Reportáž: Fotbalové Ště(s)tí
„No jasně, tady máš telefonní číslo na Míru Daniluka z mladších žáků, dohodni se s ním. A díky!“ reagoval na můj dotaz, zdali bych se mohl zapojit do trénování mládežnických výběrů, s neskrývaným potěšením Pavel Hoznédl, šéftrenér mládeže fotbalového klubu SK Štětí.
Tušil jsem, že nebude potřeba, aby se kvůli mému požadavku scházelo celé vedení. A se vší upřímností můžu říct, že jsem zrovna tak očekával i jistou míru nadšení. Fotbal dnes není v jednoduché pozici a většina týmů musí hledat způsoby, jak oslovit ty nejmenší a zajistit si do budoucna vlastní hráčskou základnu. Zájem o sport u nejmenší generace obecně slábne a fotbal navíc soupeří s mnohem širší nabídkou „konkurenčních“ disciplín než dřív, kdy bylo v menších městech na výběr nanejvýš ze tří nebo čtyř sportovních odvětví.
Štětí je ale výjimkou. Fotbalu v tomto sotva devítitisícovém severočeském městě propadlo tolik dětí, že vydají na plných deset mládežnických týmů. To představuje hrubým odhadem asi 150 pravidelně sportujících dětí a mladistvých ve věku od šesti do osmnácti let. Pod komíny zdejších papíren je tak větším problémem sehnat dostatek zodpovědných trenérů než mladých nadějí. Odtud pramenilo mé přesvědčení, že nebudu odmítnut.
Neplacená brigáda
Každý dobrovolník ochotný věnovat svůj volný čas výchově mládeže je pro klub malým pokladem. Všechna družstva trénují třikrát v týdnu, a tak je v odpoledních hodinách prakticky nemožné vidět městský stadion prázdný. Kdyby nedisponoval dvěma travnatými plochami a nově i jedním menším hřištěm s umělým povrchem i osvětlením, nebyl by vůbec schopný takový počet sportovců pojmout. I tak se občas stává, že v odpoledních hodinách na jednom hřišti trénují až čtyři týmy přípravek najednou. Na stadionu to pak vypadá spíš jako na dětském dnu. Kromě tří zpravidla devadesátiminutových tréninků potom trenéři se svými svěřenci každý víkend absolvují ještě zápas nebo turnaj. Každého kouče tak jeho funkce přijde týdně průměrně na sedm hodin času, čili téměř jako jeden pracovní den v týdnu navíc. To vše za nulový nebo spíš jen symbolický honorář, který podle slov Miroslava Daniluka, mého nadcházejícího trenérského kolegy, pokryje s bídou náklady na dopravu.
S Danilukem se telefonicky spojuji krátce po rozhovoru s šéftrenérem Hoznédlem. Opakuji mu znovu svůj záměr – rozšířit dvoučlenný trenérský tým složený z něj a Pavla Kučery u týmu mladších žáků, a to na dobu nezbytně nutnou k tomu, abych byl z načerpaných zkušeností a zážitků schopen sestavit smysluplnou reportáž. Domluveni jsme velice rychle – dostanu šanci vést celý jeden trénink mladších žáků, a jakožto brankář prvního štětského mužstva i jednu tréninkovou jednotku zaměřenou výhradně na gólmany. „A neříkej mi pane Daniluk – jsem Míra. V úterý ve čtvrt na čtyři na stadionu, měj se!“ ozve se ještě ze sluchátka.
Loučím se s „Mírou“ a rovnou usedám ke klávesnici svého notebooku. Na YouTube je bezpočet ukázkových tréninkových jednotek pro všechny možné věkové kategorie. Proklikávám se videi, a když narazím na cvičení, které mě zaujme, dělám si poznámku na papír. Fotbal hraji od svých šesti let, a tak si věřím, že dokážu odhadnout, co by moji budoucí svěřenci hrající okresní přebor mohli zvládnout pochopit i provést a co by je zároveň nenudilo. Na pomoc si beru i publikaci Fotbal – učebnice pro trenéry dětí (4-13 let) od autorů Plachého a Procházky, kterou objevuji v knihovně svého otce, rovněž mládežnického fotbalového trenéra.
Trenérský rychlokurz aneb YouTube i učebnice
Při přípravě „svého“ tréninku ale stejně nejvíc vycházím z toho, co jsem jako hráč absolvoval pod někdejšími trenéry z žákovských a dorosteneckých let. Za chvíli je papír plný schémat, nákresů a poznámek. Do profesionálního tréninkového plánu má sice tenhle cár stejně daleko jako já do profesionálního trenéra, ale s přípravou jsem spokojen.
