Art Brut: Umění nemocných i mocných

Doc. MgA. Ivana Brádková-Vohlídalová je scénografka. Vytvořila přes 400 divadelních a filmových, převážně kostýmních, výprav. Přes dvacet let vyučovala na DAMU a společně s Terezií Zemánkovou také realizovala několik velmi úspěšných výstav Art Brut, včetně prvního představení několika nejvýznamnějších sbírek tohoto směru v Čechách. Vedle toho všeho je Ivana Brádková také moje matka. Byla to pro mě příležitost zkusit si profesionálně vést rozhovor s někým, ke kterému chovám hlubokou úctu a dozvědět se, co je vlastně tak zajímavého na uměleckém směru, který je stále pro většinovou společnost cizí a v některých společnostech je stále tabu.

Editorská poznámka: Slavný český autor Zdeněk Košek krátce po sepsání rozhovoru bohužel zemřel.

Většina lidí asi neví, co to Art Brut je, dokázala bys to nějak jednoduše vysvětlit?

Ona na to existuje definice. Tu definici stanovil Jean Dubuffet, francouzský umělec. Jednoduše řečeno je to spontánní umění lidí, kteří nejsou nijak umělecky vzděláni. My s oblibou říkáme, že to je důkaz genetického kódu kreativity. Nemusíš umět psát, počítat, mluvit nebo překročit práh svého domova a přesto v sobě máš nutnost, vnitřní touhu zaznamenat svoji realitu. V případě našich výstav nějakou výtvarnou technikou.

V tvé nejnovější výstavě Crossroads, je také nově nalezený český autor Ota Prouza. Jak těžké je objevit nového tvůrce?

Je to naprosto výjimečné. Je to tím, že se hodně zlepšily sociální podmínky a existuje spoustu takových výtvarných dílen, takže je opravdu těžké najít někoho, kdo je vlastně nedotčen a pro koho je toto kreslení stále ještě nejniternější potřebou. Dnes je to možné hlavně v zemích třetího světa. A nechci tedy řadit Česko do zemí třetího světa, ale v té sociální politice to tak asi je, pro nás naštěstí. Na Otíka mě přivedla moje žákyně. Když jsem poprvé viděla jeho tvorbu tak jsem půl hodinu byla oněmělá úžasem. Viděla jsem totiž něco, co je tak silné a tak silně se to váže k tomu co je základ Art Brut. Ale je to opravdu bezprecedentní případ.

A když jsi ho teď mohla při otevření výstavy pozorovat, co to pro něj znamená?

Měla jsem z toho hrozný strach. Existuje jeden Japonec, který má přes tisíc obrázků a má je přesně spočítané a ví, jak jdou za sebou a nikdo se jich nesmí dotknout. Ota to má taky tak.  I když neumí číst nebo psát, tak přesně ví co na kterém obrázku má a kdy ho nakreslil. A hrozně jsem se bála, že když mu ty obrázky vezmu, tak se něco stane. A když teď byla výstava zde v Praze v muzeu Montanelli, tak Otík přijel do Prahy. A já ačkoliv nejsem lékař tak jsem si říkala, co to s ním udělá. Protože on právě o tom výletu do Prahy často kreslí a jsou to i několika metrové pruhy, plné výjevů, spletí silnic nebo baráků

A jak to dopadlo?

Přijel Otík a já jsem si uvědomila, že ten strach o něj je z podstaty našeho chápání a znalostí o nemocích a Otík to tak vůbec nemá. Myslím si, že to pro něj neznamenalo vůbec nic. Samozřejmě se těšil do Prahy, ale to že je v prestižní galerii vůbec nevnímal

A nevadilo mu, že se na jeho obrázky dívají cizí lidé?

Myslím, že ne. On se má celkem dost rád a hodně si to užíval. Dokonce to chvilku vypadalo, že si z nás všech jenom tropí legraci a vůbec není nemocný. Dokonce i ředitelka domova, která s ním přijela, tak říkala: On si z nás snad těch 50 let dělá legraci.

A co přesně se stalo?

