můžeme jako společnost udělat pro to, aby se LGBT+ seniorům žilo lépe?

Rozhodně by jim pomohlo, kdybychom přemýšleli nad tím, že tu mezi námi jsou. Abychom automaticky nepředpokládali, že nejsou. Ve chvíli, kdy se budou moct otevřít ve společnosti, všechno půjde lépe.

Michaela Jirsová pracuje jako tajemnice ústavu a koordinátorka LGBTI+ projektů v neziskové organizaci Život 90. Život 90 se věnuje péči o seniory, provozuje 6 sociálních služeb, například linku důvěry, centrum denních služeb nebo poradenství.

Rozhovor vznikl v rámci Tvůrčích dílen II pod vedením Mgr. Ondřeje Trunečky, Ph.D.

Foto: Pixabay.com