„Na světě není jediné místo, kde by novináři mohli publikovat bez výhrůžek,“ říká Matthew Caruana Galizia

Od zavraždění investigativní novinářky Daphne Caruany Galiziové uplynuly v říjnu čtyři roky. Vyšetřování stále není u konce a za objasnění všech okolností smrti neúnavně bojují její manžel a tři synové. Nejstarší z nich, Matthew Caruana Galizia, po její smrti založil nadaci a investigativní centrum, které poskytuje podporu novinářům po celém světě. V Praze vystoupil na Noci myšlenek, kterou pořádal Francouzský institut v Praze ve spolupráci s Francouzským institutem v Paříži a Centrem současného umění DOX. Letošním tématem byla svoboda tisku v Evropě.

Vaše rodina dostávala téměř každý den zastrašující zprávy, několikrát vám zapálili dům, zabili vám psy… To vás od práce investigativní novináře neodradilo?

Nic z toho, co se nám dělo, mě neodradilo kvůli mnoha důvodům. Prvním je ten, že když jsem vyrůstal, přišlo mi to normální. Myslel jsem, že si tím prochází každý novinář. Moje matka se nikdy neprezentovala jako někdo výjimečný. Já s bratry a naším otcem jsme ji viděli jako člověka, který se snaží dělat svou práci a lidi jí za to ubližovali. Obdivoval jsem ji za to a chtěl jsem dělat to stejné ještě více. Navíc jsem chtěl ochraňovat lidi, novináře. Důvodem, proč byla zavražděna je, že šikana ji nedonutila s prací přestat.

Daphne byla jedinou ženou na Maltě, která psala o tématech jako jsou korupce, praní špinavých peněz, nepotismus. Byla hlavním terčem?

Mohli bychom to tak říct. Ale pozornost nevyhledávala.

Jenom nikdo nechtěl dělat to, co ona.

Přesně tak. Musíte si Maltu představit jako velmi nevyrovnanou společnost. Je tam silná misogynní kultura. Když začala psát, byl to pro lidi šok. „Co si ta žena myslí, když prezentuje své názory veřejnosti? Měla by být doma a starat se o děti.“ Spousta urážek plynula z toho, že byla ženou.

Proč začala psát?

Mám nahrávku z jednoho rozhovoru v rádiu, který matka poskytla, když jí bylo 26 let. Říkala, že noviny četla od velmi brzkého věku. Když byla na mateřské, začalo jí vadit, že se v nich nepíše o reálných společenských problémech. O matkách samoživitelkách, o právech homosexuálů, o diskriminovaných lidech… V té době jste se na Maltě nemohli ani rozvést.  Napsala dopis editorovi známých novin, který jej zveřejnil, zaplatil jí za něj a nabídl jí práci. Začala psát dvakrát týdně sloupky o neobvyklých tématech. To byl pro veřejnost šok, protože nic takového nikdy nečetli.

Cítíte se v Evropě jako novinář bezpečně?

O tom nepřemýšlím, dokud se mě na to někdo nezeptá. Pravda ale je, že ne. A věřím, že mnoho dalších novinářů to má stejně.

Je situace vypjatá?

Je tu hrozba soudních sporů, které mohou zapříčinit, že přijdete o všechny vaše peníze a práci. Těmto sporům se se říká SLAPP: strategic lawsuits against public participation. Často je iniciují mocní lidé jako jsou politici, státní úředníci a bohatí podnikatelé s politickými konexemi.

Bojí se novináři víc soudních sporů nebo fyzického násilí?

Mnoho novinářů se bojí násilných útoků a napadení. Myslím, že těch je ale o mnoho méně než žalob, protože právě soudní spory jsou tím, co váš život udělá mizerným a přinutí vás s žurnalistikou skončit.

Můžou se novináři obrátit na Daphne Caruana Galizia foundation, kterou jste na počest své matky založil?

To přesně jsem chtěl říct. Novináři, kteří čelí všemožným výhrůžkám se na nás mohou obracet. Můžeme je spojit s dalšími organizacemi, které jim poskytnou právní ochranu a potřebné bezpečí. Dnes už je spousta věcí, které pro ochranu novinářů můžeme udělat.

Kolik lidí nebo zemí z EU vyhledalo vaši pomoc?

Každá země v Evropě někdy čelila některému z již zmíněných problémů. Z každé země se na nás několik lidí či skupin obrátilo. Neexistuje místo, kde by novináři publikovali bez toho, aniž by dostávali výhrůžky.

Co byste vzkázal studentům žurnalistiky?

Profese novináře je opravdu důležitá. Možná vám to nedochází, když na univerzitě studujete abstraktní pojmy. Vaše první práce možná nebude to, co jste si představovali – a možná ani ta druhá. Třetí nebo čtvrtá už ale nejspíše ano. Věci se začnou vyplácet, uvědomíte si, kolik moci a zodpovědnosti doopravdy máte. Žurnalistika se obrovsky proměnila, ale v dobrém slova smyslu. Je více propojená, mezinárodní. Můžete pracovat s dalšími novináři po celém světě, naučit se toho rychle co nejvíce. Důležitá je práce všech žurnalistů – bez lokálních příběhů by neexistovaly národní příběhy a bez nich by neexistovaly ty mezinárodní. Opravdu na sobě všichni závisíme.