U všech cvičení dbám na to, abych byl hráčům schopen vysvětlit, proč je pro ně daný cvik důležitý a jak jej mohou uplatnit v zápase. Zároveň u každého bodu tréninku přemýšlím nad tím, jak lze procvičovanou činnost zjednodušit pro případ, že by ji „moji“ hráči nepochopili nebo ji nebyli schopni provést. Z toho, že správně neodhadnu kvalitativní úroveň štětských žáků, mám největší starost.
Na stadion přicházím čtvrt hodiny před začátkem tréninku – přesně tak, jak jsem se dohodl s Mírou. K mému překvapení už je většina hráčů na hřišti. „To víš, oni se nepřevlíkají. Kdo je štětskej, přiběhne rovnou ve fotbalovým, koho vozí rodiče, přijede převlečenej autem. Jestli se v kabinách svlíkaj dva nebo tři, je to hodně,“ vysvětluje můj kolega. Beru si klíč od šatny A mužstva a jdu se převléct. Já totiž autem převlečený nejezdím… V půl čtvrté začíná trénink žáků, který povedu, a od půl šesté na něj plynule naváže trénink dospělých, jehož už se budu účastnit ve své obvyklé roli
„Panem trenérem“ snadno a rychle
Míra pískne na prsty a vzápětí má kolem sebe asi dvacetihlavý dav fotbalového potěru. „Hoši, tady bych vám chtěl představit novýho trenéra. Je to Vašek Michovský, kterej tady už pátej rok chytá za áčko. Kdo sem chodíte v sobotu koukat na fotbal, tak ho určitě znáte.“ Všímám si, že většina kluků pokyvuje hlavou. Dobré znamení. Obličeje některých z nich znám. Při našich domácích zápasech dělají kluci z přípravek a žáků podavače míčů. Jako brankář mívám dva přímo za brankou. Vždycky s nimi prohodím pár slov a přirozeně mi tykají, tentokrát však na můj pozdrav většina z nich odpovídá „Dobrý den!“. Co s postavením člověka udělá funkce…
Jak mi Míra předtím vysvětlil, dvacetičlenný kádr mladších žáků je podle schopností a formy jednotlivých hráčů rozdělen na áčko a béčko. Jméno v soupisce áčka ale nemá nikdo garantované a kluci mezi oběma týmy kloužou podle výkonů i tréninkové morálky. Áčko hraje o skupinu vyšší soutěž. Před tréninkem Míra ukáže na dvanáct hráčů, kteří se budou pod jeho vedením připravovat na sobotní utkání krajského přeboru, zbytek absolvuje trénink se mnou a o víkendu bude hrát okresní přebor.
Kdybych uměl pískat na prsty, asi bych to v tento moment udělal – dál už je dnešní trénink s mojí skupinou jen v mé režii. Jelikož jsem se to ale nikdy nenaučil, což je mi coby klukovi z vesnice trochu stydno přiznat, svolávám k sobě své hráče jiným způsobem a seznamuji je s tím, co je čeká. Když mě ještě před prvním cvičením asi třetí hráč osloví „pane trenére“, přerušuji rozcvičku: „Pánové, pan trenér je tamhle s áčkem,“ ukazuji směrem, kde se svou skupinou pracuje Míra, „já se na trenéra teprve učím, tak mi říkejte Vašku jako na zápasech.“
Přijdeš zase?
Máme za sebou prvotní rozehřátí. Rovnám hráče do kruhu a sám se stavím do jeho středu. Během strečinku, který vedu, po klucích chci, aby se mi postupně představili a řekli mi, na jaké pozici obvykle nastupují. Dokud stojíme v kruhu, mám pocit, že jsem si zapamatoval všechna jména nebo přezdívky, což hráčům následně ukazuji. Evidentně si tím získávám respekt: „Jsi dobrej, pane trenére! Druhýmu panu trenérovi to trvalo půl roku,“ směje se kluk, kterému říkají Banán. Rezignuji přitom na snahu korigovat způsob oslovování mé osoby, ale musím se smát. Ti bystřejší pochopili, o co mi v předešlé promluvě šlo, ale najdou se tací, kteří mi jako Banán tykají, ale zároveň mě oslovují „pane trenére“, nebo naopak tací, kteří mi sice říkají „Vašku“, přičemž však zachovávají vykání.
