Absolutní miláček

„Starý dům dřepí na kopci, na všech stranách odchlípnutý bílý nátěr a arkýřová okna, dřevěné sloupkové zábradlí přerostlé popínavými růžemi a jedovatcem,“začíná své vyprávění americký spisovatel Gabriel Tallent. Statický klid čišící z prvních slov románu Absolutní miláček je však pouze zdánlivý. Do příběhu o incestním vztahu mezi otcem a dcerou autor vtisknul emoce natolik věrohodné, že budou ve čtenářích zřejmě rezonovat ještě dlouho po přečtení poslední stránky.

Život čtrnáctileté Julie není snadný. Dospívání bez matky v chátrajícím domě uprostřed kalifornských lesů ve společnosti despotického otce, který dceru místo gramatiky učí správně držet pušku, přežít v divočině nebo lovit, ale zdaleka není znepokojivé. Tajemství ukrytá za zahalenými okny, která Tallent postupně rozkrývá, jsou šokující i odporná, a vedou daleko za hranice společensky přijatelné fantazie.

Přestože se v psychologické charakteristice postav odrazilo autorovo vypravěčské mistrovství, pomyslným vrcholem jeho umu je samotná postava hlavní hrdinky. Julie, Turtle nebo „kibble“, zvláštní a komplikované stvoření, nezdolný živel, který v sobě i přes občasnou zdánlivou pasivitu koncentruje dechberoucí vůli k životu. Zatímco se její vrstevnice probírají dívčími časopisy, Turtle ve volném čase pečuje o sbírku střelných zbraní, pobíhá po lese nebo loví. A i když by se na první pohled mohla zdát jako dívka, která je pouhou obětí života s tyranem, Turtle je mnohem víc než to. Je absolutním miláčkem.

Jedním z důvodů, proč si Tallent zaslouží pozornost, je způsob, jakým popisuje své hrdiny. Skoro působí, jako by se neomezoval na pouhé líčení, ale místo toho otce s dcerou rovnou zhmotňoval ve čtenářově mysli. Není idealistickým ani skeptickým vypravěčem. Svět se v očích Gabriela Tallenta nejeví jako černobílý, a podle toho jednají i jeho postavy. Proto je i pohled na Turtle mnohdy nejednoznačný a emoce spojené s její postavou proměnlivé –člověk ji jednou lituje pro všechny šrámy na těle i duši, jindy zbožňuje pro neohrožené hrdinství a občas také nenávidí pro neschopnost k razantnímu činu. Absence moralizování a zjednodušování tak z Absolutního miláčka činí mrazivě autentický příběh.

Turtle přitom není jedinou postavou, kterou Tallent vykresluje věrohodně se všemi jejími klady i slabými stránkami. Martin jakožto otec, který svou dceru bezmezně miluje, který ji zároveň psychicky trýzní a znásilňuje, není zjednodušením bezduchého monstra. Naopak. Je to charismatický, zdatný a mimořádně bystrý muž se zápalem pro filosofii i environmentální problémy. A podobně jako Turtle, ani čtenáři se nebudou moci s jistotou dopátrat, odkud vlastně prapodivná temnota v Martinovi vyvěrá. Je poznamenán zřejmě i vztahem s vlastním otce a  jakožto „daddy“ svou dceru pro její nezkrotnost a nezlomnost miluje. Ze stejných důvodů ji ale zároveň hluboce nenávidí. I když je zřejmé, že je tento stav neudržitelný a každé řešení je svým způsobem destruktivní, napětí v příběhu graduje od začátku do konce.

Všímáme si v románu existence několika rovin, které se zde prolínají. V příběhu zkoumáme opakující se otázky vztahu lidstva k naší planetě a dostáváme alarmující výpověď o způsobu života, který je za hranicí běžného chápání. Autor užívá spoustu kulturních odkazů, které dílu dávají ještě větší přesah.

Tallent vypráví způsobem, v němž se na jednom místě stýká květnaté líčení kalifornské přírody, strohý popis, expresivní výrazy i nadávky. Napomáhají věrohodnosti příběhu a prokreslení postav – v kontextu života, jaký Julie s otcem a dědečkem vedou, jsou dokoncena místě. Gradaci románu napomáhají nejen svižné dialogy kontrastující s bohatým, někdy zdlouhavým líčením přírody, ale i kombinace vyprávění prostřednictvím er formy a du formy. Pasáže psané v druhé osobě jednotného čísla Tallent chytře využívá k introspekci a umožňuje čtenářům nahlédnout do Juliina vnitřního světa. Díky promyšlenosti každé jednotlivé části a preciznosti, s níž do sebe jednotlivé indicie zapadají, příběh zůstává po celých jednatřicet kapitol konzistentní.

Ačkoliv se román dočkal několika prestižních ocenění včetně bestselleru New York Times nebo nejdůležitějšího titulu roku podle Washington Post, bývá mu opakovaně vytýkaná tendence k nadužívání kulturních odkazů, které Tallent vkládá do úst svých postav. Filosofické debaty a úvahy o environmentální krizi sice doplňují postavu Martina a podílí se na tom, že Juliin otec není zjednodušen na primitivního tyrana, ale u mladého a naivního Jacoba, který Turtle změní pohled na život, však k podobnému efektu nedochází. Literární odkazy, jimiž oplývá chlapcova mluva, postavě spíše obírají na věrohodnosti.

Zvláštní pozornost si jistě zaslouží i český překlad díla, o který se postaral Martin Pokorný. Nejenže si bravurně poradil se střídajícími s přechody do minulého času a nečekanými skoky do času budoucího, Martina díky pečlivému překladu čtenáři poznají i jako otce nebo „daddyho“, Julii zase jako „kibble“ nebo Turtle.

Přes bezpočet scén, během kterých člověku tuhne krev v žilách, není Absolutní miláček příběhem o beznaději a utrpení. Dočkáme se zásadního zlomu, který nastává, když do domácnosti přibude nový člen – malá Cayenne. V momentě, kdy se Julie rozhodne splatit dítěti, sobě i čtenářům pomyslný morální dluh a vymaní se z bludného kruhu, vynikne motiv, který Absolutního miláčka provází od začátku až do konce. Nikdy neumírající naděje a víra v lidské činy.

Gabriel Tallent: Absolutní miláček. Překlad Martin Pokorný, Praha: Odeon, 2019.

Text vznikl v rámci semináři Jiné žánry. Literární a kulturní seminář pod vedením Jany Čeňkové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *