Alena Mornštajnová počtvrté. Stále stejně a přece jinak

Spisovatelka Alena Mornštajnová je od svého debutu v roce 2013 s románem Slepá mapa již naprosto etablovanou autorkou současné české literární scény. Zatím zřejmě největší úspěch zaznamenala s jiným románem, která má ovšem také historické téma, nazvanou Hana, která se nedlouhou po svém vydání stala absolutním bestsellerem. Po dvou letech vydala v roce 2019 znovu pod hlavičkou nakladatelství Host svůj už čtvrtý román (do čtveřice chybí ještě dílo Hotýlek z roku 2015) Tiché roky.

Mornštajnová sází na již osvědčené motivy a také na čtenářsky oblíbenou a úspěšnou historickou tematiku. Mezi opakující se vzorce v knihách Aleny Mornštajnové patří mimo jiné dětští vypravěči, kteří se vyskytují (alespoň částečně) ve všech čtyřech zmíněných románech. Dětský vypravěč se vyskytuje i v Tichých rocích, kde je jedna část knihy zaměřena na dívku Bohdanu, s níž čtenář, jak už je u Mornštajnové běžné, během čtení vyroste a dospěje. Druhá část románu je pak zaměřena na Bohdanina otce Svatopluka Žáka a jeho život, v němž se mísí zarytá komunistická víra, ale také láska k manželce a dceři. Poměrně záhy v části zvané “Otec” ale čtenář zjistí, že Svatoplukova dcera se nejmenuje Bohdana, nýbrž Blanka, kolem níž se točí hlavní zápletka této části. Obě části nejdou odděleně za sebou, ale se střídají po kapitolách.

Až dosud by se mohlo zdát, že se ve vzorcích, které Mornštajnová s velkým ohlasem čtenářů pravidelně opakuje, nic nezměnilo. Zpočátku dětský vypravěč, historická tématika, složité rodinné vztahy a pocit viny, který cítí jak Bohdana, tak Svatopluk během celého příběhu. V čem je tedy dílo jiné?

Historie na pozadí

Autorka vytváří rozdílné pocity, které čtenář chová k oběma hlavním postavám rozličnými způsoby. Jednak část Otec je vyprávěna v -er formě, zatímco Bohdana vypráví příběh sama za sebe, tedy v první osobě. I proto může čtenář mít ve Svatoplukově části pocit jisté odtažitosti, zatímco Bohdana je celou dobu mnohem osobnější postavou, která dává čtenářovi poznat své hluboké vnitřní pocity. Svatopluk může pak na první pohled působit velmi ploše – oddaný komunista a relativně schopný straník, na druhé straně oddaný manžel a otec, který je ale tak nějak celou dobu odtržený od reality a nevnímá život kolem sebe takový jaký je. To můžeme poznat i z toho, jak obdivuje komunismus, se nechává se pohltit komunistickou propagandou a nevnímá reálné historické události. Právě historické události jsou v příběhu velmi upozaděny, což je jeden z výrazných rozdílů oproti předchozím románům Mornštajnové. Čtenář se vlastně (s výjimkou Pražského jara a sametové revoluce) v podstatě ani nedozví, co si Svatopluk o historických událostech myslí. Nejsou totiž pro příběh zdaleka totiž důležité.

Celý děj plyne pomalu, dlouho se může čtenářovi zdát, že Svatopluk si žije svůj vysněný život. Vezme si Evu, dívku svých snů, a narodí se jim krásná a později úspěšná dcera Blanka, která sice hraje v rockové kapele, ale její členové nijak otevřeně neprotestují proti režimu. Přitom právě jeden z koncertů kapely znamená v celé knize velký zvrat. Blanka po koncertě v opilosti řídí a srazí cyklistu. Události se následně seběhnou velmi rychle a jak je pro Mornštajnovou typické, velmi předvídatelně.

Svatoplukův život se obrátí naruby a stane se z něj zamlklý morous, kterého už čtenář zná z vyprávění Bohdany, Svatoplukovy druhé dcery, které zapříčinila nevědomky při svém narození další tragédii. Opět by se takový zvrat dal čekat, zvláště když v průběhu děje zjistíme, že Svatopluk a mlčenlivý otec z Bohdaniny části jsou tatáž osoba. Bohdana se vlastně celou dobu snaží přijít na to, proč se s ní její otec nebaví, proč se jí straní a proč z ničeho nic přijme za svého jejího přítele Martina. Osoba Martina je v části nazvané Dcera velmi důležitou postavou, která se nakonec stane jakýmsi pojítkem mezi oběma postavami. Přece jen se v této části dozvídáme něco, co na první pohled nemuselo být čtenáři jasné: Bohdana je němá a prožívá dlouhé tiché roky v domácnosti s mlčenlivým otcem a nevlastní matkou, kterou Svatopluk ve své podstatě šikanuje. Postupně se obě příběhové linie protínají a Svatopluk i Bohdana vyprávějí stejné události z jiné perspektivy. Do té doby vlastně každý popisuje svou část příběhu, které postupně dají dohromady jakousi rodinnou mozaiku rodiny Žákových.

Srozumitelná, čtivá, předvídatelná

Alena Mornštajnová po čtvrté přišla s příběhem, v němž každá postava má své místo, není pro laického čtenáře zbytečně složitý a přece je na něm vidět, že se autorka od svého debutu poněkud posunula. V předchozích dílech by se občas mohlo zdát, že některé části vypravěčsky poněkud drhnou nebo třeba nedávají moc smysl (aniž by chtěl autor článku spisovatelku hanit). Tiché roky jsou vypravěčsky i autorsky už svým způsobem vykrystalizované, ačkoliv zůstává jakási předvídatelnost, kdy pozorný čtenář už nějakých dvacet stran dopředu ví, co se chystá. A nevadí mu to.

Právě v jakési předvídatelnosti a banalitě přitom tkví obvyklá kritika na adresu jinak velmi úspěšné a oblíbené autorky. Někteří kritici mají pocit, že literatura nemůže být jen vyprávění příběhu a musí v ní být něco víc. Nějaké životní moudro, sdělení, které čtenáře posune dál. Ve skutečně kvalitním díle by se měly vyskytovat odpovědi na složité filozofické otázky. Pravdou je, že nic takového u Mornštajnové ani napočtvrté nenajdeme. Domnívám se ale, že to ani není jejím úmyslem. Autorka je jednoduše výborná vypravěčka a její knihy často čtenáři přečtou jedním dechem, aniž by čekali, že se dozvědí odpovědi na otázky smyslu života nebo pravé povahy náboženství.

Mornštajnová naprosto vyniká v nesmírně čtivém stylu psaní a vynikajícím, leč jednoduchém stylu vyprávění. Její postavy nemusí být nijak zvlášť hluboké, protože to od nich nikdo neočekává. Čtenáři spíše očekávají ten druh literárního zážitku, který znamená únik od reality, ale nevymáhá přehnané soustředění. A přesně to se Mornštajnové skvěle daří, i když tentokrát bez výrazné berličky v podobě historických událostí.

Text vznikl  na semináři Jiné žánry pod vedením PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Foto: Deník / Martin Divíšek, zdroj: https://www.denik.cz/spolecnost/alena-mornstajnova-spisovatelka-rozhovor-hana-20200113.html