Wojciech Tochman: Pánbůh zaplať

Nakladatelství Dokořán společně s nakladatelstvím Máj v roce 2013 českým čtenářům představily první dílo významného polského reportéra Wojciecha Tochmana s názvem Pánbůh zaplať. Bylo to zhruba sedm let poté, co vyšla kniha Gottland od rovněž významného autora polské reportáže Mariusze Szczygiela. Jeho texty se věnovaly příběhům z české historie a osudům známých postav našich dějin. Díky této tematické blízkosti se v Česku dosud neznámý žánr literární reportáže etabloval se značným čtenářským úspěchem.

Pánbůh zaplať však představuje něco odlišného. Pojivým tématem výboru Tochmanových reportáží je křesťanská víra v souvislosti s lidským jednáním a uvažováním v extrémních životních situacích, které častokrát přichází nečekaně.V ateistickém Česku má takové téma mnohem menší šanci vzbudit velký zájem.

Mariusz Szczygiel v komentáři ke knize trochu konejšivě říká, že není knihou o Polsku, ale že je „univerzální knihou o tom, co s lidským myšlením udělá víra v Boha, když v ní chybí sebereflexe“. Přesto nelze polské kulturně-společenské prostředí, v němž se příběhy odehrávají, opomenout, protože právě z jeho specifických aspektů popisované příběhy vychází.

Na cestě za národní povahou

Kniha je směsicí pohnutých osudů, osobních i společenských tragédií, jako jsou únosy dětí, sebevraždy, vraždy, zmizení či dopravní nehoda –tedy povětšinou neštěstí, která se bohužel odehrávají všude po světě, ale my máme možnost sledovat, jak na ně reagují právě Poláci – národ silně definovaný konzervativním pojetím víry. Tochmanovým primárním cílem totiž není u výše zmíněných událostí hledat příčiny a informovat o nich, nýbrž hlouběji pozorovat jejich stěžejní aktéry v extrémních situacích a temnou atmosférou Polska s citem postupovat směrem k odhalení národní povahy a skutečného stavu společnosti.

Je to podobný motiv, jaký měl Mariusz Szczygiel v Gottlandu, avšak se dvěma zásadními rozdíly. Szczygiel byl při psaní o české povaze outsiderem, vnějším pozorovatelem, který zkoumal Čechy skrze velké příběhy velkých i malých dějin. Tochman je naopak insider a v popředí jeho zájmu jsou příběhy zdánlivě menšího rozměru, leč neméně silné. Pozoruje osudy jednotlivců, rodin, či menších společenství, které se odehrávají nezávisle na společenském a politickém dění. Píše o matce, jejíž dcera – známá horolezkyně – se ztratila v Himalájích, píše o ženě, která si do péče vzala těžce postižené dítě, píše o muži, který z neznámých důvodů ztratil paměť a hledá novou identitu.Jedinou výjimkou jsou dvě reportáže – Mojžíšův keř a Amen – jež se věnují nehodě autobusu, při níž na poutní cestě za Pannou Marií uhoří několik středoškoláků.

Na ploše menších a intenzivnějších příběhů dokáže Tochman obratně pracovat se svým ústředním motivem. Téma víry a konzervatismu je přítomno ve všech reportážích, některé jej zpracovávají podrobněji (Mojžíšův keř, Vzteklý pes), v některých se zas zjevuje jen částečně jakoby v pozadí (reportáž Schody se nepálí, kde Tochman zmiňuje pohled lidí na těžce postiženého chlapečka). Tato proměnlivost intenzity motivu funguje dobře, stejně jako autorova práce s jazykem, když střídá úsporný a neutrální styl s tím více expresivním a květnatým.

