Každá atletka si zaslouží šanci na rodinu během kariéry, říká Kristiina Mäki

Sportovkyně se setkávají s řadou problémů, na které nikdo neupozorňuje, přitom mohou mít dalekosáhlé následky. Na sociálních sítích na ně uživatelé útočí 3x více než na sportovce, potkávají se sexismem nebo neochotou sponzorů je financovat, pokud si během kariéry chtějí založit rodinu. Kristiina Mäki byla nejskloňovanějším jménem české olympijské výpravy, a to nepřivezla medaili. Zvládla totiž postoupit do finále na 1500 m, vytvořit po 35 letech český rekord a obrátit kurz, který ve společnosti o těhotenství během sportovní kariéry převládal, to všechno sedm měsíců po porodu.

Je v silách sportovce budovat kariéru bez sociálních sítí?

Neumím to posoudit, protože jsem na sociálních sítích aktivní, ale znám řadu úspěšných sportovců, kteří je nemají. Je to pouze o přesvědčení. Ve výsledku jsou pro mě ale sociální sítě výhodou. Lidé si při úspěchu sportovce vyhledávají, pokud ho nenajdou, mají tendenci na úspěch rychleji zapomenout.

A vaše osobní zkušenost? Jak sociální sítě vnímáte vy?

Jsou spíš výhodou, ale samozřejmě mají i negativní stránky. Je pouze na člověku, jak si je nechá pustit k sobě. Umím si představit, že to může člověka rozebrat.

Přemýšlíte nad tím, co na sociálních sítích sdílíte, právě kvůli vlivu, který máte? Po Olympiádě vám sledující na Instagramu narostly o více než 10 tisíc.

Nic se nezměnilo, i když mám sledujících víc. Sdílím, co mě napadne až na spolupráce, ta mají svá pravidla. Po olympiádě se mi naskytlo víc příležitostí ve formě spoluprací, ale jinak se snažím být autentická.

Podle studií se útok či šikana na sociálních sítích zaměřuje na sportovkyně 3x víc než na sportovce, 23 % z těchto zpráv nebo komentářů jsou sexistické. Stalo se vám to někdy?

Určitě ano a myslím si, že se s tím setkala každá holka. Nejhorší je to ve věku 17–19 let, kdy nejsou dívky vyrovnány samy se sebou a takové poznámky situaci zhoršují. Já se osobně setkávám s tím, že mi okolí říká od 15 let, že mám velký zadek, protože mám větší pánev. Mám štěstí v tom, že mi to bylo vždycky jedno, spíš jsem se pozastavila nad tím, proč mi tohle někdo říká. Měla jsem potřebu to člověku vrátit třeba tím, že jsem porazila jeho svěřenkyni, bohužel to totiž říkají samotní trenéři. Nikdy mě to nesundalo tak, že bych přestala jíst, takhle ale reaguje dost holek. Je to věc, která by se měla změnit, ale je to beznadějné, dokud impulzy z okolí nezmizí, což je se sociálními sítěmi téměř nemožné.

Dovolí si fanoušek na sociálních sítích víc než v reálném světě?

Vždycky je snazší schovat se za monitor. Člověk vám to nikdy do očí neřekne, zvlášť třeba to, že jste tlustá nebo máte velký zadek. Stalo se mi, že mi u stejné fotky napsali dva různí lidé, že jsem hodně vychrtlá a že mám velký zadek. Člověk si z toho nemůže nic brát.

Všímáte si toho, že o atletkách vzniká řada různých lifestylových článků plných fotek v plavkách nebo dresech, zatímco o mužích nikoli, přesto že na svoje účty na sociálních sítích vkládají také fotky bez trička nebo v plavkách? Kde vidíte příčinu?

Kdyby takové články vznikaly i o atletech, tak by se četly. Problém je v tom, že atletky takové fotky sdílejí víc, už jen tím, v jakém dresu závodí. Vytváří větší nabídku a na to se média chytí. Kdyby takové fotky nesdílely, nevznikaly by ani články.