Nevím něco jsem mu u jednoho obrázku říkala a on se na mě otočil a řekl: Ne Ivanko, tak to nebylo.  Odpověděl naprosto rozumně. Ten předpoklad, že s tebou bude mluvit někdo duševně nemocný najednou neexistuje. Proti tobě najednou stojí rovnocenný partner, který si možná neuvědomuje, že má výstavu v Praze, ale tím že si někdo všímá toho co má v hlavě a co tvoří, tak je najednou schopen s tebou mluvit rovnocenně. Vím, že jsem mu říkala Oto, ty kulišáku ty si ze mě děláš legraci, že jo? A on se jenom smál. Zjistíš, že ta osoba je naprosto normální. A potom už je jenom otázka, kdo z vás je normálnější.

Zvrhlé umění?

Asi největší osobností Art Brut je Adolf Wölfli. Čím to, že právě on dokázal tolik lidí zaujmout. Čím je právě on tolik výjimečný?

Když jsem mluvila o těch dvou realitách o dvou světech, tak právě Adolf Wölfli dokázal vytvořit paralelní svět, který má řád, přestože pro nás nepochopitelný. Vytvořil nebývalé dílo. Svůj opus. To, co my vystavujeme, jsou ilustrace ke knize Jak žije Adolf Wölfli. Jsou to jenom ilustrace a je jich přes tisíc. Ty jeho obrázky měly systém a expandovaly do všech částí našeho světa. Zeměpis, jídlo a tak dále. A celé to gradovalo. Začalo to obrázky z jeho života, kde byl Adolf Wölfli ještě celkem rozpoznatelná osoba a poté se to začalo celé rozpadat. Z Adolfa Wölfliho se stal bůh a začal nejprve přetvařovat svět. Ze Švýcarska se stal les Adolfa Wölfliho, z Moře se stala velká voda Adolfa Wölfliho. Ale ani to mu nestačilo, a když už na naší planetě obsadil a přetvořil všechno, začal expandovat do vesmíru. A tak vznikaly hvězdy pojmenované po Adolfu Wölflim. Proto se také ta naše výstava jmenovala Adolf Wölfli Stvořitel Universa. A složil si také své vlastní requiem. A to je naprosto unikátní. Zavřeli ho, sebrali mu jeho jméno a stalo se z něj číslo. A pokus o znásilnění mladé dívky, za který ho zavřeli, nikdy nebyl dokázán.

Zmínila si svoje výstavy, kolik jich přesně bylo?

My jsme do Čech poprvé přivezly sbírky, které dávají základ Art Brut. Byla to Prinzhornova sbírka, ze Švýcarska Adolfa Wölfliho a jednu z největších soukromých sbírek Bruno Decharma. A teď naposled se nám povedl husarský kousek. V DOXU jsme předvedli fotky člověka, který se celý život těmito lidmi zabývá. Je to fotograf Mario Del Curto a předkládá to nový pohled na autory i na jejich dílo.

Art Brut bylo vystavováno také v Německu třicátých let. A to Goebbelsem pod hlavičkou takzvaného Entartete Kunst (zvrhlého umění). Je to tedy první výstava Art Brut?

Je to trochu složitější. První výstava Entartete Kunstu, roku 1937, byla výstava edukovaných umělců. Pabla Picassa či Maxe Ernsta. Nacisté totiž neuznávali moderní umění, bylo to pro ně něco zhoubného, co kazilo německou společnost. Jenže paradoxně se z této výstavy stala kulturní událost roku. Nikde v Německu ani v Evropě nebylo na jednom místě tolik děl předních autorů. Expresionistů, kubistů, fauvistů a podobně. Ten záměr toto umění zneuctít se tedy Goebbelsovi příliš nepovedl a tak sáhl po knize Hanse Prinzhorna. Snažil se totiž doložit, že zvrhlé umění modernistů je stejné, jako zvrhlé umění mentálně handicapovaných. V druhé výstavě Entartete Kunst dal potom dohromady díla z Prinzhornovy sbírky a díla těchto modernistů. Vedle sebe tam na stěně vysel obraz Maxe Ernsta a například Augusta Natterera. Vlastně všechno vychází se sbírky Hanse Prinzohrna. Jako jeden z prvních si všiml, že stojí za to ten papír tomu nemocnému vzít a uchovat ho, protože kromě výpovědní hodnoty (o jejich nemoci) to má i hodnotu výtvarnou.

Když tvoří outsider

V angličtině existuje pojem outsider art, který se používá i na díla Art Brut, ale také se v mnohém liší. Je to tak?

