Marian Jurečka: Chtěl jsem být farář. Odradil mě celibát

Je členem české vlády, ale nikdy to neplánoval. Ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL) chtěl být v mládí knězem a pomáhat lidem. Teď se ze své pozice snaží pomoct českým zemědělcům. Sám totiž vyrůstal v rodině statkářů a staral se o vlastní farmu.

 

Jste členem vlády České republiky, ale předpokládám, že to nebyl odmalička váš sen. Čím jste jako malý chtěl být?

Když mi bylo asi šest let a byl jsem v první třídě, chtěl jsem být knězem. Dokonce jsem to i řekl paní učitelce, respektive soudružce učitelce. Každé tři měsíce jsme totiž museli napsat, čím chceme být. Po klasických profesích, jako byl zedník, zemědělec nebo popelář, jsem jednou napsal, že chci být farář. To bylo ještě v době komunismu – v roce 1987. A tehdy to byl velký problém. Pamatuji si, že rodiče pak museli ve škole vysvětlovat, jakým způsobem vedou své děti k socialistické budoucnosti. Během převratu – asi ve třetí třídě – se to pak změnilo. Rodiče totiž začali v roce 1990 znovu hospodařit. Už oba mí dědové před rokem 1948 měli vlastní hospodářství, s nástupem komunismu s tím ale museli skončit. Na tuto tradici pak moji rodiče po pádu režimu navázali. Jako děti jsme jim museli hodně pomáhat. To výrazně ovlivnilo moje plány do budoucnosti, protože když člověk vyrůstá v prostředí rodinného podnikání, tak v tom chce logicky pokračovat. Já a mí dva bratři jsme studovali vysokou zemědělskou školu – a všichni jsme u toho dodneška nějakým způsobem zůstali.

 

Co vás jako malého kluka na  povolání kněze lákalo?

V tu dobu už jsem chodil do kostela a ministroval. V těch šesti letech jsem nad tím tak nepřemýšlel – prostě mi to jako dítěti přišlo správné a důležité pro společnost. Dokonce jsme si i jako malí – i když to teď bude znít divně – hráli doma na faráře. Pak mě to ale na nějakou dobu, jak jsem říkal, přešlo. Ta touha být farářem se vrátila v období puberty, když jsem byl na střední škole. Tehdy jsem vážně uvažoval o tom, že bych šel studovat teologii a chodil do semináře, abych mohl být knězem.

Už oba mí dědové před rokem 1948 měli vlastní hospodářství, s nástupem komunismu s tím ale museli skončit. Na tuto tradici pak moji rodiče po pádu režimu navázali. Jako děti jsme jim museli hodně pomáhat. To výrazně ovlivnilo moje plány do budoucnosti.

A proč jste od toho nakonec ustoupil?

Těch důvodů bylo víc. Váhal jsem, jestli je to opravdu to, co bych chtěl dělat celý život. Jestli je to to správné poslání. Tehdy mi došlo, že mít svou rodinu je pro mě důležitější. Sám jsem z početné rodiny – a zkrátka převážila myšlenka na to mít jednou svou vlastní velkou rodinu. Jedním z důležitých argumentů byla samozřejmě i otázka celibátu – jestli bych to dokázal celý život dodržet. Nechtěl jsem jít do něčeho, o čem jsem si dopředu nebyl jistý, že zvládnu. Řekl jsem si, že než něco riskovat, je lepší se do toho vůbec nepouštět.

 

To období střední školy pro vás zjevně bylo zlomové. V té době jste totiž vstupoval do KDU-ČSL…

Ano, to je pravda. Přihlášku do KDU-ČSL jsem podával zhruba v době mých osmnáctých narozenin. A předesílám, že to bylo moje vlastní rozhodnutí. Nikdo mě k tomu nenutil. Maminka je sice také členkou, ale nikdy nezastávala nějakou vysokou funkci – byla jen řadovou členkou okresního výboru. Doma nikdy nepadlo ani slovo o tom, že bych se měl taky stát lidovcem. Já jsem to sám bral jako takovou občanskou povinnost. U nás se totiž odjakživa hodně debatovalo o společenském dění, o vývoji v politice. I jako malé dítě jsem věděl, co společnosti přináší komunismus. Věděl jsem, co se dělo v roce 1948 a pak v 50. letech. A tato strana se mi zdála jako správná volba. Velmi mě ale asi také ovlivnil tehdejší předseda strany Josef Lux. Tehdy se mi zdálo, že jde o politika jiného charakteru, než byli ostatní v té době.

 

Takže jste k tomu rozhodnutí došel sám postupem času? Neprošel jste nějakou zkušeností, která by pro vás byla přímým impulsem ke vstupu do politiky?

Ne, žádný výrazný impuls tam nebyl. Od prvního ročníku na střední škole jsem vedl debaty na politická témata. V tu dobu jsem měl jasnou preferenci – lidová strana mi přišla nejlepší a mně nejbližší. A paradoxně to byl Miroslav Kalousek, kdo mi tehdy předával stranickou průkazku…

 

Měl jste už tehdy v plánu kariéru v rámci strany?

Ne, to vůbec ne. Byl jsem v maturitním ročníku a mířil jsem na vysokou školu. Budoucnost jsem viděl jedině v tom, že jednou budu mít svoji zemědělskou farmu a rodinu. To, že jsem vstoupil do KDU-ČSL, pro mě opravdu byla občanská povinnost. Nikdy mi nebylo jedno, co se ve společnosti děje, kam míří. A věděl jsem, že pokud s tím chci něco dělat, nějak to ovlivnit – třeba jen na komunální úrovni – je potřeba jít do politiky. Směřoval jsem ale maximálně na komunální úroveň, nikam dál.

 

A jak se tedy stalo, že člověk, který chtěl mít vlastní farmu a úřadovat maximálně na komunální úrovni, je najednou ministrem?

Vysvětlím vám celý ten vývoj. Někdy v roce 2007 se tehdejší poslanec za KDU-ČSL Tomáš Kvapil začal aktivně zajímat o mladé lidi ve straně, hlavně z Olomouckého kraje. Občas nás pozval na nějaké stranické setkání a začal s námi pracovat. To pak vedlo k tomu, že jsem začal mít větší povědomí o vyšší politice, dění v KDU-ČSL a větší ambice. Zlom pak přišel v roce 2010, kdy lidovci vypadli ze sněmovny. Tehdy na podzim byl sjezd, na kterém se volilo nové vedení. Bylo dva měsíce před sjezdem a nikdo nekandidoval. Říkal jsem si: Tolik lidí pořád nadává, že předchozí vedení dělalo všechno špatně, ale přitom se nikomu nechce do toho, aby měl možnost to napravit? Tak jsem se rozhodl, že budu kandidovat. Nepočítal jsem ale s tím, že by pro mě nakonec doopravdy někdo hlasoval. Tehdy se začalo hodně mluvit o Pavlu Bělobrádkovi. Dopadlo to tak, že jsem byl v roce 2010 zvolen místopředsedou strany a o rok později prvním místopředsedou. V roce 2012 jsem pak – prakticky jako zemědělec a neznámý člověk – získal v našem kraji třetí nejvyšší počet preferenčních hlasů od voličů. To mi bylo 31. To, že budu v roce 2014 ministrem, se z toho pak nějak vyvinulo.

Věděl jsem, že chci české zemědělství někam posunout. Za posledních osm nebo devět let se nedělaly žádné systematické kroky. Bylo tu přede mnou mnoho ministrů, kteří venkovu a zemědělství nemohli vůbec rozumět.

Co jste prožíval, když jste se dozvěděl, že máte být ministrem?

Abych to uvedl na pravou míru – zní to, jako kdybych měl být překvapený. Ale v praxi to nefunguje tak, že vám někdo nečekaně řekne: Odteď budeš ministrem. To je tak, že strana vyjedná resorty, o které má zájem. Na celostátním výboru se pak řeší, kdo by to měl být. Dopadlo to tak, že v podstatě až na dva lidi všichni hlasovali pro mě. Chtěli, abych se stal nominantem na ministra. V tu chvíli se vás ale nikdo neptá, jestli to chcete, nebo nechcete dělat. Není moc času na to si to nějak rozmyslet. Jen se mě zeptali, jestli s nominací souhlasím. To bylo loni těsně před Vánoci, když jsem se stal nominantem na ministra.

 

A věděl jste už v té době, jak by ten resort měl vypadat? Měl jste nějakou konkrétní vizi?

Věděl jsem, že chci české zemědělství někam posunout. Za posledních osm nebo devět let se nedělaly žádné systematické kroky. Bylo tu přede mnou mnoho ministrů, kteří venkovu a zemědělství nemohli vůbec rozumět. Vzpomínám si, že když některý z nich přijel k nám do kraje, tak byl nám – zemědělcům – pro smích. Protože když k vám přijede někdo, kdo řekne, že v České republice se spotřebuje ročně 70 milionů vajec, nemůžete se nesmát. Kdyby počítal nebo jen uvažoval selským rozumem – copak vy sníte sedm vajec za rok? To asi ne, že. To je dávka tak možná na měsíc. Zemědělci ty ministry nebrali vážně. Chtěl jsem to změnit a dát resortu nový směr. Chci podporovat živočišnou výrobu, pěstitele ovoce a zeleniny. Snažím se teď nastavovat zemědělskou politiku tímhle směrem.