„Budeš hlavně máma, s atletikou je konec.“

Jste zdárným příkladem, že mít v rámci kariéry dítě je možné a vrátit se do životní formy taky. Jak přijala veřejnost vaše oznámení?

Ze sportovního hlediska to nebylo příliš dobré. Komentáře byly plné názorů, že je to konec mé sportovní kariéry. Bohužel jsem se s negativními reakcemi setkávala i osobně. Lidé mi říkali, že budu hlavně máma, což pořád jsem. Myslím si, že to bylo hlavně tím, že tomu lidé nevěřili u sebe, takže neměli důvod věřit v někoho jiného.

V New York Times bylo těhotenství během atletické kariéry označeno jako tzv. „kiss of death“, tedy polibek smrti a zažila to sama Alison Felix, držitelka 11 olympijských medailí. Ta otěhotněla v době, kdy jí končila smlouva se společností Nike. Smlouvu chtěly podepsat obě strany, Nike chtěl ale své financování snížit o 70 %. Alison Felix kauzu medializovala a společnost svou politiku financování sportovkyň, které se chtějí ke kariéře vrátit, změnila. To samé udělala i řada dalších sportovních značek. Bála jste se, že se vám může stát něco podobného? Že přijdete o financování, které je pro sportovní kariéru tolik důležité?

Bála jsem se toho u svého zaměstnavatele Olympu. Ti mi ale vyšli maximálně vstříc a řekli, že až se budu chtít vrátit, tak tam místo budu mít. Sama jsem sponzorovaná společností Nike a ocitla jsem se ve stejné situaci. Měla mi ten rok končit smlouva. Brala jsem to jako hotovou věc. Po oznámení těhotenství mi volali, že chtějí smlouvu prodloužit do olympiády a pak se uvidí, jak dál. Myslím si, že tomu dost pomohla právě aféra Alison Felix.

Je otázka financování pro atletku určující faktor, proč těhotenství odsouvají?

Sama jsem se s tím nesetkala, ale rozhodně to určující je. Člověk musí z něčeho žít. Když se chce atletka vracet, potřebuje peníze na přípravu a soustředění. Myslím si, že by takovou šanci měla mít každá.

„Člověk musí mít kritiku na háku.„

Liší se kritika fanoušků u atletů a atletek?

Určitě ano. Fanoušci mají tendenci komentovat atletkám postavu, zatímco u atletů jsou to hlavně výkony. Myslím si, že se to nezmění. Je potřeba k tomu mít vyrovnaný přístup. 

Mají tyhle poznámky dopad na vaši psychiku?

Člověk to musí mít na háku od začátku. Věkem se to může zlepšit, ale někdo má křehčí povahu. Nejde si jednoduše říct, že to bude v pohodě. 

Je to problém sportu nebo systémový problém?

Určitě je to systémový problém. Atletky jsou vidět v médiích víc, protože jsou méně oblečené, i když to nutně není sexuálně atraktivní. Je to ale problém obecně. Každá dívka, která dá na sociální sítě fotku v plavkách, zažívá to samé. Dává společnosti zkrátka příležitost vyjádřit se, i když to tak primárně ani nezamýšlí.

Čeká ženský sport v tomto ohledu nějaká změna?

Myslím si, že ne. Vždycky to tam bude a s příchodem nových pohlaví se to jen zkomplikuje.

Snaží se nějaké sportovkyně se sexismem bojovat?

Určitě ano, ale nemyslím si, že úplně šťastným způsobem.

A co naopak pozitivní zprávy, co vám lidé píšou nejčastěji?

Pozitivních zpráv je mnohem víc než negativních. Je to od žen, které začaly běhat a jsou nadšené z nového koníčku nebo dokonce manželů a partnerů, kteří mi děkují, že jsem jim vlila krev do žil.

Máte i nějakou zprávu, kterou si pamatujete dodnes?

Určitě. Jeden pán mě požádal, abych nahrála jeho ženě přání k narozeninám, protože kvůli mně začala běhat a je šťastná, stejně jako její muž, který je rád, že si našla koníček. Takové zprávy mě vždycky moc potěší.

Foto: Pixabay.com