Je strašně složité vysvětlit rozdíl mezi Art Brut a outsider art. Pokusím se to vysvětlit na příkladu. Art Brut jsou lidi, kteří netvoří v ateliérech, nikdo je nekoriguje. Jejich umění pro ně tvoří deník a vlastně o těchto autorech nikdo neví. O těch nejslavnějších autorech, kteří jsou vystavováni po sbírkách na celém světě mnohdy nikdo nevěděl, že tvoří, že mají tuhle až bolestnou potřebu. A jejich díla se často našla až po smrti. Já vnímám outsider art spíš jako lidi, kteří už mají k dispozici materiál, docházejí do kreativní dílny, kde je vždy nějaký vedoucí, který už ovlivňuje jejich vyjadřování a to i tím, že jim nabídne tužky nebo propisky. Ten základní rozdíl je tedy v postavení kreativního umělce. Artbruťáci tvoří, protože musí, tvoří zubní pastou, exkrementy a dokonce i vlastní krví. Ta touha něco sdělit byla silnější než forma. Tedy obsah nad formou. Outsider art je vše, co je mimo hlavní proud umění a to je samozřejmě i Art Brut.

A jak je na tom Česko? Mohl se někdo věnovat Art Brut za totality?

Ano existuje dáma, jmenuje se Alena Nádvorníková a ta se v 70. letech začala zabývat spontánními výtvarnými projevy v Čechách a udělala i několik výstav. Ale tady v Česku chyběla nějaká osobnost, která by taková díla sbírala. Ale máme tu podhoubí pro něco jiného. A to je medijní tvorba. Ta spadá pod Art Brut a znamená to kreslení pod vlivem zjevení nebo něčeho podobného. Celá oblast krkonoš a vůbec všechna ta místa, kde se vyvolávali duchové a děly se tam jiné ezoterické věci je právě na medijní tvorbu bohatá.

A jsou nějací čeští tvůrci známí i ve světě?

Ten nejznámější Čech, který je zastoupen ve všech sbírkách, je Zdeněk Košek. Jsou vlastně tři nestoři českého Art Brut a dva z nich jsou ještě naživu. Jsou to Zdeněk Košek, Anna Zemánková a Luboš Plný. Zdeňka Koška a Luboše Plného mám dokonce tu čest znát. Zdeněk byl diagnostikovaný schizofrenik. Po dobu, kdy byl nemocen, měl zesílené vnímání světa. Například kapání vody byly pro něj výstřely z děla. Nevím, jestli si to umíš představit.

Myslím, že umím.

Měl šamanské pocity, že se vznáší nad zemí, a že dokáže z té výšky ovládat počasí. Vytvořil si systém, který je unikátní, jiný než ten náš, ale když do něj pronikneš tak zjistíš, že dokáže fungovat paralelně s naší realitou. To co mě vždycky uchvacovalo je ta jejich potřeba tvořit, kreslit. Že se nikdy nezastaví a pokud jsou toho fyzicky schopni tak tvoří. Bylo to někdy zkoumáno? Zajímal se někdo o to proč? Samozřejmě existují rozbory psychologů, psychiatrů. Problém je v tom, že například polovina lidí se kterými jsem se setkala já ani neuměli, či nemohli, mluvit. Jsou to lidé, kterým nebyl dán dar řeči, lidé s Downovým syndromem. Další problém je to, že lidé se dost často stydí. Vrátím se ještě k Zdeňkovi Koškovi. On se totiž vyléčil a když na naší poslední výstavě v DOXU Art Brut: live navštívil kóji se svými díly, tak mi řekl: Ivanko, já tam snad ani nemůžu jít, co já jsem to dělal. Ale často ho cituji v jedné větě. Když se ho lidé ptali, proč to dělal, zda byl nemocný, odpověděl: Ne já jsem nebyl nemocný, já jsem byl mocný až moc. Ten dar nemá každý nemocný člověk. Je to vlastně až obsese, je to tak hluboko zakořeněná věc, jako je pro nás dýchání. Nedokáží si bez toho představit svůj život.

Rozhovor vznikl v rámci předmětu Žurnalistická tvorba I. vedený doc. Barborou Osvaldovou a Terezou Krobovou.

Autor úvodní fotografie: Danny Glix (Flickr)