 

V létě vyhlásil boj s protiruskými sankcemi tím, že jste chtěl zpřísnit pravidla dovozu a donutit lidi, aby si víc kupovali české produkty. Ministerstvo na to dokonce spustilo v říjnu kampaň, do které jste – podle mých informací – investovali 50 milionů korun. Na co přesně ty peníze šly?

Jen to trochu upřesním – nebylo to ani 50, ani 60 milionů. Na letošní a na příští rok jsme měli schválených celkem 60 milionů korun na propagaci regionálních potravin. A my jsme udělali to, že jsme si přetáhli těch 30 milionů na příští rok ještě do letošního roku. Z těch peněz jsme zaplatili soutěž, která motivuje zákazníky, aby více kupovali potraviny s označením Klasa a další regionální produkty. Z toho 16 milionů je vyčleněno na mediální propagaci v televizi, rádiu, novinách. A 14 milionů se použilo na soutěž – tedy na hrací karty, jejich distribuci, zpracování a tak dále. Takže to, co jsme do toho letos investovali navíc, je jen 30 milionů – a to těch, které jsme měli schválené na příští rok.

 

Teď je konec listopadu. Máte už nějakou zpětnou vazbu, jestli to funguje? Jestli lidé opravdu víc kupují české potraviny?

Zatím to vyhodnocujeme podle toho, kolik nám chodí těch soutěžních kartiček. Zatím jich přišlo asi 35 tisíc – s tím, že na každé kartičce musí být 30 nálepek za nákup českých výrobků. Když to spočítám, tak lidé už od začátku té kampaně nakoupili přes 750 000 výrobků s označením Klasa, Regionální potravina, Biovýrobek a podobně. Samozřejmě po skončení kampaně ještě budeme zjišťovat u výrobců, o kolik jim stoupl prodej oproti stejnému období loňského roku.

 

Proč podle vás Češi nejsou zvyklí nakupovat tuzemské potraviny a výrobky? Kde se stala chyba?

Osobně bych nepoužíval minulý čas, protože ten problém tady pořád je. My u toho nakupování zkrátka nepřemýšlíme. Podle mého názoru český člověk málokdy uvažuje v hlubších souvislostech. Neuvědomuje si, že když si koupí český výrobek a ne zahraniční, že tím přispívá na českou ekonomiku a nepřímo se tak i stará o svou vlastní lepší životní úroveň. Nejde přeci o to, abychom kupovali třeba výrobky z Francie a přispívali do rozpočtu jim. Jenže český člověk tak neuvažuje – když si má vybrat mezi českým a francouzským sýrem, koupí francouzský, protože má pocit, že co je z ciziny, to je lepší. Já třeba v téhle věci obdivuji Rakušany, Švýcary i Němce – potraviny v každé jejich domácnosti jsou z 99 procent z jejich regionu nebo alespoň ze státu. Oni si totiž uvědomují, že ty peníze zůstávají doma.  

 

A nemyslíte si, že v tom hraje roli cena? Přeci jen většina českých spotřebitelů jsou lidé, kteří šetří každou korunu a dovozové potraviny bývají často levnější.

Myslím si, že tohle je obrovské klišé, které se tu dobře ujalo a spousta lidí ho používá jako výmluvu. Já jsem třeba od Přerova a vždy jsme domů kupovali potraviny od lokálních výrobců. Mléčné výrobky, pečivo i maso. Asi tři kilometry od naší vesnice je zemědělské družstvo s vlastním chovem, porážkou i prodejnou. A troufnu si tvrdit, že cenou i kvalitou jsou to výrobky srovnatelné s těmi zahraničními – ne-li ještě lepší.

Některé řetězce mají opravdu mizerné procento potravin od českých producentů. Problém je ale i na druhé straně – u zemědělců a výrobců. I ti se musí ledasco ještě naučit.

Jak dlouho myslíte, že bude trvat, než se Češi naučí tuzemské potraviny a výrobky kupovat?

Podle mě je to otázka celé jedné generace. Myslím, že je to v lidech zakořeněné ještě z minulého režimu. Vy už si to asi nepamatujete, ale já když jsem byl malý a chodil jsem nakupovat, tak v samoobsluze bylo jedno mlíko v pytlíku, dva bílé jogurty, přičemž jeden měl na dně marmeládu. A když jsem šel nakoupit třeba v sobotu v půl deváté ráno, tak už nebyla šance koupit rohlíky nebo chleba. Lidé byli zvyklí, že nakupovali stylem – můžu koupit jen to, co mi obchod nabídne. Mám pocit, že tenhle způsob myšlení je tu pořád – lidé si myslí, že nemají právo si vybrat, jaké potraviny si koupí. Sortiment je sice široký, ale Češi se asi bojí si vybírat. Prostě si koupí to, co je zrovna v nabídce. A nejhorší je, že je často zajímají jen věci s nálepkou AKCE.  

