Fotograf William Eggleston: Nekončící válka
Je otázkou, jestli kdy fotograf sám dokáže přesně charakterizovat svoji tvorbu, ale Williamu Egglestonovi se to ve větě „I am at war with the obvious“ snad i podařilo. Průkopník, který pod kurátorským dohledem Johna Szarkowskiho vydobyl místo barevné fotografii v nejprestižnějších galeriích a zbavil ji nálepky pokleslé formy dobré akorát tak pro reklamu a novináře. Přesto by bylo chybou vnímat Egglestona pouze jako autora, který sehrál svoji historickou úlohu a může být zapomenut – jeho tvorba, jakkoliv si svoji první výstavu odbyl už v roce 1973, má co říct i dnes. Umanutou vizí, okouzlující prací se světlem a fotografiemi, které mysl zpracovává ještě minuty potom, co je oko zahlédlo.
.
Eggleston patří k těm, kteří věří ve schopnost fotografie překonat pouhé tautologické zobrazení, v možnost nahlédnout objektivem pod povrch věcí a podat obecnější zprávu než prosté „toto je.“ Ikonická Egglestonova tříkolka je na první pohled pouhým snímkem dětské hračky, při bližší kontemplaci ale odhaluje nečekané kontury. Je to komentář života v malém americkém městě, osobně-dokumentární nahlédnutí na místo, ve kterém Eggleston už od počátku pracuje – okolí americké řeky Mississippi. Zvolená perspektiva připomínající pohled dítěte není náhodná, dodává tříkolce takřka zlověstné vzezření, napovídá mnohé o kontemplativních schopnostech člověka, který zmáčkl spoušť. Tříkolka je pro Williama Egglestona symbol úpadku amerického předměstí, nudného dětství rámovaného obchodním domem a příjezdovou cestou rodinné řadovky.
.
.
Demokratický pohled
Pro Egglestona a jeho „demokratický pohled“ typický. V místech jeho zájmu není žádného objektu, který si nezaslouží být na diapozitiv zachycen – i ta nejprostší scenérie může v kombinaci s Egglestonovou vizí říct víc než pečlivě sestrojená inscenovaná fotografie. Ne náhodou se jedna z jeho nedávných knih jmenuje „The Democratic Forest“, svým názvem tak demonstruje rovný přístup Egglestona ke všem motivům, ať už je to trubka trčící z podvozku náklaďáku nebo portrét kolemjdoucího.
.
Egglestonovo dílo však nečerpá svou sílu pouze ze svébytného způsobu nazírání skutečnosti, ale spojuje ji s důslednou a promyšlenou prací s kompozicí a především barvou, kterou nelze od snímku oddělit. Jak John Szarkowski popisuje v předmluvě k Egglestonově prvnímu katalogu, řada fotografů byla příchodem barvy zaskočena – ve smyslu neschopnosti adaptovat svoje oko na odlišné médium a – a produkovali tak „sice barevné, ale vlastně černobílé fotografie.“ Nikoliv Eggleston. Ačkoliv sám začínal s černobílým materiálem, je evidentní, že jeho síla leží v barvě.
.
.
Barevnou paletu, kterou poskytuje ostré americké Slunce, a pastelové odstíny pozitivních filmů Kodachrome a Ektachrome dokáže využít tak, že nejsou jen doplňkem fotografie ale její integrální součástí. Jsou atmosférotvorným prvkem, dodávají objektům na snímku další významy. Vzniká tak pro diváky tíživý paradox. Přestože je většina Egglestonových snímků pořízená v nádherném světle během tzv. zlaté hodiny a má výrazné barvy, lze z nich cítit cosi zlověstného, temného, často se nacházejícího kdesi mimo rám fotografie.
.
Tento rozpor koresponduje s motivy a tématy, které si vybírá – stejně jako Eggleston narušuje naše divácká očekávání, protrhávají jeho fotografie nepravdivou fasádu amerického snu. Doplňte uvolněné, nepřesné kompozice (tak trochu předznamenávající v té době se už blížící snapshotovou vlnu) a vznikne vám portrét autora s jasnou, byť na první pohled nezřejmou vizí. Vizí, které se drží už přes čtyřicet let.
.
.
.