Kluci očekávají, že je po rozcvičce nechám postavit dvě malé branky proti sobě a budou hrát fotbal. Od Míry vím, že je to v trénincích béčka obvyklá praxe. Jsem však přesvědčen, že existuje lepší způsob, jak v žáčcích pěstovat základní fotbalové návyky. Volím proto kompromis. Rozdělím deset svých svěřenců do dvou pětic, plastovými značkami vymezím hřiště a dvě branky a nechám je pět až deset minut hrát proti sobě, dokud mám pocit, že má hra úroveň. Pak ji přeruším a trénink proložím jedním ze cvičení, která jsem si doma připravil.
Není těžké vypozorovat, že většina hráčů nikdy podobná průpravná cvičení nedělala. Provedení občas skřípe, ale podstatu cviků chápou všichni. Zdá se, že je to dokonce baví. Mám radost a za odměnu je nechávám znovu chvíli hrát. V podobném rytmu pokračujeme asi hodinu – zvládáme pět herních sekvencí a pět cvičení zaměřených především na rozvoj techniky a práce s míčem, ale i obratnosti a dynamiky. Na konci tréninku vyhlašuji soutěž ve střelbě na přesnost a slibuji, že vítězi po tréninku koupím na baru limonádu. Střelba má za chvíli svého vítěze a já čelím přívalu otázek, jestli přijdu i na příští trénink a jestli znovu budeme hrát o limonádu. Chci věřit, že trénink kluky bavil nejen kvůli ní.
„Ve čtvrtek v půl čtvrtý“
Čtvrteční trénink má úplně jiný charakter. Nebudu na něm pracovat s tak početnou skupinou hráčů, ale jen s jedním brankářem. Tedy tak to alespoň máme v plánu. Brankářských tréninků jsem za svou hráčskou kariéru absolvoval stovky, což mi usnadňuje přípravu. Tentokrát nepotřebuji žádná videa ani knihy a tréninkový plán sestavuji čistě z vlastních zkušeností. Naplno to ocením hned vzápětí. Čtvrtek je totiž jedním z dnů, kdy se to na place hemží fotbalisty hned ze čtyř družstev naráz. A jakmile trenéři ostatních týmů zpozorují, že v rohu hřiště probíhá speciální brankářský trénink, hned vysílají své gólmany s prosbou, jestli by se nemohli připojit. Vím, že mi to nabourá připravený program, protože se čtyřmi brankáři se musí pracovat jinak než s jedním, ale odmítnout je nechci.
Přichází čas na improvizaci. Za léta chytání mám od svých zkušenějších trenérů i brankářských kolegů naštěstí posbíraných tolik cviků, že nemám problém za pochodu upravit náplň pro celou tréninkovou jednotku tak, aby při ní byli v zápřahu všichni čtyři brankáři. Hoši pracují skvěle. Žádný pokyn není potřeba opakovat dvakrát, soustředěnost chlapců je vlivem menší tréninkové skupiny a větší zátěže vyšší než v úterý při tréninku celého mužstva. I já se v rolu trenéra brankářů cítím lépe, protože mám pocit, že klukům můžu nabídnout rady přímo z praxe.
Můj druhý trénink u týmu mladších žáků je u konce a s ním vlastně i celá moje trenérská mise. Míra spěchá s pochvalou a k mému překvapení i s nabídkou další spolupráce. Váhám. Vůbec přitom nejde o to, že by mě vedení tréninků neoslovilo. Naopak, bavilo mě tolik, že jsem při něm málem zapomněl, z jakého důvodu jsem se vlastně „trenérem na zkoušku“ stal. Ale do Štětí kvůli vlastním tréninkům a zápasům dojíždím ze svého bydliště téměř 40 kilometrů, čtyřikrát týdně. Práce trenéra mládeže, pokud má mít pro obě strany smysl, nejde ošidit. Sám jsem si vyzkoušel, kolik času příprava jednoho tréninku zabere, a nejsem si jistý, jestli bych ho v průběhu celé sezony tolik našel. Když ale o poločas sobotního zápasu dospělých odcházím do šaten a za brankou stojí kompletní sestava ze čtvrtečního brankářského tréninku a její členové na mě volají, jestli „zase ve čtvrtek v půl čtvrtý“, povolím.
„Dobře Míro, jestli myslíš, že to bylo dobrý, tak já bych od jara jednou týdně aspoň s těma brankářema chodil,“ říkám svému kolegovi v sobotu po zápase. A tak tam, kde končí tahle reportáž, možná začíná moje trenérská kariéra. Jenom nesmím zapomenout drobné na limonádu.
Text vznikl v rámci předmětu Specifika sportovní žurnalistiky pod vedením dr. Alice Tejkalové.