 

Není problém i v tom, že velkoobchody málokdy nabízejí české potraviny?

Ano, některé řetězce mají opravdu mizerné procento potravin od českých producentů. Problém je ale i na druhé straně – u zemědělců a výrobců. I ti se musí ledasco ještě naučit. Třeba výrobek opatřit hezkým obalem, protože i ten prodává. Další problém je v tom, že například sezónní výrobky, jako je ovoce nebo zelenina, nejsme schopní nabízet celý rok, ale maximálně jen tři měsíce. Jenomže velkoobchody chtějí dodavatele, který jim bude vše vozit celoročně. To český zemědělec neumí. Neumí dlouhodobě uskladnit trvanlivé potraviny. To samozřejmě lépe zvládají zahraniční firmy. Tím chci říct, že vím, že veškerou vinu nemůžeme dávat na bedra spotřebitelů a obchodních řetězců. Chyba je i na straně zemědělců a potravinářů.  

 

Vy jste se teď vrátil z Izraele, kde jste byl s dalšími ministry a premiérem Sobotkou. Podepsalo se tam několik dohod o spolupráci. Týkala se některá z nich i vašeho rezortu?

Ne, netýkala. Před třemi lety se tam totiž podepsalo rozsáhlé memorandum.

 

Ale vy jste se tam také sešel se svým protějškem, takže jste určitě o něčem jednali…

Ano, intenzivně jsme mluvili o problematice dominantního postavení obchodních řetězců a o dopadech na zákazníky, zemědělce a potravináře. Izraelská vláda kvůli tomu chystá nějaké legislativní změny. Poprosil jsem proto tamního ministra zemědělství, aby se s námi o ten návrh podělili. Mohli bychom se u nich totiž inspirovat. Bavili jsme se i o tom, co nám brání v bližší obchodní spolupráci a jak to vyřešit. Pro naše firmy je velmi složité tam cokoli dovážet, výrobky totiž musí mít takzvanou košer certifikaci. Získat ji je ale komplikované. Certifikace košer má několik úrovní, navíc u nás ji může udělit jen pražský rabinát, který ne vždy plní požadavky jeruzalémského rabinátu. Požádal jsem proto ministra, abychom to nějak vyřešili. Velkým tématem pak byla také otázka spolupráce v oblasti vědy a výzkumu. Izraelci mají zemědělství na jedné z nejvyšších úrovní, protože umí perfektně propojit základní výzkum a jeho následnou aplikaci v praxi. To nám hodně chybí. Chceme proto odstartovat projekt, do kterého by se mohla hlásit akademická i privátní pracoviště a firmy, které by se chtěly na výzkumu u nás podílet. Samozřejmě ve spolupráci s izraelskými firmami, které mají v té oblasti bohaté zkušenosti. Navíc nám to otevře dveře do mnoha částí světa.

 

Jaké části světa konkrétně myslíte? Jsou ještě další země, se kterými byste chtěl v budoucnosti navázat užší spolupráci?

Chtěl bych, abychom uvažovali strategicko-takticky. V oblasti vědy a výzkumu bychom podle mě měli mít vytipované země, které jsou pro nás klíčové, a snažit se s nimi více spolupracovat. Můžeme se toho spoustu naučit. Konkrétně třeba v oblasti vědy a výzkumu bychom měli mít podchycený asijský region, hlavně Jižní Koreu. Pozitivní pro nás je, že tam každý ví, kde Praha je, znají nás. Tedy hlavně díky seriálu Milenci v Praze – kvůli němu například vznikla i přímá letecká linka mezi Českou republikou a Jižní Koreou. Obrovským způsobem tak narostl počet turistů v Praze. Navíc ta země má ideální polohu, je jen hodinu cesty jak od Japonska, tak od Číny. Tam vidím velký potenciál pro budování obchodních kontaktů.  Pak samozřejmě vidím perspektivu v Izraeli. Také bych chtěl, abychom měli nějakého dobrého obchodního partnera v rámci arabských zemí. A potom je tu samozřejmě potenciál Severní a Jižní Ameriky. A nejen to – myslím si, že do budoucna může být pro nás velmi zajímavým partnerem i jihozápadní Afrika. My na Afriku nahlížíme jako na kontinent, který nemá moc co nabídnout – s tím ale nesouhlasím. Dnes tam máme rozvinuté země. Jestli chci někam v budoucnu směřovat, tak právě do jihozápadní Afriky.