Žánr literární reportáže nabízí řadu způsobů, kterými lze atraktivněji a s větším estetickým účinkem docílit autorského záměru. Jedním z nich je například forma předávaného příběhu či svědectví, pomocí níž lze ještě zesílit výpovědní hodnotu už tak dost silných příběhů. Tochman se nebojí s formou experimentovat v celém souboru. Hned první titulní reportáž Pánbůh zaplaťje psána jakoby byla dramatem či scénářem, v němž jsou vedle sebe kladeny dvě různé výpovědi manželů – dvě různé perspektivy na otázku, zdali mít další děti, když ženě hrozí čím dál větší zdravotní komplikace. Poslední reportáž Vzteklý pes je pro změnu v ich-formě zpovědí homosexuálního kněze.

Troufalý reportér

Diverzita forem není do výboru reportáží zasazena nějak násilně, nezvykle podané texty jsou v souboru zhruba tři z celkových čtrnácti a jsou uspořádány tak, aby pro čtenáře při prostupování ztěžklými příběhy fungoval určitý spád, ale zároveň nebyl vystaven stylistickému chaosu.

Experimentálnější texty vyvažují ty, které svým strohým a úsečným stylem připomínají konvenční podobu reportážního žánru známou z novin a časopisů.Stále však překračují upnutější pole publicistiky směrem k literatuře, když rozpracovávají psychiku postav a popisují něco, co reportér nemohl na vlastní oči vidět, co si nemohl ověřit, ale co „pouze“ mohl tušit – charakter osob, jejich vlastnosti, emoce, pocity, apod. Například když Tochman v reportáži Leží ve mně mrtvý anděl vykresluje osobnost rozhlasového hlasatele Tomasze Beksinského, který měl silné psychické problémy a nakonec spáchal sebevraždu, anebo když líčí shledání jednovaječných dvojčat, které sám zprostředkoval.

S tím se váže otázka subjektivity předávaného svědectví. Společně s problémem fikce jsou nejvíce diskutované vlastnosti žánru literární reportáže. Tochman častokrát zpracovává příběhy ze svého televizního pořadu Kdokoli viděl, kdokoli zná, v němž pomáhal Polákům hledat jejich ztracené příbuzné, totéž pak činí i přes svoji nadaci ITAKA. Mluvíme tedy o tom, že jako autor vstupuje do děje a svým jednáním ho ovlivňuje. Na reportéra poněkud troufalé, ne? Dá se pak věřit, že nám příběh, v němž je sám zainteresovaný, předává pravdivě a bez přikrášlení?

Tochman společně se Szczygielem celkem přímočaře tvrdí, že objektivní reportáž neexistuje. Reportáž v jejich pojetí „musí být subjektivní, ale musí být napsaná férově“. Reportáže v Pánbůh zaplať férově napsané jsou, protože Tochman v klíčových momentech přiznává, jaká je jeho role v příběhu. Takže nám nezbývá než mu věřit a pokusit se překousnout fakt, že se často v půlce rozjetého příběhu poměrně násilně mění vypravěč a jeho perspektiva. Podle výše popsané premisy je to sice věc nezbytná, přesto však citelně narušuje plynulost vyprávění a čtenáře může mást.

Jedná se asi o jediný výrazný nedostatek celého výboru, který jinak tematicky drží dobře pohromadě. Wojciech Tochman je patří mezi přední současné polské reportéry, Pánbůh zaplať dokazuje jeho výjimečnou schopnost vyhledat zajímavý příběh, porozumět jeho aktérům a jejich motivům a to všechno pak čtenáři předložit na pestré paletě. Příběhy tohoto výboru reportáží sice překypují tmavšími a bezútěšnými odstíny, ale v tom spočívá jejich výpovědní hodnota – pokud člověk po dočtení Pánbůh zaplať hluboce vydechne a ještě stále bude pociťovat mrazení v zádech, autor na něj správně zapůsobil.

TOCHMAN, Wojciech.Pánbůh zaplať. Přel. Barbora Gregorová. Praha: Dokořán, 2013. ISBN 978-80-7363-542-8.

Text vznikl na semináři Literární a knižní kritika PhDr. Jany Čeňkové, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *