Proč Češi z průzkumů vychází jako sobci, i když mají dobré srdce?

Soudě podle událostí posledního týdne se zdá, že Češi mají nejen zlaté ručičky, ale i zlaté srdce. Po celé republice se šijí roušky pro lidi v první linii v boji s koronavirem, restaurace darují jídlo členům záchranných složek a pokud se chcete přihlásit k nějaké dobrovolnické organizaci pomáhající seniorům, zjistíte, že mají mnohem více dobrovolníků než lidí potřebujících pomoc. Jak je tedy možné, že ještě před dvěma lety jsme z průzkumu společnosti Gallup vyšli jako 20. nejsobečtější národ (ze 146 zemí), který je nejméně ochotný pomoci cizímu člověku? Stali se z nás snad během krize jiní lidé? Odpověď tkví v samé podstatě altruismu, podle níž se Češi možná chovají zcela přirozeně.

Altruismus pod lupou vědy

Altruismus, tedy chování ve prospěch druhých bez očekávání odměny, provází lidstvo od nepaměti. Záchrana života, darování peněz nebo třeba podržení dveří druhému člověku jsou všechno projevy altruismu – některé větší, jiné menší, ale všechny veskrze pozitivní. Jistě, přidržet někomu dveře nám do jisté míry velí naše vychování, ale co takové dobrovolné darování ledviny? Co vede lidi k tomu, že nezištně obětují svůj čas, peníze, nebo dokonce orgán, aby pomohli někomu jinému?

Stejnou otázku si položili i odborníci z různých oborů psychologie a našli hned několik možných odpovědí. Jedna z teorií spojuje altruismus s evolucí. Podle ní si jedinci stejného druhu pomáhají, aby zvýšili šanci na zachování svého genu. Čím bližší si jedinci jsou, tím je pravděpodobnější, že si budou pomáhat. Neurologové navíc objevili, že altruistické chování aktivuje odměňovací centrum v mozku a způsobuje příjemné pocity. Kognitivní psychologie zase dodává, že někdy pomáháme, abychom si ulevili od špatných pocitů, které v nás vyvolává pohled na druhého člověka v nesnázích. Velkou roli hraje také empatie, která nám umožňuje vcítit se do druhého a zajímat se o to, jak se mu daří.

Češi a altruismus v číslech

Zdá se, že altruismus přináší samé benefity, jak se k němu tedy staví Češi? Podle již zmíněného průzkumu, bezprostřední pomoc neznámému člověku poskytne v průměru 26 % Čechů (světový průměr je 43 %). Mapa dárcovství za rok 2019 uvádí, že na veřejně prospěšné účely pravidelně přispívá 14 % české populace, s připočtením příležitostných dárců je to 41 %. Nejčastěji se jedná o částku 201-500 Kč. To nejsou zrovna dechberoucí čísla. Ve veřejně prospěšný sektor má navíc důvěru méně než polovina Čechů, s čímž nejspíš souvisí rozšířené stigma okolo zdejších neziskových organizací, pramenící z množství kolujících fám o neziskovém sektoru. Jen polovina Čechů například ví, že  nejvíc státem financovaná nezisková organizace je Fotbalová asociace ČR.

Víc než dvě pětiny Čechů si myslí, že by se měli podporovat hlavně projekty v České republice, zjistil to loňský průzkum pro ADRU. Téměř všichni dotázaní považují za zásadní vědět, jak přesně bude s jejich penězi naloženo a 7 z 10 raději pomůže konkrétnímu člověku než aby přispěli na nějaký velký projekt. Téměř polovina lidí se obává, že si neziskové organizace nechávají většinu peněz pro sebe. Nešťastníkem v oblasti dárcovství jsou uprchlíci, kterým Češi přispívají výrazně méně než na ostatní témata.

Vědecky to dává smysl

Pokusíme-li se konfrontovat tuto změť čísel s předchozími vědeckými teoriemi, zjistíme, že se vlastně chováme docela přirozeně. Raději pomáháme lidem nám blízkým, v jejichž situaci se dokážeme snadno vcítit a jejichž trápení v nás vyvolává nepříjemné pocity. Pokud jde o současnou krizi, výsledky předchozích průzkumů se jenom potvrzují. Češi neváhají přiložit ruku k dílu, pokud jde o aktuální konkrétní problém – šijí roušky přímo pro zdravotníky, nakupují pro seniory ve svém okolí.

Co na nás naopak nefunguje je koncept tzv. efektivního altruismu, podle něhož bychom měli své prostředky darovat tak, aby měly co největší dopad (zachránili co nejvíce životů). V praxi by to znamenalo, že pokud se zrovna rozhodujete, kam nasměrovat své peníze, měli byste je darovat spíše italskému než českému zdravotnictví, neboť tam můžou aktuálně zachránit víc životů. Asi tušíte, že takhle moc lidí uvažovat nebude.

Sobci nebo altruisté?

Čas od času se po zveřejnění nového mezinárodního srovnání týkajícího se dobročinnosti v médiích objeví titulky typu: “Češi jsou sobci, cizinci by nepomohli!” Jednak se jedná o nehorázný příklad generalizace a stereotypizace a jednak to zkrátka není pravda. Můžeme měřit dobročinnost objemem peněz, který lidé darují na charitativní účely, ale mnohem lepším ukazatelem je možná to, jak se lidé zachovají, když nastane krize podobná té současné. Bude každý kopat sám za sebe, nebo se spojí, aby pomohli slabším jedincům? Myslím, že současná situace v tomto ohledu mluví sama za sebe.

Obrázek: conditiohumana.io