Nestranní jsou v Sýrii nežádoucí

I válka má svá pravidla. Ta se však očividně nehodí syrskému prezidentovi.

Zatímco Evropa se stává stále citlivější ke každé zmínce o uprchlících, kteří se pozvolna proměňují v domnělý zdroj všech možný problémů, od hrozby nedostatku pracovních míst po riziko zavlečení exotických chorob i do zcela neexotických vnitrozemských států starého kontinentu, zavírá stále více oči před důvody, které sem uprchlíky z Blízkého východu směřují.

Sýrie se totiž bortí sama do sebe pod tunami bomb, které na ni dopadají. Jejich první déšť inicioval diktátorský prezident Asad, momentálně doprovázený pravidelnými letkami ruských bombardérů. Oficiálně deklarovaný cíl likvidovat pozice Islámského státu provází jiný, neuměle maskovaný. Vytvořit neobyvatelnou zemi nikoho a připomenout Syřanům, že sebetvrdší ruka trvale výhružně připravená k pohlavku nad jejich hlavami je lepší perspektiva, než bezohledné bombardování měst plných civilistů.

Brutální násilí prezidenta Asada podporované kremelskými letadly nalézá své oběti i mezi těmi, kteří by jimi nikdy být neměli – naposledy se jimi stali i nestranní zdravotníci z řad Lékařů bez hranic. Zdá se, že neutrální, nestranná a nezávislá péče je v tuto chvíli v Sýrii stejně nežádoucí jako jakýkoli další hráč na složitém herním plánu této války. Důvody jsou přitom nasnadě.

Cíl: dokonalý a nezvládnutelný chaos

Asadovi na vlastních lidech nebude záležet, dokud nezíská pocit, že si u nich vyšroubováním jejich utrpení znovu získal loajalitu. Nejde o to zlomit opozici ani vyhnat ze země do očí nejvíce bijícího nepřítele, Islámský stát. Cílem je nastolit dokonalý a nezvládnutelný chaos, z jehož popelu může znovu vystoupit jako nekompromisní a tvrdý vůdce. Pokud ale dokáže vytvořit pro své lidi ještě horší prostředí, než jaké v Sýrii panovalo před začátkem bombardování, může původní míru násilí a tyranie znovu nabídnout jako mnohem příjemnější alternativu nezvladatelné současnosti.

Podobně jako alkoholik, který každodenně tyranizuje svou ženu, bez čehož si nedokáže udržet v rodině autoritu, i Asad si je vědom toho, že pouze pokud bude s to svou brutalitu vyšponovat až na nejvyšší možné obrátky, může mu jeho „každodenní facka“ projít jako ještě přijatelná možnost, jak přežívat ze dne na den.

A podobně jako násilný alkoholik, i diktátor si nemůže dovolit brát při svých brutálních výpadech jakékoli ohledy, které by mohly oslabit jeho nekompromisní dominanci. Obětí domácího násilí nikdy není jen partnerka, ale je jím vždy celá rodina. Tyran nechce, aby její oběti bylo pomáháno. Nechce, aby si uvědomila, že její situace není nezvratná, že existuje pomoc a že se násilí může postavit. Proto rány často utrží i ti, kteří přicházejí do rodin pomáhat. Podobně jako do Sýrie přišli Lékaři bez hranic, kteří zde podporují několik nemocnic.

Ty jsou pro Asada i jeho spojence stejným nepřítelem jako ozbrojená opozice. Navíc, pokud ji dokáže dostatečně vyčerpat a zároveň přivést i své občany až na hranu absolutního zoufalství, snadno nastartuje svůj nejjistější výtah zpět k moci v celé zemi – myšlenku, že horší už to být nemůže.

Vládním vojskům stačí v podstatě jen vydržet, zatímco se z opačné strany Sýrie k Damašku valí Islámský stát. Čím více nemocnic a infrastruktury přitom dokáží ve své vlastní zemi zničit, tím kratší dobu bude muset Asad na opětovnou loajalitu svých poddaných počkat. S ruskými bombardéry nad hlavou a džihádisty v zádech se pro Syřany stane velmi rychle sebehorší tyranie poměrně příjemnou vyhlídkou.

Nejde o to v tomto zbědovaném státě porazit nepřítele. Vítězným tahem pro Asada je zlomit vlastní obyvatelstvo. To se mu nikdy nemůže podařit, pokud pro něj bude existovat jakákoli naděje na přežití bez přímé pomoci vládnoucího režimu, která bude samozřejmě podmíněna absolutní loajalitou. Je třeba zredukovat možné výsledky této hry jen na dvě možnosti – zemřít nebo se přidat k prezidentovi. Jeho nepřítelem v tuto chvíli není ani tolik armáda islamistů, jako vůle Syřanů přežít. Pokud chce uspět, musí ji zcela nekompromisně zlomit. Toho nemůže Asad nikdy dosáhnout, dokud budou na šachovnici další soběstační hráči, kteří obyvatelstvu nabídnou naději, že se jednou mohou dožít šťastného konce války. Asadovým největším nepřítelem jsou dnes právě nestranné a nezávislé organizace jako Lékaři bez hranic a naděje, kterou svým pacientům přinášejí.

Článek vyšel také na blogu „Názorně„.

Foto kredit: Beshr Abdulhadi/Flickr